Češka skoro 20 let objevuje Gruzii. Ženy z „prohnilého Západu“ tam mnohdy provází nelichotivá pověst

Do Gruzie Bursíková prvně přicestovala krátce po válce v Jižní Osetii, a to s neziskovou organizací Agora CE, kterou koncem 90. let spoluzaložila. „Docela jsem se tehdy bála,“ připouští. „Ale přiletěla jsem do Tbilisi a absolutně mě uchvátilo. Tenkrát to bylo z dnešního pohledu ještě temné město, kde nebyly žádné hotely, obchody se suvenýry, téměř se tam nedalo koupit ani nic k jídlu, ale architektura a celková kompozice mi přišly naprosto fascinující,“ vzpomíná v podcastu.

Kouzlu Gruzie podléhala postupně a domnívá se, že podobný osud potká většinu lidí, kteří tam zamíří. „Na velmi malém prostoru najdete rozmanitá vegetační a klimatická pásma, města, památky… Podle mě je to zcela unikátní země,“ konstatuje.

Díky projektům pod záštitou českého ministerstva zahraničních věcí se Bursíková vracela do Gruzie často, nakonec tam trávila pravidelně kolem půl roku, byť ne v kuse.

„Lidé jsou tam báječní a příjemní. Je to jedna z mála zemí na světě, kde nás Čechy vítají s otevřenou náručí,“ popisuje a dodává, že Gruzíni znají například české spisovatele, hudební skladatele či filmaře. „Sledují nás a svým způsobem se k nám upínají, protože máme hodně společných vazeb.“

Právě nátura místních sehrála významnou roli v tom, proč si Bursíková Gruzii tak zamilovala. „Jsou velmi vřelí, na mnoha místech tam uplatňují filozofii host do domu, bůh do domu. Pomohou vám. Jednou jsme jeli nehostinnou pustinou ke klášteru a narazili jsme na auto stojící u cesty, kolem něj rodina. Náš řidič zastavil, aby se zeptal, jestli je vše v pořádku. Tohle se vám samozřejmě nestane v Tbilisi, to je velkoměsto s jedním a půl milionem obyvatel,“ konstatuje.

Postupně začala Bursíková navštěvovat Gruzii i mimo pracovní cesty. Ani po skoro dvaceti letech, z nichž čtyři tam bydlela, by si však netroufala tvrdit, že zemi poznala dokonale. „Má spoustu tváří i poloh, je mimořádně národnostně bohatá. Po čtyřech letech života v Tbilisi jsem zjistila, že ji znám mnohem méně, než jsem si myslela,“ tvrdí.

„Když jsem se v roce 2021 stěhovala, abych vedla České centrum, měla jsem představu, že bude všechno jednodušší. Třeba naučit se řídit mezi místními byla výzva, protože Gruzíni řídí strašně špatně. O gruzínštině jsem zase věděla, že otevírá všechny dveře, je to ovšem tak složitý jazyk, že se mi ho nepodařilo ovládnout na takové úrovni, v jakou jsem doufala. Na druhou stranu stačí umět pár slov a místní jsou nadšení,“ konstatuje.

Podobně komplikovaná je podle Bursíkové i gruzínská národní identita. Země totiž podle některých definicí ještě patří do Evropy, podle jiných už je součástí Asie. „Všichni, které potkávám, chtějí do Evropské unie a myslí si, že tam patří. Já si tím tak stoprocentně jistá nejsem,“ uvádí Češka s tím, že dnešní Gruzie čelí řadě problémů, včetně sílícího vlivu ruské propagandy a dezinformacím.

„Šíří je církev. Na venkově velmi úspěšně, v Tbilisi méně. Když si všímám, na co místní koukají na telefonu, tak to jsou z 90 procent nějaká ruská krátká videa, kde do nich hustí, jak jsme na Západě všichni prohnilí. V Gruzii je teď také slušná krize mužské identity, což je mi líto, protože je mám hrozně ráda a bylo by potřeba, aby pánové začali něco dělat a vložili energii do nějaké činnosti. Oproti tomu Gruzínky jsou většinou velmi vzdělané a hodně pracovité,“ popisuje Bursíková.

S představou „prohnilého Západu“ se pak pojí i přístup některých gruzínských mužů k zahraničním turistkám. Zatímco na domácí ženy, které mají ostré lokty, si nedovolí, cizinky jsou pro ně často kořistí. Provází je totiž pověst povolných žen, které se nenechají dlouho přesvědčovat k intimnostem.

„Mívala jsem s tím také velké problémy. Stačilo si sednout do taxíku a rozběhlo se kolečko otázek. Jak se jmenuješ, kolik ti je, kolik máš dětí, máš manžela? Byla jsem tím pak už otrávená. A třeba v horách se nesmí žena dívat muži do očí ani se na něj usmívat. Je to bizarní,“ přibližuje Bursíková, která na další specifika upozorňuje ve své knize Toulky Gruzií.

„Když člověk přijde k někomu na návštěvu, tak se mu tohle samozřejmě nestane, to je vyloučené. Ale na ulici nebo v různých službách je to běžné,“ dodává Češka s tím, že se muži obvykle nenechají cizinkami snadno odpálkovat.

Popisováním méně přitažlivé reality ale nechce Češka od návštěvy Gruzie odradit. Dobré zkušenosti pro ni stále mnohonásobně převažují nad těmi špatnými.

„Během svého čtyřletého pobytu jsem ve volných chvílích prchala z Tbilisi a dělala si výlety, abych zemi lépe poznala a navázala nová přátelství,“ vzpomíná Bursíková a dodává, že Gruzie nabízí řadu zajímavostí v kterémkoli ročním období. „Nedoporučovala bych ovšem vyrážet v červenci nebo srpnu na jih, léto je nejlepší u moře anebo na horách. V zimě je tam zase vynikající lyžování. Tři hodiny cesty z Tbilisi se ocitnete ve středisku italského střihu.“

Právě díky mnoha možnostem vyžití popularita Gruzie v posledních letech vzrůstá. Neláká jen aktivní návštěvníky na chození po horách, ale i na vinařskou či kulinární turistiku. „Sama vidím velkou změnu z hlediska služeb a nabídky. Třeba Tbilisi je plné vináren. Pochopili, co za zážitky chceme,“ usmívá se. „Já se tam budu vždycky ráda vracet, ale narodila jsem se v Česku a mám tu rodinu, takže žít už v Gruzii nechci,“ uzavírá.

VŠECHNY DÍLY PODCASTU SLEPÁ MAPA NAJDETE ZDE

Jak se Gruzie za poslední dvě dekády proměnila? Jaký vztah mají Gruzíni k Čechům? Ovlivňuje zemi ruská propaganda a dezinformace? Proč mají Evropanky pověst žen, které se nenechají dlouho přemlouvat k intimnostem? A jak to vypadá na opulentní žranici jménem supra? Nejen to se dozvíte v kompletním hodinovém rozhovoru. Tento článek slouží pouze jako výtah vybraných témat. Na interview se můžete podívat na videu, případně si ho pustit v audiopřehrávači v úvodu článku.

Baví vás cestovatelské příběhy a rozhovory? Máte k nim nějaké připomínky, výtky či pochvaly? Dejte nám vědět na adresu michael.svarc@novinky.cz a do předmětu uveďte „Slepá mapa“.