Malebné Horažďovice lákají na perly i bájnou horu Prácheň

Zaparkovat lze přímo na náměstí v centru sevřeném zbytky gotického opevnění. Nejznámější Červená brána, nejspíš z roku 1252 (není doloženo), je přitom druhou nejstarší v České republice. Starší by měla být Pražská brána v Kouřimi na Kolínsku. Původně byla opatřena zásuvnou železnou mříží a padacím mostem přes hluboký hradební příkop. Branka, zvaná Kocour, vybudovaná ve 13. století, zase sloužila jako evakuační cesta při požárech a z nařízení krále Přemysla Otakara II. vedla k vodě.

Z náměstí se kolem kostela sv. Petra a Pavla můžete vydat na břeh Mlýnského náhonu, podél něhož se dostanete k zámku. V původně renesančním objektu, který byl přestavěn do barokní podoby, se dnes nachází městské muzeum s několika expozicemi. Kromě těch o historii města, tradičních řemeslech a prácheňských marionetách se můžete seznámit s tím nejcennějším, co Horažďovice a jejich okolí v minulých staletích proslavilo, a to je těžba minerálů, rýžování zlata a chov perlorodek.

Když loni kvůli covidu muselo být muzeum zavřené, vznikl v nově zpřístupněné části hradeb na nábřeží Mlýnského náhonu unikátní geopark ve zdi, kde si můžete popsané vzorky hornin prohlédnout přímo v kamenném vstupu do zámeckého parkánu.

Daleko větší zážitek však nabízí návštěva vnitřní expozice. Mezi vystavenými minerály jsou hlavně křemen a kalcit ve všech možných tvarových i barevných variantách, ale lidé se nejvíce zastavují u takzvaných luminiscenčních minerálů.

Jejich světélkování způsobuje UV záření, pro člověka neviditelné, kterému se také říká studené světlo, protože při něm nevzniká žádné teplo. V oblasti horního Pootaví se nalézá několik druhů takových „kamenů“, které v běžných podmínkách působí poměrně nenápadně. Vystaven je podnos ze skla barveného uranem a uranové sklo, které svítí zeleně, fluorit vydávající temně fialovou barvu, scheelity, zářící bíle, a fluority, které jsou vlivem UV záření zbarvené do nachova.

Jedním z nejatraktivnějších exponátů je mechanický, osvětlený a ozvučený model dolu v nedalekých Stříbrných Horách, postavený podle plánů z roku 1534.

V řezu důlním dílem, jehož skutečný předobraz patřil k nejstarším na našem území, lze pozorovat práci v přední části chodby, zpevňování stěn, transport rudy, odvodňování, odvětrávání i pozemní práce. Stříbrná žíla byla na hřebeni kopce objevena v roce 1521. Tehdejší majitel panství povolal havíře z Jáchymova a otevřel více než dvacet šachet.

Kromě rýžování zlata, s nímž začali už Keltové, proslula Otava výskytem perlorodek. Nejstarší zmínka o nich pochází z roku 1418, kdy ji do soupisu rodového majetku zařadili Rožmberkové. Kvůli velkému suchu v Otavě se v Horažďovicích v roce 1775 začalo s chovem perlorodek, a to ve zmíněném Mlýnském náhonu, kam bylo přeneseno dvanáct tisíc škeblí. Na počátku 19. století se chov rozšířil o produktivnější druhy z Nizozemska.

Výlov probíhal ve zhruba desetiletých intervalech a pokaždé šlo o významnou událost. V roce 1809 se ho dokonce zúčastnil císař František I. a v jeho přítomnosti bylo nalezeno pětačtyřicet perel. V muzeu jsou k vidění takzvané klíče, kterými se lastury otvíraly, a lžičky, jimiž se perly vyjímaly. Následně se škeble vracely do vody. Jejich chov v průběhu 19. století upadal s tím, jak byla voda vlivem průmyslové výroby a nadměrného hnojení čím dál špinavější, což perlorodky zabíjelo.

Na jejich snižujícím se stavu se podepisovali i pytláci a lidé, kteří mlže mleli do potravy prasatům v domnění, že budou ochráněna před nemocemi. Zatímco v roce 1900 bylo vyloveno osmdesát tisíc kusů, při posledním výlovu v roce 1944 jich bylo osmkrát méně. Dnes žije v Otavě odhadem dvacet jedinců. Sladkovodní perly bývají většinou nepravidelné a mají narůžovělou barvu, jak se můžete přesvědčit v muzeu.

Perlorodky se dožívají až sto padesáti let. Od osmdesátých let minulého století probíhá pokus o jejich návrat do Otavy, kde se kvalita vody na začátku nového tisíciletí významně zlepšila. Na horních tocích řek by se perlorodkám mělo dařit, protože k životu potřebují chladnou a čistou vodu.

Poblíž mimořádně dochovaných řeznických krámků z 18. století se napojíte na zeleně značenou turistickou cestu, která vás brankou Kocour přivede k Otavě. Přes most pro pěší se dostanete na druhou stranu a opustíte centrum města. Pokud se budete držet turistických značek, přes zahrádkářskou kolonii a kolem pole dorazíte k lesu se zříceninou gotického hradu Prácheň na vrcholu. Počítejte se stometrovým převýšením.

Už v době počátků českého státu vzniklo na skalnatém ostrohu nad Otavou hradiště. Jeho součástí byl dřevěný kostelík, údajně devátá křesťanská stavba v Čechách. Legenda tvrdí, že slavnostního svěcení se měli účastnit sv. Cyril a Metoděj s přítelem sv. Gorazdem, podle kterého získaly Horažďovice svůj název. Původní podoba současného hřbitovního kostela sv. Klimenta, stojícího na místě prvního dřevěného, pochází z konce 13. století.

Z Práchně nejspíš Gorazdovi učedníci šířili víru s pomocí ostatků svatého Klimenta. Stejně jako Blaník nebo Říp patří Prácheň k posvátným horám, jenže její sláva upadla na několik století v zapomnění a vzkřísili ji až čeští obrozenci. Kámen pocházející odtud se stal v roce 1868 jedním ze základních kamenů Národního divadla. Do Prahy byl odvezen na slavnostním voru.

Hrad založený na místě hradiště byl do 13. století správním, vojenským, kulturním i řemeslným centrem celého prácheňského kraje. Během husitských válek zpustl a od roku 1558 je uváděn jako opuštěný. Dochovaly se z něj mohutné zbytky věží, hradeb a čtyř bašt. Zřícenina se společně s kostelem nachází v přírodní rezervaci Prácheň, v níž roste starý lipový les i řada chráněných rostlin a žije spousta druhů ptáků.

Kdo by si chtěl horažďovické přírody užít víc, může se projít v parku Ostrov, který obtéká Otava a Mlýnský náhon. Loni v něm byly kolem cest, z nichž některé jsou značené, instalovány dřevěné sochy zvířat a trůn s městským znakem. Původně zámecký park vznikl na tomto místě v roce 1868 v anglickém stylu. Rostou v něm staré (některé se odhadují až na tři sta let) památné stromy a vzácné dřeviny jako akácie, liliovníky či ozdobné jabloně.