Článek
„Do hor vás raději nepotáhnu. Opravdu hodně tam prší, takže cesty budou rozblácené. Na to nemáte vybavení,“ zhodnotí madeirský průvodce Ben, když nás vyzvedává u hotelu ve Funchalu. „Navrhuji, abychom se místo toho vypravili na mys São Lourenço. Počasí je tam stabilnější a uvidíte zase trochu jinou část ostrova,“ dodává a my se jeho návrhu s důvěrou podvolujeme.
Madeira je rájem pro pěší turistiku. Nejpopulárnější stezky vedou podél levád, místních zavlažovacích kanálů, které po staletí přivádějí vodu z vlhčích oblastí do sušších částí ostrova. A zatímco v horách na turisty čeká bujná a hustá zeleň, mys São Lourenço je naprostý opak.
Vavřínové lesy protkané kapradinami, tolik typické pro střední část Madeiry, tu nejsou. Ostrá načervenalá skaliska prorůstají hlavně travinami. Svým charakterem připomíná krajina spíš Skotsko nebo Faerské ostrovy. Obzvlášť během chladnějšího období roku, kdy tady častěji prší a země se zazelená. Přes léto jsou svahy vyprahlé a hnědé, jinak všudypřítomná madeirská květinová pokrývka nemá na mysu nejmenší šanci.
Pokud by měl ale člověk vyrazit na ostrově jen na jedinou stezku, nechť je to právě Vereda da Ponta de São Lourenço. Nejen kvůli výrazně odlišné krajině od zbytku Madeiry, ale i nenáročnému profilu. Žádné velké převýšení, desítky nachozených kilometrů a dlouhé hodiny na cestě. Celá trasa měří osm kilometrů, projít se dá za dvě a půl hodinky. I když četné foto-zastávky dobu asi notně prodlouží. Jenže ono je tu prostě pořád na co koukat a čím se kochat.
Focení je adrenalin
Na parkovišti vyskakujeme z auta. Dobrá dostupnost dělá z Vereda da Ponta de São Lourenço oblíbený cíl, s tím je potřeba počítat. Sami tu rozhodně nejsme, ale díky vzdušnosti a rozlehlosti mysu se ani netísníme.
„Mys je částečně chráněnou přírodní rezervací a je významný z hlediska biodiverzity. Jsou tu desítky druhů rostlin, významná je ale hlavně ptačí populace. Spatřit tu můžete třeba buřňáka madeirského nebo buřňáka Bulwerova či kolonie racků,“ vyjmenovává Ben. Kdybychom měli opravdu velké štěstí, mohli bychom zahlédnout i tuleně středomořského.
Už při vstupu na samotnou stezku mě okolní krajina uhrane. Cestička se jako had vine mezi zaoblenými kopečky porostlými vysokou trávou. Vykukuje z ní luční kvítí, které v dubnu ještě nestihlo díky pravidelnějším srážkám uschnout. Atlantik se třpytí jako zrcadlo, počasí nám opravdu zatím přeje. Přibývající oblaka ale dávají tušit, že slunečno nevydrží.
Cesta vede nahoru a dolů, čím blíže jsme úzké šíji, tím víc fouká vítr. Nemá se tu o co zastavit, protože mu chybí přirozená hradba z hor; v nejvyšším bodě má trasa 126 metrů. Netrvá dlouho a začne poprchávat. Nic zásadního, jenže vichr sílí a bere s sebou mořskou vodu, zdvihá kamínky a hlínu a tenhle koktejl nám mete do obličejů. Za chvíli mám tvář úplně zbrocenou. Když chci vyfotit útesy u okraje srázu, musím se nohama zapřít, abych udržel rovnováhu, přesto telefon svírám křečovitě, aby mi náhodou nevypadl z ruky.
Na nejužším místě fouká vítr o sto šest.
Počasí, kterému jsme se vyhnuli v horách, nás přeci jen dohnalo. Naštěstí je stezka kamenitá, a tak se alespoň nebrodíme bahnem. Vítr ale sílí natolik, že turisty citelně zpomaluje. Řada z nich, včetně mě, se raději přidržuje plůtku. Dvě protijdoucí postarší dámy si na chodníček rovnou sedly a nejsou schopny se zvednout. Podávám jim ruku a pomáhám jim přejít jeden kritický bod. Pak už je to zase na nich.
Když se počasí zase na chvíli uklidní, rychle si okolní panorama fotím. Je opravdu famózní, a to přitom Madeira není na výhledy skoupá ani na jiných místech.
Stezka končí u podniku Casa do Sardinha, kde se mořskou vlhkostí nasáklí turisté schovávají pod pergolou a zahřívají se čajem. Pak je čeká ještě stejná cesta zpátky. Počasí se mění, jak je na ostrovech běžné, co deset minut. S běžnou nepromokavou větrovkou si ale výletníci vystačí.
Když přesto nasedáme na parkovišti zpátky do auta, jsem myšlenkami už v horké sprše a suchém oblečení. Vereda da Ponta de São Lourenço je sice spíše nenáročná trasa, kterou bez problémů zvládne ujít kdekdo, ale vítr mi během pár hodin zalezl až do morku kostí. Skutečně autentický ostrovní zážitek.
