Nejhezčí polské město je jak z pohádky. Severskou duší okouzlí na každém kroku

Proplétáme se davem lidí na nábřeží řeky Motławy, epicentrem veškerého turistického dění ve městě. Už na první pohled je pochopitelná ona paralela s Kodaní a tamním ikonickým přístavem Nyhavn.

I tady je vodní tok lemovaný roztomilými barevnými domečky, v jejichž přízemí sídlí jedna restaurace vedle druhé. Cihlové stavby se zdobným průčelím i svěží větřík vnášejí do města skutečnou severskou atmosféru; Baltské moře je koneckonců jen několik málo kilometrů odsud.

Právě tato strategická pozice zajistila Gdaňsku už v minulosti důležité postavení. První písemná zmínka o městě pochází z roku 997, kdy šlo o součást polské monarchie. Vládnoucí garnitura se tu však měnila jak na běžícím pásu a v průběhu historie náležela metropole třeba Řádu německých rytířů, Prusku či Německému císařství.

Právě za vlády Řádu německých rytířů, tedy ve 14. a 15. století, se Gdaňsk připojil do Hanzovní ligy, což bylo společenství několika měst, která v podstatě ovládala veškerý obchod v severní Evropě. V této době tady vznikla jedna z nejvýraznějších památek a dnešní nábřežní dominanta číslo jedna: Stary Żuraw neboli Starý jeřáb.

Šlo o největší přístavní stavbu svého druhu ve středověké Evropě, na výšku měří asi 30 metrů. Účelem jeřábu byla samozřejmě nakládka zboží na kotvící lodě, mechanismus fungoval na principu velkých dřevěných kol, která byla poháněna lidskou silou. Jeřáb takto zvládl unést až čtyři tuny. Budova byla zároveň i bránou a obrannou věží, dnes je součástí národního muzea.

Stary Żuraw na nábřeží rozhodně vyčnívá, i když není tím jediným, na co lze v přístavu koukat. Pominu-li velkou pirátskou loď, která je poněkud kýčovitá, opodál stojí ještě vysloužilý nákladní parník SS Sołdek na převážení uhlí a rudy. Je součástí Národního námořního muzea, a tak se lze podívat i na palubu.

V přístavu ale sídlí i polská filharmonie Frédérica Chopina, zajímavostí jsou také zdejší mosty: jednak je to otočná Kładka Grzegorza anebo zdvihací Kładka na Ołowiankę. Oba umožňují průjezd lodí s vysokými stěžni. I tímhle drobným detailem připomene Gdaňsk dánskou Kodaň, kde mají přímo v centru také výrazný otočný most.

Minout přístav by byl v Gdaňsku hřích, krásné kulisy ale najde člověk i trochu stranou od hlavní nábřežní promenády. Stačí zaplout do některé z bočních ulic a hned lze obdivovat barevné měšťanské domy.

Sázkou na jistotu je buď Dlouhý trh nebo Mariacká, která je považována za jednu z nejmalebnějších ulic vůbec. Před vysokými budovami, k nimž vedou široké schody, vykládají obchodníci místní významný artikl – jantar a z něj vyrobené šperky. V Gdaňsku sídlí i muzeum zasvěcené této tajemné zkamenělé pryskyřici, jež občas obsahuje hmyz či kousky rostlin, pořádá se tu i veletrh.

Kouzlu gdaňských ulic ale návštěvníci propadnou i mimo dvě jmenované tepny, které se v odpoledních hodinách lidmi jen hemží. Centrum města je poměrně rozlehlé a večer neuvěřitelně žije. Všude jsou stylové hospůdky, bary a restaurace, které nepůsobí jako turistické pasti; soudě podle zaslechnuté polštiny jsou populární i mezi místními. Tohle je oproti Praze docela rozdíl, pomyslím si.

Historické jádro okouzluje na každém kroku, domky jako z pohádky mají různobarevné fasády i rozdílnou šířku; některé mohou mít stěží dva metry. Dříve se totiž platily daně právě podle šířky průčelí, a proto se domy stavěly úzké, ale dlouhé. Dnes je z toho poutavý vizuální prvek. Tohle je prostě nejhezčí polské město, prohlašuji rozhodně. Vím, je to velmi subjektivní názor, ale sofistikovaný severský naturel Gdaňsku mě prostě dostal, a to jsem v minulosti navštívil i Krakov, Poznaň, Varšavu či Lublin.

Červené střechy si chci prohlédnout i z ptačí perspektivy, a tak zavelím a jde se do baziliky Nanebevzetí Panny Marie, jejíž hlavní věž ční do 82 metrů a z tamní vyhlídkové plošiny je centrum jako na dlani.

Nahoru nicméně vede přes 400 schodů, prvních sto po velmi úzkém točitém schodišti, ze kterého se mi za chvíli motá hlava. Poté se už sice jde rozlehlým prostorem, v němž lze zahlédnout i masivní zvony, ale pohled dolů mi vůbec nedělá dobře.

Vyhlídková plošina na věži je malá a tísní se na ní odhadem dvacet lidí. Chvíli tedy trvá, než se probojuji na okraj, abych si mohl centrum prohlédnout z výšky. Panorama za výšlap sice stálo, ale cesta dolů je snad ještě horší než nahoru, obzvlášť po točitém a velmi příkrém schodišti, kde je třeba pozorně dbát na každý krok. Příště si takový zážitek nechám raději ujít.

Samotná katedrála má strohý bílý interiér, což přičítám faktu, že byla na konci druhé světové války výrazně poničena Rudou armádou; mimo jiné jí kompletně vyhořela střecha. Není tedy příliš na co koukat, a tak se vrhám zpět do ulic.

Polsko si v posledních letech buduje reputaci skvělé gastronomické destinace, to už je vcelku známý fakt. V centru Gdaňsku je množství skvělých a malebných kaváren, takže značka ideál pro kavárenské povaleče, kteří potřebují během prohlídky města nabrat dech a dopřát si poctivou dávku kofeinu.

Za vypíchnutí ale stojí především Pierogarnia Mandu, restaurace podávající tradiční polské pirohy. Nachází se na okraji centra nedaleko hlavního vlakového nádraží a o její popularitě více než cokoli svědčí to, že se na vstup stojí fronty. Netřeba se bát dlouhého čekání, docela to odsýpá a do čtvrt hodiny jsme uvnitř.

Pirohů, nejčastěji po deseti kusech, je na výběr nepřeberné množství: s masem, rybami, vegetariánské, veganské, ale i na sladko. K tomu dobře ladící omáčka. Kdyby měl člověk zajít v Gdaňsku jen do jediné restaurace, byla by to právě tato, protože v ní ochutná něco místního, a navíc za velmi příznivý peníz. Jedna porce vyjde průměrně na 40 zlotých, což je asi 220 korun.

Gdaňsk je rozhodně zajímavým překvapením a ódám na něj po návštěvě už absolutně rozumím. Velkou předností je také blízkost lázeňského města Sopoty, kde si lze při hezkém počasí odpočinout na dlouhé písčité pláži, odvážlivci si nejspíš troufnou i na studené vlny Baltu. A když budete mít štěstí, spatříte na pobřeží i tuleně, kteří se v oblasti Gdaňského zálivu a podél Helské kosy vyskytují.