Článek
Když jsem poprvé spatřil fotografie z vesničky Wae Rebo, byl jsem okouzlen a hned měl v hlavě jasno, že ji na své cestě po Indonésii nevynechám. A nenechal jsem se odradit ani její obtížnou dostupností.
Podobně jako většina cestovatelů jsem vyrazil z města Ruteng směrem k vesnici Denge. Na rozdíl od ostatních, kteří obvykle spoléhají na auto a zkušeného místního řidiče, jsem se však rozhodl tento úsek zvládnout sám – na vypůjčeném skútru. Ačkoli jde jen o několik desítek kilometrů, cesta vlivem špatného stavu silnice trvá klidně tři až čtyři hodiny. Vozovka je úzká, děravá, plná zatáček a prudkých stoupání, a navíc ji často komplikuje déšť nebo mlha.
Po příjezdu do Denge pak člověk musí absolvovat ještě devítikilometrový trek stoupajícím terénem, který zabere 2,5 až 4 hodiny. Celá výprava tak i s ohledem na místní dusné klima rozhodně není procházkou růžovým sadem, ale vynaložené úsilí se jednoznačně vyplatí.
Uvítací rituál Wailu'u
Výhled, který se vám na konci treku otevře (Wae Rebo se nachází v nadmořské výšce cca 1100 m n. m.), působí jako z jiného světa. Ale pozor, vyfotit si jej z respektu k místním zvykům můžete až po uvítacím rituálu Wailu'u, kterým musí projít každý návštěvník.
Výhled na vesnici Wae Rebo je jako z pohádky.
Sotva jsem tak stihl setřít kapky potu z čela, ujal se mě jeden z domorodců a beze slova mě zavedl do tradičního kuželovitého domu s názvem Mbaru Niang. Uvnitř už vyčkával stařešina, připravený zahájit uvítací rituál, jenž má pro místní hluboký duchovní význam. V jazyce Manggarai pronáší starobylé modlitby, jimiž žádá duchy předků o ochranu, požehnání a pokojný pobyt pro hosta.
Jeden z domů Mbaru Niang je určen primárně pro turisty. Návštěvník zde může přespat a dostane i najíst. Zleva autor článku s cestovatelkou z Dánska.
Jak mi později vysvětlil Benyamin, turisté jsou tu dnes už bráni jako nezbytná součást komunity. „Bereme je jako členy rodiny, dokonce jsme jeden z hlavních domů vyhradili speciálně pro ně.“
První turista až v 90. letech
Právě díky své izolaci ale byla vesnička Wae Rebo dlouho odříznuta od vnějšího světa. Dle návštěvní knihy, kterou zde mají, do ní první člověk ze zahraničí vkročil až v 90. letech minulého století.
Když náš zakladatelský otec spal, někdo mu ve snu řekl, že musí zůstat právě zde. Věříme, že je tady velmi silná energie.
„Byl to fotograf z Japonska, který se jmenoval Matsuda Shuikhi. Nevíme, jak vesnici našel či kde se o ní doslechl, ale zkrátka přišel a zůstal tu zhruba týden. Anglická antropoložka Catherine Allertonová tu s námi o pár let později žila 3,5 roku. Učila se o našich tradicích, vztahu k přírodě…,“ sdělil mi Benyamin.
Prvním turistou, který vesnici navštívil, byl podle záznamů místních Matsuda Shuikhi z Japonska. Tehdy mu bylo 30 let a od té doby vesnici navštěvuje opakovaně.
Mladý a za každých okolností usmívající se Indonésan pochází z 20. generace, která vesnici obývá.
„Wae Rebo má dlouholetou tradici. Historie sahá až 1200 let zpět, přičemž naši předci přišli ze západní Sumatry. Když náš zakladatelský otec spal, někdo mu ve snu řekl, že musí zůstat právě zde. Věříme, že je tady velmi silná energie,“ svěřil se mi.
Napojení na přírodu a předky
„Žijeme především ze zemědělství. Pěstujeme vanilku, skořici, kakao a především kávu, kterou vždy v pondělí prodáváme na trhu v sousední vesnici. To je v podstatě jediný den, kdy domovinu opouštíme,“ vysvětlil mi Benyamin a dodal, že dnes je důležitou složkou obživy rovněž turismus. „I díky němu můžeme prodat kávu za vyšší cenu a koupit si třeba rýži. Dřív jsme jedli primárně maniok a batáty,“ řekl.
Napojení na přírodu je pro obyvatele Wae Rebo klíčové a kulturní odkaz svých předků si zde pečlivě chrání už po mnoho generací.
Ve vesnici Wae Rebo věří v ducha přírody, ducha předků i v boha, který stojí nad tím vším. Na snímku vzdávají místní hold svým předkům při obřadu Penti.
„Naše náboženství je kombinací animismu, dynamismu a víry v nejvyšší bytost. Věříme v ducha přírody, ducha našich předků i v boha, který stojí nad tím vším. Od doby kolonizace jsme katolíci, což se týká jen posledních pěti generací. Důležité ale je, že jsme si ponechali i vlastní víru a kulturu,“ vylíčil mi Benyamin.
Nejdůležitější obřad v roce
Kulturní bohatství jsem navíc mohl zažít na vlastní kůži během obřadu Penti, o němž jsem se dozvěděl naprostou náhodou díky dvojici evropských cestovatelek, které jsem potkal v ubytovacím zařízení v Labuan Bajo.
Turistům říkáme, že máme ceremonii a že jsme velmi zaneprázdnění a soustředíme se na své rituály.
Ačkoli jsem chtěl Wae Rebo původně navštívit o pár dní dříve, slovní spojení „nejdůležitější obřad v roce“ pro mě bylo dostatečně silným argumentem na to, abych svůj itinerář poupravil.
Součástí slavnosti Penti je i rituální soubojový tanec Caci, při kterém se dva muži střídají v roli útočníka a obránce – jeden drží bič, druhý štít.
Tanec symbolizuje mužnost, čest, odvahu a duchovní sílu.
Penti je tradiční slavnostní obřad, který symbolizuje ukončení období sklizně rýže a zároveň žádost o požehnání a ochranu na nadcházející rok. Tento rituál má hluboký duchovní a kulturní význam, neboť během něj dochází k napojení na předky.
Úcta a respekt tak během Penti platí dvojnásob. „Turistům říkáme, že máme ceremonii a že jsme velmi zaneprázdnění a soustředíme se na své rituály. Nevadí nám, když tu jsou, ale všeho s mírou. Kdyby to tu bylo plné turistů, bylo by to rušivé,“ vysvětlil mi Benyamin, s nímž jsem strávil podstatnou část slavnosti.
Obětování selete před zraky ospalých turistů
Kontakt s ním ostatně sehrál klíčovou roli, neboť mě dostal i na místa, kam běžně turisté nesmí. „Součástí Penti jsou i obětiny. V každém domě Mbaru Niang musíme obětovat sele,“ svěřil se mi během večera Benyamin. Postupně jsem tak se skupinkou místních chodil od domu k domu, přičemž v každém z nich přišlo o život jedno zvíře.
Výjimkou nebyl ani dům určený pro turisty, který přišel na řadu jako poslední. Byla půlnoc a většina zahraničních návštěvníků už spala, což ale místním nijak nebránilo ve vykonání nezbytného.
Benyamin Semandu mi poskytl cenné informace o vesnici.
„Pardon, ale musíme zde provést potřebný rituál,“ pronesl stařešina poté, co rozsvítil světla a všechny probudil. Když došlo na věc a podlaha se zbarvila do ruda, rozespalí hosté jen těžko vstřebávali, čeho byli právě součástí.
„Je to 24hodinová ceremonie, během níž se zde znovu shledají všichni členové rodiny, včetně žen, které se přestěhovaly do jiných vesnic za svými manžely. Zpívá se a tančí doslova celou noc. Je to náročné, aktuálně mi zbývá zhruba 30 % energie,“ přiznal Benyamin během rozhovoru, který se uskutečnil následující den.
I mě samotného návštěva vesnice Wae Rebo vyčerpala, a to i přesto, že jsem na rozdíl od něj alespoň na pár hodin ulehl ke spánku - kombinace náročné cesty a intenzivního obřadu byla zkrátka náročná. Bez okolků ale můžu říct, že šlo bez jakéhokoliv přehánění o jeden z největších kulturních zážitků, jaké jsem na svých cestách zažil. A že mi jich Indonésie pár přinesla…
