Článek
„Za pár dní jdu na pohřeb. Pokud máš zájem, můžeš přijít,“ říká mi po několika zdvořilostních frázích neznámá starší žena na sousedním sedadle v letadle, která se představuje jako madam Margareta.
Letím do Makassaru, hlavního města indonéského ostrova Sulawesi, abych nasál kulturu a tradice Torajů. A protože smrt je středobodem tradic této etnické skupiny, pozvání na smuteční obřad nemůžu odmítnout.
Ubytovávám se asi dvacet minut od Rantepao, kulturního centra Torajů v regionu Tana Toraja. Následující týden strávím v tradičním torajském domě Tongkonan, charakteristickém obloukovitou střechou ve tvaru lodního trupu. V jednoduchém příbytku mám jenom matraci s moskytiérou, místo sprchy pak slouží sud se studenou vodou a naběračkou.
Za rituálem Manene
V těchto dnech by se měl v regionu konat starobylý rituál Manene (též Mane’ne), při kterém Torajové exhumují těla svých předků. Asi ne každý by chtěl něco takového vidět na vlastní oči, já se ale do malé skupinky podivínů chtě nechtě zařazuji.
Mluvím s místními lidmi a dopátrávám se, kdy a ve kterých vesnicích tento zvyk probíhá. Jakmile získám první stopu, sedám na skútr a vyrážím. Štěstí nakonec nalézám na pohřebišti Pemakaman Umum Balle Pangala ve vesnici Pangala, kde rituál skutečně probíhá.
Tradiční torajské domy Tongkonan. Ten vpravo je po dobu sedmi dní mým domovem.
Zemřelé čistí štětečkem od prachu a nečistot.
Na místě je velké množství hrobek, které jednotlivé rodiny postupně otevírají a vytahují z nich zdobené rakve. Za malou chvíli už před jednou hrobkou leží na rozvinuté plachtě zhruba sedm mrtvol a místní je svědomitě čistí štětečkem. Nevěřím vlastním očím, že je něco takového opravdu možné.
Akt lásky, nikoliv smuteční událost
Pokračuju dál a tady už mrtvé staví před hrobky a přivazují je ve vzpřímené poloze k zábradlí. „Ahoj mami, jak se dneska máš,“ ptá se žena své zesnulé matky, jako by byla stále mezi živými, a češe jí při tom vlasy.
Rozhovory s mrtvými nejsou při Manene ničím výjimečným, v místní kultuře to zdůrazňuje kontinuitu života a úzké propojení mezi živými a mrtvými. „Lidé s nebožtíky zacházejí, jako by byli stále naživu. Je to výraz respektu,“ říká mi Paulus Palimbong, který z regionu Tana Toraja pochází.
Místní žena češe svoji zemřelou matku a během toho na ni mluví, jako by byla stále mezi živými.
K Manene neodmyslitelně patří rovněž obměna šatů u zemřelých. I toho jsem na místě svědkem. Vysvléct tvrdé zakonzervované tělo z oblečení přitom není vůbec jednoduché a při činnosti spolupracuje hned několik členů rodiny.
Když má jejich předek konečně nový oblek na sobě a znenadání mu spadnou kalhoty, vyprsknou všichni smíchy. Nejenom tento moment mi ukázal, že ač může jít na první pohled o bizarní a pro západní svět nepředstavitelnou podívanou, rituál je v první řadě aktem lásky a radosti, nikoli smuteční událostí.
Mrtvým Torajové zapalují i cigarety.
Součástí péče o zesnulé je mimochodem i předávání drobných darů. Někteří mrtvým umísťují do kapes peníze, jiní jim vkládají do úst cigarety, které následně zapalují.
„Pro Toraje jde o způsob, jak svým předkům vzdát úctu. Jak jim vyjádřit lásku, protože se členy své rodiny, kteří jsou už dlouho po smrti, se nemohli dlouho setkat. A toto je pro ně období, kdy je mohou znovu spatřit,“ vysvětluje mi Palimbong. „Vy taky chodíte na hřbitov a pokládáte na hrob květiny. Je to stejná věc, jenom v jiné formě,“ dodává.