Čech dojel na kole z Prahy až do Tibetu. Na střeše světa si sáhl na absolutní dno

Půlroční dobrodružství v sedle kola zavedlo Novotného mimo jiné na Ukrajinu, Kavkaz, do izolovaného Turkmenistánu či Kyrgyzstánu. Nešlo přitom o první náročnou cestu, kterou podniknul.

„Když mi bylo 19 let, tak jsem vzal kolo a jel jsem z Prahy přes východní Evropu, Malou Asii a Blízký východ až do Egypta. Potom jsem taky objel Austrálii. Postupně jsem si těmihle dobrodružstvími plnil dětské sny,“ konstatuje Novotný, který měl díky předchozím zkušenostem natrénováno i na svou nejnáročnější cestu do Tibetu.

Do jedné z nejvýše položených obydlených oblastí světa ho přilákala zvědavost, ale také zájem o buddhismus či o životní příběh rakouského horolezce a cestovatele Heinricha Harrera, autora knihy Sedm let v Tibetu. „Říkal jsem si, že zažít tohle na vlastní kůži musí být skvělé. Jedna věc je ale sen a druhá věc je to celé realizovat. V tomhle případě to vyžadovalo asi půlroční přípravu,“ tvrdí Novotný a dodává, že šlo spíše o byrokratické vyřizování než o fyzický trénink.

„Nebyl jsem sice v takové kondici, jako když jsem dokončil předchozí cesty, ale na takové dobrodružství se stejně připravujete spíš mentálně. Jde o to udělat první krok a vypadnout,“ míní Novotný a dodává, že člověk se postupně dostane do tempa a zvykne si sedět v sedle. Vzhledem k intenzivním zážitkům je běžná únava brzy něčím, co mozek zkrátka odfiltruje.

Na půlroční cestu vyrazil Novotný s 1200 dolary, což je dnes v přepočtu necelých 30 tisíc korun. „Bylo to málo, ale nepodařilo se mi tehdy našetřit víc. Neměl jsem žádné zázračné sponzory,“ vzpomíná Čech. Dodává, že internet byl v plenkách, a tak neměl ani možnost tvořit obsah na sociální sítě a přivydělat si alespoň tímto způsobem, jak to někteří cestovatelé dělají dnes. „Pro mě tehdy byla optimální doba na to vyrazit,“ konstatuje Novotný, podle kterého zkrátka nebylo na co čekat.

Finance se přitom ukázaly jako stěžejní ve chvíli, kdy Novotný nemohl z Ukrajiny zamířit kolem Černého moře přes Abcházii pozemní cestou, a zároveň mu zamítli, aby do Asie přeplul z Oděsy na lodi převážející radioaktivní odpad. „Přemýšlel jsem, že bych to objel druhou stranou přes Turecko, ale to by mi pak časově nevycházela zařízená víza,“ tvrdí Čech, který byl nucen si nakonec pořídit nákladnou letenku. Šlo o jeden z mála případů, kdy využil jiný druh dopravy než kolo. Později lodí přeplul Kaspické moře.

Novotný se během svojí cesty podíval do řady zemí, mimo jiné v Tádžikistánu a Kyrgyzstánu překročil pohoří Pamír. Tomu se společně s Himálajem a Tibetem přezdívá střecha světa.

Na dno svých sil si pak Novotný sáhnul na silnici číslo 219, která vede podél západní hranice Číny a patří k nejvýše položeným vozovkám na světě. Dnes jde o národní dálnici, která by měla po dokončení přesáhnout délku 10 tisíc kilometrů. Před 20 lety měla však k představě o moderní silnici daleko.

V řadě míst jde i dnes o prašnou cestu, která dosahuje vysoké nadmořské výšky. Výzvou při jejím překonání proto není jen samotný terén, ale také řídký vzduch, který umí s lidským tělem pořádně zamávat. „Kdybych na začátku věděl, co mě tam čeká, nevím, zda bych se do toho pustil,“ usmívá se Novotný. „Čekalo mě peklo, jaké si člověk ani nedokáže představit.“

Čech během cesty ztratil orientaci, a nakonec vystoupal až do průsmyku v pěti tisících metrech. „Začala mě bolet hlava, cítil jsem ztuhlost. Člověk přestane myslet, ale obrátil jsem kolo a začal klesat. Naštěstí bylo kam. Narazil jsem pak na Číňanku, která vylezla z nějaké chatrče a ihned jí bylo jasné, co se děje. Mávnula na mě, ať jdu za ní. Já si lehnul, ona přese mě hodila deky a já po chvíli ztratil vědomí,“ popisuje Novotný.

Nadmořská výška ale nebyla jediným úskalím. Jinde zase cesta překračovala ledovcové toky. Čech také vzpomíná na prach, který ho neustále obaloval, přičemž nebyla možnost ho někde smýt, vyjma opravdu ledových řek a jezírek. „Často uleháváte do stanu špinaví, špinaví se probouzíte a jedete zase dál. Hodně pak dokážete docenit koupel a další vymoženosti civilizace,“ směje se Novotný.

Do Tibetu nakonec cyklista zdárně dojel a své dobrodružství si poté prodloužil ještě do Nepálu. Z Káthmándú zamířil zpět do Česka letecky. Po takřka 20 letech Novotný připouští, že by řadu věcí udělal jinak a třeba na silnici číslo 219 by postupoval výrazně pomaleji. Své zážitky, nepřikrášlené a syrové, sesumíroval do knihy nazvané Tibet - Na kole z Prahy až do Tibetu, která vyšla v loňském roce.

VŠECHNY DÍLY PODCASTU SLEPÁ MAPA NAJDETE ZDE

S čím musí člověk počítat, když jede přes půlku světa na kole? Jací jsou obyvatelé postsovětských republik ve vztahu k turistům? Jsou lidé ze Západu na Východě vítaní? Jaké nástrahy čekají na střeše světa? A je Tibet naživo opravdu okouzlující? Nejen to se dozvíte v kompletním rozhovoru, tento článek slouží pouze jako výtah vybraných témat. Na interview se můžete podívat na videu, případně si jej pustit v audiopřehrávači v úvodu článku.

Baví vás cestovatelské příběhy a rozhovory? Máte k nim nějaké připomínky, výtky či pochvaly? Dejte nám vědět na adresu michael.svarc@novinky.cz a do předmětu uveďte „Slepá mapa“.