11 věcí, které vás naučí cestování a práce na dálku

Jasně, svět není růžový a i dnes bohužel probíhá spousta válek. Díky cestování si ale člověk mnohdy uvědomí, že dobří lidé, kteří jsou vám ochotni s čímkoli pomoci, stále existují, a to ve všech koutech planety. K tomuto poznání jsem přišel vždy ve chvíli, kdy jsem se dostal do nesnází.

Příkladem budiž náhodný manželský pár, který mě v Austrálii ubytoval poté, co se mi porouchalo obytné auto. O automechanikovi, jenž můj vůz na druhý den (v neděli) opravil bez nároku na honorář, nemluvě. „Měl jsem být sice na fotbalovém zápase svého syna, ale musíme si pomáhat,“ řekl mi tehdy.

Jihovýchodní Asie je pro digitální nomády rájem, na vlastní kůži jsem si ale vyzkoušel, že pracovat na dálku lze třeba i z Afriky či Austrálie. Překvapující bylo například zjištění, že větší problémy s připojením jsem měl právě v Austrálii než v rozvojovém a hornatém Lesothu.

Navzdory tomu, že internet v africké zemi v roce 2017 nepoužívalo přibližně 70 % populace, bylo již tehdy 3G připojením pokryto 90 % území. A dnes jsou statistiky ještě příznivější.

Ačkoliv je Austrálie oproti tomu mnohonásobně vyspělejší, pokrývá ji zhruba ze 70 % tzv. outback, tedy řídce obydlená oblast, kde internetové připojení schází. Dříve byste v australské divočině pracovali stěží, dnes ale tento problém jednoduše vyřeší třeba Starlink, díky kterému se prostřednictvím nízko obíhajících satelitů připojíte odkudkoliv.

Což je kromě přítomnosti oceánu a příznivého klimatu taky jeden z hlavních důvodů, proč se digitální nomádi uchylují do tak vzdálených míst. Ať už se jedná o Filipíny, Indonésii, či třeba Thajsko, náklady na život jsou v těchto zemích mnohonásobně nižší než v ČR.

Díky tomu si člověk s českým či evropským platem může dovolit daleko víc než v tuzemsku – například hezčí a prostornější bydlení, kvalitnější stravu, častější cestování nebo volnočasové aktivity, na které by si doma musel šetřit. V mnoha případech tak může žít pohodlnější a klidnější život, který nabízí více prostoru i času na to, co ho opravdu baví.

Cestování je obohacující, ale není nic lepšího, než se vrátit domů a podělit se se všemi dojmy a zážitky s rodinou a přáteli. Ovšem čím víc člověk cestuje, o to kratší dobu obvykle dokáže doma vydržet.

Jde o návykovou záležitost. Když vidíte ty nádherné pláže, hory, vodopády, polární záře, doutnající sopky, už vás jen tak něco nenabaží a chcete toho vidět a zažívat víc a víc.

Se zážitky postupně narůstají i vaše kontakty. A o to víc, když cestujete sami. Člověk je tvor společenský a má neustále potřebu se družit. Vznikají tak konverzace i přátelství, díky kterým znáte lidi na všech kontinentech.

Najednou víte, že pokud se na dané místo někdy vrátíte, máte tam nejen kde složit hlavu, ale i člověka, na kterého se můžete spolehnout.

Dokážete se vyspat v hostelu s patnácti dalšími lidmi, ve stanu i pod širákem. A když se ráno probudíte, mnohdy už ani nevíte, kde přesně jste. Díky cestování jste vysoce přizpůsobiví. A kdyby došlo na nejhorší, zvládli byste se v místě, kde se právě nacházíte, usadit i natrvalo.

Kamkoli přijedete, máte tam známé či kamarády, takže se tam snadno cítíte jako doma. Ten „opravdový“ domov ale zůstává v Česku. Nebo ne?

Život digitálního nomáda v tomto ohledu není jednoduchý – jeho největší výsada je zároveň i jeho prokletím. Vždycky má kam se vrátit, ale zároveň nikde nezůstává příliš dlouho. Je neustále v pohybu a myšlenka na „normální život“ na jednom místě je pro něj spíš děsivá než lákavá.

S tím samozřejmě souvisí i navazování partnerských vztahů. Vztah na dálku není pro každého, kdo ví, jestli vůbec pro někoho, a tak nezbývá, než si najít partnera s obdobným životním stylem, což ale nemusí být vždy snadné.

Na cestách problémy obvykle přijdou v ten nejméně vhodný okamžik. Po ruce nebývá opravář, lékař a často ani kamarád. Prostor na naříkání ale v takových chvílích není. Je třeba jednat rychle, efektivně a s dávkou kreativity.

Není nic, co by se nedalo vyřešit – ať už svépomocí, nebo za asistence náhodných kolemjdoucích, kteří jsou ochotni poradit či dokonce podat pomocnou ruku. S každým vyřešeným problémem se navíc něco nového naučíte a zároveň díky tomu roste i vaše důvěra v sebe sama.

Je to možná otřepané cestovatelské klišé, ale potvrdí vám ho každý, kdo už někdy prásknul do bot. Právě na cestách si člověk uvědomí, jak málo toho ke spokojenému životu doopravdy potřebuje.

Osobně mám s sebou na výpravách vždy jednu krosnu s oblečením a dalšími nezbytnostmi, které – kdyby se náhodou ztratily – bych neoplakal. A pak menší batoh s elektronikou a cennostmi, jenž mám neustále u sebe. Víc opravdu není třeba…

Navštívil jsem národ mořských cikánů v Asii, kde obyčejná pastelka vykouzlila úsměv na dětské tváři, sirotčinec v Africe, kde byly děti vděčné za každý kousek jídla, i slumy, kde pevná střecha nad hlavou, sprcha a někdy ani záchod nejsou samozřejmostí.

Úchvatné scenérie člověka nadchnou, ale právě podobné zkušenosti mu otevřou oči. Díky nim si uvědomí, jak sladký život v Česku žijeme - a začne si mnohem víc vážit i těch nejobyčejnějších věcí.

Díky cestování máte jednoznačně více empatie, pochopení i trpělivosti. Zácpa na D1 vás možná stále namíchne, ale při vzpomínce na infrastrukturu, nespolehlivost a přeplněnost veřejné dopravy v rozvojových zemích se nad tím nakonec jen lehce pousmějete.

Kulturní rozmanitost vám pak dá hlubší vhled do toho, jak odlišně lidé žijí, myslí i cítí. Zkrátka zjistíte, proč je důležité nesoudit svět jen optikou vlastního prostředí.