Článek
Opírám se o zábradlí na přehradní stěně a kochám se výhledem. Blankytné nebe, tyrkysová hladina jezera a okolní hory porostlé zelení svádějí souboj o to, co se předvede v působivějších barvách. Dohromady vytvářejí díky perfektnímu srpnovému počasí výjev jako z katalogu cestovní kanceláře. Turisté v pohorkách se postupně rozptylují v přilehlých kopcích, dost jich ale zůstává v blízkosti nádrže. Přesto tu panuje poměrně klid.
Stačí se otočit a ujít pár kroků a člověku se otevře výhled do údolí s druhou nádrží Wasserfallboden, kterou od Mooserboden dělí zhruba 370 výškových metrů.
Silnější mravenčení, a značně nepříjemnější, však cítím při pohledu na turisty, kteří se po betonové stěně přehrady pomalu posunují vzhůru. Vede tu totiž ferrata MOBO 107, jedna z nejunikátnějších, na kterou lze nejen v Rakousku narazit. Je relativně nová, otevřela se teprve před pár lety, a soudě podle mnoha přítomných lezců je dost populární.
Kaprunské přehrady jsou zkrátka dokonalým výletním cílem. Dá se tu lézt, chodit, kochat se anebo hodovat v horské chatě nedaleko dolního jezera. Jen koupání z logických důvodů není možné, i tak by to byl zážitek pouze pro otužilce. Nádrže se totiž plní primárně vodou z tajícího sněhu a ledovců, což znamená velmi nízkou teplotu i během parného léta. Turistům to vrásky ovšem dělat nemusí, a tak hýří úsměvy. Zato historie místa je o poznání méně sluníčková.
Stavba byla symbol
Myšlenka využít hory v okolí Kaprunu k výrobě elektřiny není poválečná, první projekt se začal formovat už ve 20. letech minulého století. K zahájení stavby nicméně došlo až v roce 1938 po připojení Rakouska k nacistickému Německu. Ze stavby přehrad se tak záhy stal nástroj propagandy, na kterém chtěl režim demonstrovat svou moc tím, že si dokáže podrobit i vzpurné Alpy.
Horský terén byl ale pro výstavbu extrémně náročný a o nic lehčí nebyla ani doprava materiálu na staveniště. Do toho se museli dělníci, z nichž značnou část tvořili váleční zajatci a nuceně nasazení lidé, popasovat s rozmary počasí, sněhem a lavinovým nebezpečím. O bezproblémovém pracovním prostředí se nedalo vůbec hovořit.
Nacistům se i přes velkohubou rétoriku nepodařilo projekt dokončit, válka naopak výstavbu zpomalila. Po kapitulaci Německa potřebovalo Rakousko obnovit hospodářství a energetiku, a tak se na přehrady upnula nová pozornost a staly se symbolem technického pokroku. I nadále šlo ale z hlediska realizace o značně komplikovaný podnik.
Za nacistů při stavbě zemřelo více než 120 nuceně nasazených dělníků. K fatálním nehodám ale docházelo i v poválečném období, kdy tu zahynulo 161 lidí. Ty dnes připomíná památník, který stojí u hráze nádrže Mooserboden.
Do provozu byly přehrady uvedeny v září 1955. Elektřina vyrobená v Kaprunu přitom není určena jen pro místní spotřebu. Putuje do rakouské sítě a část se může díky propojení evropských elektrických sítí dostat i do okolních zemí. O dalších technických zajímavostech se mohou zájemci dozvědět během komentované prohlídky, která vede i útrobami přehrady.
Cesta je zážitek
Jedno otřepané klišé říká, že cesta je cíl. V případě výletu k přehradám to rozhodně platí, protože dostat se až k Mooserbodenu není úplně brnkačka. Nejprve je potřeba dojet autem (nebo autobusem) na odstavné parkoviště nad Kaprunem. Od pokladen pak jezdí autobusy ke spodní stanici opravdu strmé zubačky, a to přes docela úzké serpentiny a tunely.
Po několikaminutovém stoupání zubačkou, při kterém se podivuji, jak je možné, že napjatá lana neprasknou a vyvezou náklad tolika lidí, se přestupuje na další autobus. Následuje druhá várka dlouhých tunelů, v nichž funguje kyvadlová doprava, a tak se před vstupy mnohdy několik minut čeká na protijedoucí vůz. A také druhá várka úzkých serpentin, ze kterých se otevírají výhledy na rozlehlé údolí.
Vedou tudy turistické trasy, takže není třeba vézt si zadek až k Mooserboden. Někdo si chce výhled na jezera zasloužit výšlapem po pastvinách s krávami a kvetoucím horským kvítím; tady ho ještě slunce a sucho nestačily spálit. Po úbočích tečou vodopády a ty přecházejí v zurčící potůčky, u nichž se řada turistů osvěžuje a cachtá.
Jezera v Rakousku jsou skutečně na každém rohu, v zemi jich jsou stovky. Ale kaprunské přehrady, přestože nejsou dílem přírody, patří díky úchvatné scenérii i těžší dostupnosti k tomu nejhezčímu, co je u našich jižních sousedů k mání.
