Holandský Alkmaar je hlavním městem sýrů

Přestože se náměstí Waagplein zaplňuje žlutými bochníky goudy už od brzkých ranních hodin, oficiálně trh začíná úderem zvonu přesně v deset. Zazvonit na něj je velká čest a bývají k tomu přizváni důležití hosté radních, ať už umělci, úspěšní sportovci, obchodní partneři města či významné osobnosti.

Davy turistů mohou sledovat, jak nakupující (trh není jen zábavou pro návštěvníky, ale stále ještě funkční burzou) na sýr soustředěně poklepávají a navrtávají jej speciálním nástrojem, aby zjistili obsah tuku, chuť i míru zralosti.

Po prozkoumání kvality sýra následuje jeho dražba, kde se přihazuje tlesknutím dlaněmi, a po úspěšném uzavření obchodu přichází divácky nejvděčnější část „představení“. Dva muži v bílém oblečení, obutí v dřevácích a s barevnými klobouky na hlavách, odnesou zakoupené sýry na speciálních nosítkách zvláštní houpavou chůzí do budovy ohraničující náměstí, aby zde byly pečlivě převáženy.

Bez těchto nosičů už si nikdo trhy nedovede představit. Jedná se o cech ustanovený roku 1593, který sdružuje třicet mužů spolu s tzv. otcem sýrů, jenž má vše na povel. Ten tu platí za nejváženější osobu. Všichni ho oslovují „otče“ a poznat jej lze dle oranžového klobouku a hůlky.

Členové cechu jsou rozděleni do čtyř skupinek, které se od sebe odlišují barvou klobouku či stužky na něm. Na trhu je však možné spatřit najednou pouze tři z nich, neboť čtvrtá má vždy volno.

Šest nosičů každé skupiny doplňuje jeden „tasman“, který s černou peněženkou u pasu dohlíží na dění u váhy. Tu má každá skupina vlastní, ale každý týden si ji mění, aby se zamezilo podvádění. Osmadvaceti nosičům pak velí předák a jeho pomocník, kteří se od ostatních odlišují jen motýlkem u krku.

Nosiči by měli být na místě už v sedm hodin ráno, ale ve skutečnosti přicházejí až po deváté. Jinak pro ně však platí přísná pravidla chování: nesmějí pít, kouřit a prát se, stejně jako mají zakázáno během trhu klít a přijímat spropitné. Přijdou-li pozdě, zaplatí pokutu, kterou cech dává pravidelně na charitativní účely.

Jejich práce vůbec není snadná. Na nosítkách o váze 25 kg přenášejí až osm bochníků goudy, přičemž každý váží 13,5 kg. Proto se pohybují zvláštní houpavou chůzí, která nosítka zavěšená na popruzích na ramenou co nejméně rozhoupává.

V cechu se během staletí vyvinula mnohá nepsaná pravidla a tradice. Před započetím sezóny např. hrají jeho členové mezi sebou kostky. Skupina, která vyhraje, si může vybrat místo na trhu i váhu, u níž bude toho roku začínat. V pátek před Vánocemi si pak společně chodí pro „výplatu“. Každý nosič dostává pět eur a dva mandlové koláčky pro partnerku za to, že jeho oblečení bylo po celý rok dokonale bílé. Kromě chleba a másla dostávají také sýr pro své děti.

Každý pátek je však možné na hlavním alkmaarském náměstí zahlédnout i další postavy. Muži v černých kalhotách a modré košili vykládají ráno sýry z nákladních aut a siláci v černých kalhotách a světlé béžové košili pak naopak nákup nakládají do dodávek. Nejvíce turistů se však fotí s tzv. sýrovou dívkou. Za tento nápad vděčí Alkmaar firmě Dutch Dairy Board, která je zodpovědná za propagaci holandského sýra.

Dívky v tradičním místním kroji, které Němci roku 1961 pojmenovali Frau Antje, jsou místní celebrity. Objevují se v reklamách, vidět je lze na všech důležitých lokálních akcích a během pátečních trhů prodávají sýr a časopis Kaasexpres. Celé sýrové šílenství končí v poledne a do 12:30 musí být náměstí prázdné. Davy turistů jako mávnutím proutku zmizí a Alkmaar se vrátí ke svému poklidnému životu.

Alkmaar leží 40 km severně od Amsterdamu v nizozemské provincii Severní Holandsko. Vznikl kolem kláštera z roku 939 a městská práva získal už v polovině 13. století. Do nizozemské historie se však nejvíce zapsal roku 1573, kdy po neúspěšném dobývání od něj musela španělská vojska odtáhnout s nepořízenou.

Ve městě se nachází více než čtyři sta památek, a tak by byla škoda jej hned po skončení trhů opustit a neprojít se mezi jeho poklidnými grachty s typickými kupeckými štítovými domy.

Sýrové trhy se konají ve stínu Waaggebouw, budovy, v níž se také zakoupené bochníky převažují. Ta vznikla roku 1603 přestavbou původní kaple. Tehdy také byla postavena její bohatě zdobená renesanční fasáda a zanedlouho přibyla i současná věž se zvonkohrou, jež původně čítala 47 zvonů. Velkou pozornost přitahuje i figurální orloj, kde trumpetista oznamuje začátek průvodu rytířů.

Dnes ve vážní budově sídlí muzeum sýrů. Najít tu lze informace o historii i současnosti tohoto oboru, přičemž si zde návštěvníci mohou prohlédnout nejenom historické fotografie, ale i nářadí, jež se při výrobě sýrů používá.

Unikátem Alkmaaru, který ovšem turisté většinou opomíjejí, jsou tzv. hofje, tedy dvorky. Z mnoha původních zůstaly nádherně opravené a svými obyvateli starostlivě opečovávané tři. Vznikly jako charitativní počin bohatých občanů, kteří se rozhodli pomoci lidem v nouzi.

V centru města se nachází Hofje van Splinter. Za nenápadnými vchodovými dveřmi se skrývá architektonická perla s původní dlažbou a dřevěnou klenbou. Z úzké dlouhé chodby kryté zkosenou střechou vedou dveře do malých útulných bytů, které jsou dodnes obývány. Na tichém travnatém dvorku je možné si prohlédnout i budovy bývalé pekárny.

Tento dvorek stejně jako většina ostatních byl založen pro svobodné ženy, které přišly o své společenské, a tedy i ekonomické postavení. Vznikl roku 1646 z dědictví Margarethy van Splinter, která na jeho obyvatelky zpočátku pamatovala i košíkem rašeliny na topení a penězi. Podmínkou však bylo, že se musely věnovat reformované církvi a nesměly přijímat pánské návštěvy.

Nejstarší dvůr tohoto typu v Alkmaaru je Hofje van Paling en Van Foreest nacházející se při příchodu z vlakového nádraží hned u vstupu do historického centra. Postavit jej nechali v první polovině 16. století Pieter Claesz Paling a jeho žena Josina van Foreest pro opuštěné katolické ženy.

Třetí, nejhonosnější hofje Het Wildemanshofje z 18. století vyrostlo u tzv. starého kanálu. Pojmenované je podle Gerrita Wildemana, jednoho z nejbohatších mužů v Alkmaaru. Tento úspěšný obchodník ve své poslední vůli rozhodl o stavbě a financování dvora s 24 domky pro chudé. Byly určeny pro starší ženy, a i když dle závěti měly sloužit pro přívrženkyně všech vyznání, v reálu tu mezi protestantkami bydlela jen jedna katolička.

V Alkmaaru vznikl i největší kostel v provincii Severní Holandsko. Zasvěcen byl svatému Vavřinci, ale nikdo jej nenazve jinak než Grote Kerk, tedy Velký kostel. Stojí na místě původního kostelíka založeného roku 901. V letech 1470 až 1520 mu dal současnou podobu vrcholné brabantské gotiky patrně architekt Anthonius Keldermars z Mechelenu.

Kostel na půdorysu latinského kříže byl postaven jako bazilika. Vysokou hlavní loď obklopují menší postranní lodě, což umožňuje osvětlení celého prostoru skrze okna nad nimi. Původně katolický kostel však roku 1572 připadl protestantům a těm patřil až do roku 1996, kdy byl přeměněn na multifunkční centrum, kde se konají koncerty a různá setkání.

Interiéru kostela dominoval v letech 1542 až 1582 triptych Maartena van Heemskercka zobrazující ukřižování Ježíše Krista. Poté byl ovšem prodán Švédům a je vystaven v katedrále v Linköpingu. U příležitosti 750. výročí získání městských práv byl slavnostně odhalen nový triptych nizozemské umělkyně Pauline Bakkerové, zachycující Alkmaar v době války se Španěly.

V kostele se nacházejí nejstarší funkční varhany v zemi, které postavil roku 1511 Jan van Covelens. Častěji jsou však používány tzv. velké varhany z roku 1640 z dílny Van Hagerbeera.