Letadlem či vlakem cestovat nechtěl. Z norských Lofot dojel mladík domů do Beskyd na kole

Absolvent rekreologie si Norsko zamiloval na studiích. I proto střídal tuzemsko se severem Evropy. Naposledy si našel práci na norských Lofotech letos na jaře. „Už když jsem tam odjížděl, tak jsem věděl, že zpátky se chci vrátit jinak než letadlem nebo vlakem,“ prozrazuje s tím, že kolo však v jeho plánech vůbec nefigurovalo.

„Chtěl jsem si v Norsku ulovit na bazaru nějaký starší fichtl. Uběhly tři měsíce a žádný jsem nenašel,“ popisuje. Čas Bílka tlačil. Byla půlka léta, práci měl jen do konce září, a pořád byl bez motorky. „Jednou jsem před kamarádem z hecu nadhodil, že bych mohl jet na kole. Zasmáli jsme se, ale večer jsem si řekl, proč ne,“ říká. Hned proto zveřejnil na facebookovém tržišti inzerát ve znění: Koupím kolo na dlouhý výlet.

„Za pár hodin mi přišla zpráva z Bodø, což bylo čtyři hodiny trajektem,“ vysvětluje s tím, že druhý den, 14. července, pro něj vyrazil. Za kolo zaplatil asi 24 tisíc českých korun. „Jeho majitel byl překvapený, když zjistil, že na něm pojedu do Česka. Nadchlo ho to a dal mi zadarmo brašny, helmu, zámek,“ vyjmenovává. Zbytek věcí, stan či oblečení, si dokoupil.

Na cestu se Bílek vydal 5. srpna, aniž by doma cokoli řekl o plánu i kole. Mamince jen napsal: Nachystej oběd, za měsíc jsem doma. Mladík přiznává, že se bál, jak jej ze sedla bicyklu bude bolet zadek. „Proto jsem týden trénoval aspoň posed. Sedl jsem si doma po práci na kolo a díval se na televizi.“

I tak zpočátku při jízdě na kole trpěl. „Po čtyřech měsících norštiny a angličtiny jsem si hodně dobře oprášil slovní zásobu českých sprostých slov,“ směje se a připojuje, že celý první týden pršelo a foukal silný protivítr. „V severním Norsku jedete i sto kilometrů a nepotkáte nikoho. Jedete uprostřed ničeho, není se kde schovat, takže to bylo náročné,“ netají cestovatel.

Krizi dostal hned druhý den po startu. „Pršelo, byla strašná zima. Chtěl jsem přespat v malinkém přístřešku a jet dál. Jenže ráno jsem nemohl ani sedět na kole, vítr mě z něj shazoval. A tak jsem se tam seknul na dvě noci. Docházelo mi jídlo i voda, protože jsem s tím nepočítal,“ vypráví a dodává, že mu pomohli Němci, kteří tam také dorazili na noc.

Mladík nezapírá, že v těch dnech myslel na návrat do Lofot nebo na to, jak by si cestu usnadnil. „Ale věděl jsem, že bych tím zklamal sám sebe. Psychicky jsem si však sáhl na dno, což se mi do té doby nestalo,“ poukazuje Bílek, který na pouti domů potkal i pár zajímavých lidí.

Například Viki a Karla z Koryčan na Kroměřížsku, kteří ho za lijáku zahřáli v dodávce horkým čajem a svezli pár desítek kilometrů blíž k Trondheimu. Nebo Bruna, kterého předjel. „Vypadal jak bezdomovec, neměl moc zubů, byl trošku potrhaný, kolo polepené, na vozíku psa,“ říká na adresu muže, z něhož se o pár desítek minut vyklubal krajan.

„Vypadlo z něj, že už je dvacet let profesionální bezdomovec. Byl v Londýně, Vídni, Berlíně a posledních sedm let se jen tak toulá po Evropě na kole. Strávili jsme spolu dvě hodiny dialogem, či spíš monologem, protože já jen poslouchal,“ vzpomíná mladík.

Jestliže v Norsku byl proti Bílkovi déšť a vítr, ve Švédsku to byla rovina a vítr. „Když jedete osmdesát kilometrů rovně a fouká, je to nekonečné. Do té doby jsem věděl, že neumím tancovat a zpívat. Ale po tomhle výletě už zpívat trochu umím. Prozpíval jsem celé Švédsko nahlas a vykládal jsem si i osm hodin sám se sebou,“ uvádí s tím, že po projetí Švédska se nalodil na trajekt do polského Svinoústí.

Odtamtud mu už zbývalo projet jen Polskem od severu k jihu. Protože měl slabou baterii v mobilu, jel spíš po paměti. „Bylo to hrozné především kvůli cestám, které byly z písku, musel jsem tlačit kolo i hodinu v kuse. Navigace podle Slunce byla super, moc mě bavilo jet bez map, ale občas jsem zabloudil,“ netají.

Poslední noc, kterou označuje za nejdivočejší na cestě, strávil Bílek ještě v Polsku, ale kousek od Opavy. Stan postavil uprostřed polí. „V noci přijelo auto a asi z padesáti metrů na mě svítilo. Pak poodjelo a za chvíli se z něj začalo střílet. Když jedna z kulek hvízdla blízko mě, tak jsem rychle vyházel všechny reflexní věci ze stanu, svítil mobilem a zalezl za hromadu hlíny. Na chvilku bylo ticho, pak přišel další výstřel, ale už o kousek dál. Tehdy jsem věděl, že jsem fakt na špatném místě,“ vykládá.

Za tři a půl týdne vystoupal mladík v součtu přes 23 kilometrů a v posteli spal jen jednou, přespal u kamarádů v Oslu. „Doma byli překvapeni, že jsem tam tak rychle a že jsem to zvládl,“ nezastírá a dodává, že rodiče nechápali, když zjistili, že jel z Norska jen v běžných běžeckých silničních botách a o číslo větších cyklistických kraťasech, protože jiné v Bodø nesehnal.

Bílek je rád, že splnil, co naplánoval. Připouští, že mu cesta hodně dala. „Myslím, že jsem si uvědomil možnosti sebe samého. Uvědomil jsem si, že jako společnost jsme tlačení do přehnaně konzumního způsobu života, že si nevážíme komfortu, který máme, že nepotřebujeme vůbec nic nebo strašně málo. Měsíc jsem jedl jen tortilly s arašídovým máslem a banánem a kuskus. A bylo to super, pořád mi to chutná,“ vykládá.

Tím největším zjištěním mladíka však je, že má kolo rád. „V Norsku jsem si říkal, že už na něj nikdy nesednu. Ve Švédsku mě začalo bavit a teď se občas projedu. Kolo si mě získalo,“ přiznává Bílek.