Článek
Impozantní Dachstein je se svými 2995 metry nejvyšší horou Štýrska a samozřejmou dominantou regionu Schladming-Dachstein. Zatímco v létě se musejí mít turisté na pozoru, aby je silné horské slunce nesežehlo, v zimě je úhlavním nepřítelem opravdu ostrý a ledový vítr. Tomu se zejména na sto metrů dlouhém visutém mostě nelze vyhnout, lávku dokáže pěkně rozhoupat. Štěstí, že je stavěná na to, aby odolala větru o rychlosti až 250 kilometrů v hodině, což už je regulérní orkán.
Jak je evidentní podle zvukových projevů, pohledy do propasti z mostu nedělají mnoha návštěvníkům úplně dobře a odvaha je při přecházení jistě zapotřebí. Na druhé straně lávky pak pokračuje ke skále přidělaný chodníček, po němž lze dojít na prosklené „schody do nicoty“ - další adrenalinovou vyhlídku, kterou lidé se závratěmi už raději oželí.
Panoramata jsou na Dachsteinu prvotřídní, za dobré viditelnosti lze dohlédnout až do Česka, konkrétně na Šumavu. Mně docela stačí i ty okolní vrcholky, kterým zima propůjčuje opravdu slušivý kabátek. Na schodech do nicoty, anglicky se jim říká Stairs to Nothingness, má člověk skoro pocit, že se nad horami vznáší.
Dachsteinské kratochvíle uzavírá Ledový palác, jeskyně ukrytá v nitru hory. Atrakce vznikla v roce 2007 a od té doby patří k místním hlavním lákadlům, protože je přístupná celoročně. V létě skýtá perfektní úkryt před parnem, ale v zimě není rozdíl mezi venkovní a vnitřní teplotou nijak obzvlášť citelný.
Ledové sochy jsou barevně nasvícené, díky čemuž jeskyně působí mysticky. Zejména dětem se tu bude líbit. Špatná zpráva ovšem je, že je palác přístupný jedině po visutém mostě.
Na Dachstein, do 2700 metrů nad mořem, ovšem nemíří jen milovníci světské zábavy, kteří se chtějí kochat výhledy. Z ledovce se rozbíhají také kilometry běžeckých tras, na kterých trénuje i světová elita. Sezona tu totiž začíná brzy a optimální podmínky jsou zaručeny až do jara.
Mekka všech běžkařů
Běžky jsou pro okolí Dachsteinu vůbec signifikantní aktivitou. Aby také ne, když se v obci Ramsau pravidelně konají závody. V roce 1999 tu proběhlo Mistrovství světa v klasickém lyžování, a tak se ze zdejšího stadionu rozbíhá na 200 kilometrů skvěle upravených tratí. Nutno podotknout, že zpoplatněných - jednodenní permanentka vyjde na 19 eur, tedy asi 460 korun. Je to pakatel, když člověk přihlédne k tomu, že je Ramsau jednou z nejvyhlášenějších lokalit pro běžkování v Alpách.
První běžkařské krůčky si tu pod dohledem zkušených instruktorů mnohdy zkouší i dospělí, a tak jsem se coby absolutní začátečník nechal také zlákat: ryze pro zajímavost, jak se projeví můj antitalent. Shodou okolností se naší skupinky ujímá mladý Čech.
Střelba z biatlonové pušky není jednoduchá.
Ve vyjetých stopách tak zkoušíme nejprve odrážení s jednou nasazenou lyží. Připomíná mi to ježdění na koloběžce, s tím rozdílem, že udržet rovnováhu je tentokrát o něco složitější. „Jde vám to skvěle,“ volá instruktor s entusiasmem, zatímco se potácím a mám co dělat, abych nespadnul. Takového motivátora bych potřeboval i při běžných činnostech, pomyslím si.
Jakmile se k odrážení přidají hůlky a odpichování, moje prvotní nadšení je na bodu mrazu. Šokuje mě, jak moc dostávají při běžkování zabrat ruce a hned vím, že tady se láska na celý život nezrodí. Běhání samo o sobě není zrovna můj vysněný sport a běhání na lyžích se mi zdá ještě mnohonásobně horší. Naštěstí se po zhruba hodině přesouváme k biatlonovým terčům, abychom si vyzkoušeli i střelbu.
V praxi to vypadá opět úplně jednoduše, obzvlášť vleže, kdy si člověk pušku podepře. Když ale ani jednou netrefím cíl, přestože jsem přesvědčený, že jsem terč zaměřil správně, rezignuji a myšlenky mi utečou k mnohem příjemnější zimní zábavě v rakouském stylu: k pojídání germknödelu, tedy obřího knedlíku s povidly, mákem a vanilkovou omáčkou. Štěstí, že si zimu v oblasti Schladming-Dachstein užijí i ti, kteří nechtějí být nonstop přikováni k lyžím.
Sněžnice zvládne každý
Pro koho není návštěva hor o sportovních výkonech, ale spíše o kochání, může v okolí Ramsau vyrazit na túru na sněžnicích. Ty se používají primárně pro snazší chůzi hlubokým sněhem, v němž se člověk tolik nepropadne a může si tak vykračovat i mimo upravené stezky. Navíc se není třeba nic složitě učit, chůzi se sněžnicemi zvládne snad úplně každý.
Na sněžnicích lze vyrazit po upravených stezkách, primárně jsou však určeny do hlubokého sněhu.
Po pastvinách si to štrádujeme společně s místním průvodcem Heinzem, už na pohled kovaným horalem, k horské chatě Wachelarm. Cesta lesem ubíhá pomalu, ale jakmile dojdeme na louku, na jejímž konci se zdvíhá hradba z hor, okamžitě z toho výhledu pookřeji. Dachstein je od úpatí stejně majestátní jako shora. Znovu navíc vyšlo počasí a modrá obloha Alpy okamžitě zkrášlí; sníh se blýská a je skoro oslepující.
Při výšlapu na sněžnicích není o hezká panoramata nouze.
Tras pro sněžnice se v okolí Ramsau nabízí samozřejmě víc, třeba jedna okružní kolem obce. Záleží, jak moc je člověk ambiciózní. Ideální je však túru ukončit v nějaké chatě, kde se může člověk zahřát u kamen a dopřát si některou ze silně kalorických rakouských pochutin.
Sáňky si zamilují i dospělí
Středisko Schladming patří k nejbohatším v Alpách, o čemž svědčí každoroční velkolepé zahájení sezony. Loni na místním stadionu vystoupili Sting, Bryan Adams či Simply Red, letos městečko třikrát roztančí Backstreet Boys. Ani tady však nemusejí hrát lyže absolutní prim.
Stejně třeskutou zábavu nabízí i další aktivita, mnohdy vnímaná z nepochopitelných důvodů jako ryze dětská, tedy sáňkování. Z vrcholu Hochwurzen vede jedna z nejdelších sáňkařských drah v Rakousku, a je to sedm kilometrů ryzí radosti. Obzvlášť ve večerních hodinách, kdy je trasa nasvícená.
Večerní sáňkování je skvělý oddech po celodenním lyžování.
Jak si povšimnu, dospělí usedají na sáňky trochu rezervovaně. Jakmile se však spustí z prvního svahu a sníh začne létat všude kolem, umírněnost je tutam a kopcem se rozléhá nadšené výskání. I já svým dílem přispívám do té kakofonie, když se marně snažím vybrat několik prudkých zatáček a skončím ve sněhu na břiše.
Jízda trvá asi 20 minut, na konci dráhy se všichni sáňkaři usmívají od ucha k uchu. A to stojí i za zhruba 800 korun, na které zážitek, tedy zapůjčení saní a jízda lanovkou na vrchol, vyjde.
Lamy působí terapeuticky
Po pobytu na svazích většina turistů volí relaxaci v sauně. Stejně terapeutické účinky má ovšem i trekking s lamou. Vyrážíme na něj do obce Gössenberg, která stojí nedaleko Schladmingu.
Netrvá dlouho a u plotu ohrady se shromažďují první zvědavci.
Rodina Moosbruggerových tu provozuje farmu, přičemž velkým lákadlem jsou celoroční vycházky s těmito roztomilými jihoamerickými sudokopytníky. Na první pohled vypadají možná trochu legračně, snad až přitrouble, ale mohutné tělo nenechá nikoho na pochybách o jejich síle. A pověstné plivání, kterým projevují nevoli, je snad zbytečné jakkoli více rozebírat.
Jsem rád, že na mě místo velkého lamího samce vyjde drobnější alpaka Century, která svým účesem připomíná přerostlého pudla. Jakmile vyrazíme na procházku, vykračuje si s elegancí a hlava se jí koketně houpe ze strany na stranu. Je to skoro hypnotizující, ale zároveň velmi uklidňující. Není divu, že se lamy už řadu let využívají jako terapeutická zvířata, která člověku pomohou se zmírněním stresu.
Pro někoho může být procházka s huňatými zvířaty v porovnání se sjížděním svahů už dost nuda, je to ale další dílek do turistické skládačky regionu Schladming-Dachstein. Dokazuje především to, že kochat se zimními scenériemi tady může člověk opravdu mnoha různorodými způsoby.
