Článek
Štefanovo první setkání s Afghánistánem se událo v roce 2010, kdy tam zamířil jako zahraniční zpravodaj serveru iDnes. Pohyboval se především na americké základně, kde byli tehdy umístěni i čeští vojáci.
„Tehdy byl kontext země úplně jiný než dnes. Hodně se bojovalo, Američané se snažili vyřešit problém s Tálibánem. A je tedy diametrální rozdíl, jestli se na danou zemi díváte z vojenského konvoje, který tvoří šest obrněných vozidel, anebo když cestujete poměrně civilně v oprýskané Toyotě a máte větší možnost splynout s davem a být neviditelný,“ konstatuje Štefan.
Sledujte podcast Slepá mapa také na Instagramu, ať vám neutečou další zajímavé informace o chystaných dílech, kvízy či bonusový obsah.
Postupně došel k úvaze, že popisovat události z pohledu novináře je sice záslužná a důležitá věc, mnohem raději by však přímo zasahoval do děje a byl součástí pomoci. „Chtěl jsem se na zemi podívat z různých úhlů pohledu, nejít jen po titulcích, senzaci, po výbušných a šokujících zprávách, ale popisovat tamní život takový, jaký je. A to mi moje současná práce nabízí,“ tvrdí.
První návštěva Afghánistánu byla pro Štefana přesto stěžejní a zdaleka ji neformovaly jen boje. „Už tehdy jsem se na věci snažil nahlížet optikou místních, bavil jsem se s nimi nejen o pomoci, ale i životě. Pomohlo mi to hodně pochopit dění v zemi a později mi to usnadnilo přechod do Člověka v tísni. Když jsem do Afghánistánu zamířil o dva roky později, nejel jsem už do neznáma,“ říká.
Kromě roku 2010 navštívil Štefan Afghánistán tedy ještě v letech 2012, 2016, 2019, 2023 a naposledy v létě 2026. Pokaždé přitom přijel do trochu jiné země.
„Poslední dvě návštěvy už byly v době, kdy Afghánistánu vládne Tálibán. To zemi proměnilo v různých aspektech. Já bych ale rád zdůraznil, že Afghánistán nerovná se Tálibán. Podle odhadů tam žije 40 milionů lidí, což znamená 40 milionů jednotlivých osudů a příběhů, které se nedají jednoduše popsat,“ zdůrazňuje Štefan s tím, že negativní obraz Afghánistánu je značně zjednodušený.
Kromě Afghánistánu navštívil Štefan v rámci misí také Kongo, Sýrii či Irák.
Bezpečnostní rizika však nepodceňuje. „Pro místní jsou vyšší, protože oni v té realitě žijí každý den. Ale ani pro turisty to není jednoduché a já nemůžu doporučit nic jiného než to, co české ministerstvo zahraničí: tedy do Afghánistánu necestovat. Při dodržování místních pravidel a s místním člověkem, kterému věříte, se ale země poznat dá a má rozhodně co nabídnout. Ať už co se týče kultury, nebo přírody,“ podotýká Štefan a doplňuje, že sám jezdí primárně za prací, ne za turistikou.
Přesto si k Afghánistánu za uplynulých 16 let vybudoval silný vztah. „Často se mě i kolegové ptají, které země jsou pro mě speciální. Když dám stranou Ukrajinu, což je úplně jiná věc, tak Afghánistán je jednoznačně na prvním místě. Ať už kvůli lidem, kultuře, přírodě, historickým památkám, nebo i tomu, co tam s Člověkem v tísni děláme.“
Život v komunitách jim pomáhá
Pomoc místním obyvatelům se podle Štefana zaměřuje například na nové způsoby zemědělství a hospodaření s vodou. Obojí je kvůli klimatickým změnám palčivý problém.
Mimo to pomáhají humanitární organizace místním ženám, které kvůli vládě Tálibánu přicházejí o veškerá základní lidská práva. „Afghánci nikdy žádnou velkou pomoc od vlády nečekali, jsou zvyklí žít v komunitách, které vždy spoléhaly samy na sebe. To jim pomáhá překousnout i hrozně těžké věci,“ vysvětluje.
„Životy žen se přesto rapidně zhoršily. Představte si, že žijete v zemi, kde se můžete vzdělávat jen do 12 let, tedy zhruba do šesté třídy. Pak je vám studium úplně zapovězené, včetně středního a vysokoškolského. Do parku ani na ulici se nemůžete jít projít bez mužského doprovodu. Vaše možnosti uplatnit se ve veřejném sektoru jsou velmi omezené,“ pokračuje Štefan.