Deset nejzajímavějších domorodých jídel světa podle průvodců

Datle z egyptské oázy Siva patří již od starověku k nejlepším na světě. Ochutnal je jistě i Alexandr Veliký, který toto místo u libyjských hranic navštívil v roce 332 před naším letopočtem, aby se zde setkal s věštci starověkého egyptského boha Amona a nechal se od nich pomazat za faraóna. Ještě dnes se v Sivě datlové palmy pěstují tradiční metodou, která se od dob makedonského krále téměř nezměnila.

Ovoce tomel (nebo také kaki), které si kdysi dávali darem japonští šlechtici, je plodem stromu tomelu japonského. Japonští venkované však později dali přednost jiným plodinám a tomel ze zdejší krajiny téměř vymizel. To se změnilo ve 40. letech minulého století, kdy se jeden mladý farmář rozhodl vrátit tomuto ovoci zašlou slávu. Po náročném hledání se mu podařilo objevit poslední přeživší "mateřský" strom. V současnosti nachází v produkci sladkého ovoce jasně oranžové barvy, tvarem připomínajícího rajče, v japonské prefektuře Gifu obživu 87 výrobců.

Červí sýr, původem z východoněmeckého Saska-Anhaltska, může někomu připadat jako připomínka dob dávno minulých. Technologie jeho přípravy pochází ze středověku, přičemž jeho výroba byla v Německu znovu oživena teprve nedávno. Tento pokrm je zřejmě jedním z nejbizarnějších, jaké lze ochutnat. Neupravovaný nízkotučný sýr se nejprve umístí do dřevěných beden plných roztočů, kteří se jím živí. Po třech měsících promění hmyzí výměšky barvu sýra na rudohnědou, aby po roce zčernal, což je znamením, že přichází pravý čas sýrovou lahůdku ochutnat.

Jen málokdo přikládá kukuřici větší význam než indiánský kmen Arhuaco ze severní Kolumbie. Jeho členové sami sebe nazývají Ijka, což znamená "kukuřiční lidé", a tato plodina je součástí všech jídel. Čtyři barvy zdejší kukuřice - žlutá, hnědá, černá a bílá - se také objevují v kmenové mytologii a symbolicky též vyjadřují uspořádání celé společnosti. Jako posvátné jídlo se kukuřice používá během rituálů a pro léčebné účely.

.: Jako posvátné jídlo se kukuřice používá během indiánských rituálů kmene Arhuaco.

foto: bayer.com

Guarana je jako přísada mnoha nápojů k dostání v obchodech se zdravou výživou. Jen málokdo však ví, že guarana pochází z brazilských deštných pralesů. Osm tisíc členů indiánského kmene Satere-Mawe používá prastaré techniky, aby látku ze semínek stejnojmenné popínavé rostliny získali. Guarana je bohatá na kofein a vitaminy, a proto pomáhá překonat únavu a stimuluje mozkovou aktivitu.

.: Semena guarany vypadají jako oči.

foto: fundaj.gov.br

Indové uchovávají ovoce a zeleninu ve směsi hořčičného oleje a koření. S pomocí tohoto aromatického nálevu tak mohou jíst citrony, manga, banány, cibule a další plody země po celý rok. Snadno tak lze pochopit, proč jsou každoroční jarní rituály zasvěcené hořčici pro Indy tak důležité.

První písemná zmínka o bílém baskickém vínu txakoli se nachází v dokumentu z roku 864. Tento tradiční nápoj zraje pouze jeden rok v obřích dubových sudech a při pití zanechává v ústech perlivou chuť. I když v kultuře španělských Basků hraje odedávna důležitou roli, v roce 1988 se txakoli pěstovalo pouze na dvou hektarech vinic. V současnosti však toto velmi suché víno ovocné chuti oceňují znalci celého světa, což nápoj zachránilo před úplným zánikem.

Dalším na seznamu výjimečných historických potravin je předkolumbovská výroba soli, jejímž domovem je Mexiko. V západomexickém státě Colima se sůl získává z moře tradičním způsobem, který se již 500 let nezměnil. Jeden z nejkvalitnějších druhů zdejší soli, flor de sal, se musí sbírat ručně, a časově náročný proces výroby tak limituje její produkci na pouhých 90 tun ročně.

Extrémní teplotní výkyvy v peruánských Andách představují ideální prostředí pro prastarou metodu zpracování a uchovávání jinak hořkých a nepoživatelných brambor zvaných chuno blanco. Tři mrazivé noci, tři dny na rozpáleném slunci, trocha šlapání bosýma nohama a dvoudenní lázeň v ledové horské říčce je obřadem, který až dosud vykonávají indiánští Kečuové a Ajmarové, žijící na hranici států Peru a Bolívie. I když mrazem vysušené brambory chuno blanco vypadají spíše jako pemza, jsou ideální potravou na dlouhé pochody a těší se velké oblibě zákazníků na místních trzích.

Poslední z desítky domorodých lahůdek vybraných nakladatelstvím Lonely Planet je jediná původní obilovina Severní Ameriky, divoká rýže manomin. Sklízejí ji indiánské kmeny v oblasti Velkých jezer a značně se odlišuje od nyní komerčně pěstované divoké rýže. Manomin roste v mělkých pobřežních vodách jezer a pomalu tekoucích řek a indiáni ji sklízejí a loupou ručně. Před sto lety hrozil této vodní rostlině úplný zánik, nyní ale její obliba znovu roste.