Článek
Po chvíli hledání nejlepšího úhlu zhluboka vydechnu a stisknu spoušť fotoaparátu. Krátký, ale strmější výšlap od tradičního horského hostince Hirschbichlalm ke Kapli Panny Marie (Marienkapelle) na svazích Zellbergu nad městečkem Zell am Ziller mě lehce zadýchal.
Rozhodně ale stojí za to. Pod sympaticky kompaktní alpsky zdobenou kaplí se otevírá jeden z nejkrásnějších výhledů v okolí Zillertalské vysokohorské silnice. Pode mnou se rozprostírá celé údolí a na obzoru se tyčí hlavní hřeben Zillertalských Alp s nejvyšší horou Hochfeiler v nadmořské výšce 3510 metrů.
Horský vzduch voní mateřídouškou a dalšími květy mého dětství, jako jsou pomněnky, pryskyřníky nebo zvonky. Zatímco z českých luk už pestrobarevná okvětí mnohdy vymizela, tady jich pořád mají na rozdávání. Vedle kapličky navíc vyvěrá příjemně studený horský pramen, který v rekordních teplotách závěru června přijde vhod. Zatímco v Čechách teploty přelézají čtyřicítky, tady je dopoledne příjemných 24 °C.
Klesám zpět k Hirschbichlalmu a nad sklenicí čerstvého podmáslí s lesními plody přemýšlím, kam dál.
Působivá a nenáročná
Od Hirschbichlalmu vyrážejí turistické trasy různých obtížností. Jednou z těch nejkrásnějších má být nenáročný přechod k další chatě Platzlalm, který vede přibližně dvě hodiny napříč horskými loukami. Zkušenějším turistům se nabízí i výstup na Marchkopf (2 499 m) nebo pokračování po hřebenech Zellbergu.
Vzhledem k předpovědi, podle níž mají teploty nezadržitelně stoupat, ale sympatická servírka pro dnešek radí Platzlalm, a to kratší cestou s menším stoupáním kolem 200 výškových metrů. Trasa je zvládnutelná oběma směry v jeden den a lze ji jít v několika variantách, aby nebylo nutné vracet se stejnou cestou.
Stačí se pár set metrů od chaty zanořit na pěšinu obrostlou kvetoucími „alpskými růžemi“ pěnišníky rezavými. Patří do stejného rodu jako zahradní rododendrony a azalky, stezka vedoucí k lesu tak notně připomíná obrovskou zámeckou zahradu. Ovšem s výhledy na stále ještě lehce sněhem pokryté vrcholky Alp.
Mírně stoupající trasa je chvílemi zastíněná smrky, modříny a voňavými borovicemi limba. Ani s časem blížícím se poledni tak není nezvladatelné horko. Po kamenech přeskakuji horskou bystřinu a v dáli vidím první salaše.
Co se lidí týče, rozhodně se nedá mluvit o davech jako v jiných oblíbených turistických lokalitách. Za celou cestu potkávám asi osm dalších turistů. O něco málo četnější je zastoupení přežvýkavců, kteří zvědavě vyhlížejí ze svých ubikací.
Kochajíc se horskými panoramaty, která se prostě neomrzí, si omylem lehce zacházím, ale zase díky tomu objevuji útulnou chatu Söggenalm. Ideální chvíle na zdejší oblíbený nealko drink johannisbeersaft gespritzt. Šťáva z černého rybízu smíchaná s perlivou minerálkou je příjemně osvěžující a hned se to stoupá lépe.
Nečekané setkání blízkého druhu
Po cestě chvílemi vstupuji na ohraničené pastviny. V té poslední se kolem prázdnotou zející lanovky pasou zlatavé živoucí symboly Tyrolska - haflingové. Koně se světlou hřívou stoicky počkají, než se k nim přijdu blíž, a následně nadšeně přicválají mým směrem.
Dynamická trojice na můj vkus až moc velkých krasavců ve mně jakožto člověku s minimálními zkušenostmi s koňmi zpočátku budí lehký neklid. Haflingové jsou ale zjevně zvědaví mazlíci, kteří jen chtějí zjistit, jestli v batohu nemám něco k snědku. Když po důkladném očichání pochopí, že ne, doprovodí mě alespoň na druhý konec své pastviny a po překročení zábrany zase odklusají čekat na potenciálně lépe zásobené výletníky.
Haflingové jsou přátelští a zvědaví, rádi se vydají na krátkou procházku s turisty.
Široká cesta se chvílemi mění v úzký chodníček vyšlapaný vegetací, všude je ale dobře schůdná. Jen pár set metrů před Platzlalmem leží malé horské jezírko. Ve skutečnosti jde o umělou zásobní nádrž vybudovanou pro zasněžování lyžařského areálu Hochzillertal, pohled na něj je ale příjemně osvěžující.
A pak už následuje horská chata s rozlehlou sluneční terasou skýtající krásné výhledy. Mezi nejoblíbenější nápoje tu patří hugo, aperol spritz nebo veneziano, nabízejí ale i četné nealkoholické varianty a samozřejmě nechybí poctivá horská kuchyně.
Vybírám si gröstl – opečené brambory s masem a volským okem a rozhodně nelituji. Ačkoli špenátovo-sýrové knedlíky a císařský trhanec vypadají také lákavě. Po pořádném posilnění je čas vyrazit na cestu zpět.
Pohádková chaloupka
A od místních se mi dostává doporučení, ať si nenechám ujít návštěvu maličké salaše Grünalm jen kousek pod Hirschbichlalmem. „Je to jako přijet na návštěvu k prababičce. Servírují tam tu nejlepší kávu v okolí, domácí buchty a potkáte tam především místní,“ láká mě Čech Petr, který v Zillertalu pracuje už roky. Ve značné části navštívených podniků tu narazíte na Čechy nebo Slováky. A nemusí mě pobízet dvakrát.
Už zdálky je vidět, že tohle je jausenstation, alpský hostinec, ve své nejryzejší podobě. Ale na první pohled udržovaný s láskou a péčí. Nabídku pročítám obklopena ve větru se pohupujícími petúniemi, protěží a muškáty. Objednávám si kávu a borůvkový štrůdl zalitý smetanovou omáčkou a topící se v poctivé šlehačce.
A ještě chvíli poté, co dojím poslední lahodné sousto, se mi vůbec nechce odejít. Tahle chatička má úžasný genius loci. Leží na otevřeném horském svahu s výhledem na údolí a Zillertalské Alpy, je obklopená loukami plnými motýlů, a přitom zároveň tak trochu schovaná. V patře nad zahrádkou mají i pár pokojů pro všechny, kteří touží po té nejautentičtější atmosféře a klidu. Mě dnes čeká útulný pokojíček v Mayrhofenu, ale vždycky je nějaké příště.
