Navštívili jsme národ mořských nomádů, který se geneticky adaptoval na život ve vodě

Na Togianské ostrovy, které jsou souostrovím 56 ostrovů v zálivu Tomini, se vydávám lodí z města Ampana nacházejícího se v provincii Střední Sulawesi. Do správního města Wakai trvá cesta zhruba tři hodiny, mým prvním cílem je však až vesnice Katupat na ostrově Pulau Togean, kde loď kotví o další dvě hodiny později.

Už zde se setkávám s místními lidmi, kteří zpravidla žijí v jednoduchých staveních na dřevěných kůlech nad vodou. Vidí mě rádi, a dokonce mě zvou na pouliční zápas ve volejbalu.

Togianské ostrovy a jejich národní park Kepulauan Togea jsou vyhlášené nádhernými plážemi a díky bohatému podmořskému životu i skvělými podmínkami k potápění.

K mému překvapení však na lodi potkávám pouze hrstku turistů (je začátek září), ve vesnici už žádného a nejinak tomu je i na přilehlém ostrůvku Pulau Pangempang, kde jsem se později téhož dne ubytoval. S přihlédnutím k faktu, že takřka na žádném ostrově není mobilní signál, jde o ideální místo k relaxaci a protřídění myšlenek.

Fadhila Cottages Togean Dive Resort, kde pobývám, je dobrým výchozím bodem (asi 30-40 minut malou motorovou lodí) k návštěvě Jezera medúz (Danau Mariona). Jde o izolované jezero, kde medúzy ztratily kvůli absenci jakýchkoliv predátorů schopnost žahat, a tak lze mezi nimi bezstarostně plavat. Více o tomto jezeře si můžete přečíst zde.

Po nevšedním zážitku přichází čas na přesun na ostrov Pulau Papan, který obývají Bajauové. „Až uvidíš v dálce přijíždět loď, tak na mě houkni a my tě člunem hodíme na druhou stranu. To tak akorát vyjde,“ říká mi majitelka ubytování a mně nezbývá, než jí důvěřovat. Jinou volbu pro přesun do přístavu nacházejícího se na protilehlém ostrově stejně nemám.

Když se po několikahodinovém čekání na horizontu skutečně objeví loď, naskakuju do člunu a modlím se, ať do přístavu stihneme dorazit dřív než ona. Lodní doprava totiž operuje jen v určitých dnech, čekání na další spoj by se tak mohlo značně protáhnout.

Nakonec se objevuje zcela jiný problém. „Pulau Papan? Tam nejedeme,“ sdělují mi muži na palubě. „Jedině Pulau Tongkabo,“ dodávají a krátce nato už vyplouváme do neznáma. Když zakotvíme na zmíněném ostrově, o němž jsem nikdy předtím neslyšel, zaujmou mě zdejší děti, které pomocí dřevěného klacku a vlasce chytají ryby. „Chytáme neustále, je to naše obživa,“ vysvětluje mi jeden z mužů, jenž mi krátce nato domlouvá soukromý odvoz na Pulau Papan.

Po dvou a půl hodinách na malé tradiční lodi se tedy konečně dostávám do vesnice v naději, že tu najdu nějaké ubytování, nebo že mně alespoň některá ze zdejších rodin poskytne malé místo na zemi jejich chýše. Mám štěstí, před pár lety tu postavili pěknou ubytovnu pro turisty, kam mě místní okamžitě posílají. A jak už jsem si na této výpravě zvykl, mám ji celou pro sebe.

Majitel ubytování se anglicky dorozumí, na hlubší konverzaci to však není. Půjčuje mi ovšem kajak, díky kterému se dostávám na vedlejší ostrov Malenge, kde potkávám Zakiho. Ten sice z etnické skupiny mořských nomádů nepochází, ví o nich ale hodně. „Hlavním způsobem obživy je pro ně rybaření. Používají mnoho metod, loví pomocí udic, sítí, harpun, ale i holýma rukama. Ryby jedí každý den,“ říká mi Zaki.

„Kromě ryb jsou zde velmi dostupné kokosy, najdeš tu i banánovníky či papáju. Další suroviny, jako je například zelenina či rýže, se dováží lodí třikrát týdně z Ampany. Někteří lidé tu farmaří, ale půda zde k těmto účelům není dobrá,“ vysvětluje mi.

„Voda se na ostrově Malenge získává z hor a pomocí vodovodního potrubí na dně oceánu je distribuována do tří vesnic, včetně Pulau Papan. To zajistila vláda, potrubí je dlouhé přes tři kilometry,“ dodává Zaki.

„Mimochodem, vláda zajistila místním dětem i loď, kterou jezdí do školy. Základní škola je ve vesnici Kadoda tady na ostrově Malenge, která je s ostrovem Pulau Papan propojena dlouhým mostem. Na střední školu ale musí jezdit právě lodí (do vesnice Malenge). A víš, kdo ji řídí? Samy děti,“ směje se.

To jen dokládá, jak zajímavým a nezávislým národem Bajauové jsou. Když jednoho dne proplouvám po okolí kajakem, pozoruju zdejší každodenní život. Malé loďky tu mají takřka nepřetržitý provoz. Potkávám na nich nejenom dospělé, kteří jezdí rybařit, ale také malé děti, jež se - samozřejmě bez dozoru - jen tak nechávají unášet proudem či na dně oceánu loví mušle a podobné drobné předměty.

Bajauové své životy oceánu dokonale přizpůsobili, a dokonce se na něj i geneticky adaptovali. To dokládá studie z roku 2018, jejíž výsledky ukázaly, že mají v porovnání s běžnými lidmi až o 50 % větší slezinu. Právě velikost sleziny hraje dle již dřívějších zjištění u volného potápění a doby strávené pod vodou velmi důležitou roli. Konkrétně větší slezina dokáže rychleji uvolnit do oběhu velké množství červených krvinek a tím při potápění zajistit vyšší odolnost proti hypoxii (nedostatku kyslíku v těle).

Zajímavým zjištěním výzkumníků (studie byla provedena ve vesnicích Jaya Bakti a Koyoan ve Středním Sulawesi) je, že větší slezinu mají i jedinci, kteří se potápění nevěnují. To jinými slovy znamená, že tato anomálie patrně není pouze důsledkem pravidelného tréninku, ale že se s ní Bajauové rodí a je jejich přirozenou genetickou výbavou.

Jak uvádí server History of Today, první zmínky o lidech Bajau se datují do doby před 15 tisíci lety, přičemž už tehdy pravděpodobně žili stejným či podobným způsobem života. Větší slezina je tak podle vědců nejspíše genetickou mutací způsobenou stejným životním stylem vedeným po mnoho staletí.

Podle serveru BBC dnes na celém světě žije okolo jednoho milionu obyvatel etnika, z nichž jen někteří fungují zcela totožným, tedy kočovným (odsud název mořští nomádi) způsobem života jako jejich předkové, pro které lodě představovaly rovněž jejich domovy a na souš se vydávali pouze zřídka. Mnozí z nich se dnes usadili a vytvořili malé rybářské vesnice, jako je tomu i na Pulau Papan. Jejich spojení s oceánem však nevymizelo.

Koneckonců se podle zmíněné studie i dnes najdou tací, již stráví až 60 % času věnovaného lovu ryb pod vodou (což může v součtu činit až několik hodin denně) a kteří se dokážou potopit až do 70metrové hloubky a pod hladinou vydržet i několik minut. Přihlédneme-li na to, že si vystačí jen s jednoduchými dřevěnými potápěčskými brýlemi a závažím, jde o výkony, nad kterými zůstává rozum stát.

Už před návštěvou Togianských ostrovů jsem se setkal s informací, že zdejší děti nesmírně ocení darované psací či jakékoliv školní potřeby, kterých je zde nedostatek. Před odjezdem jsem tedy rychle koupil několik sešitů, psací pera a pár balení pastelek a poslední večer mého pobytu v Pulau Papan se vydal do ulic s igelitkou v ruce.

Stačilo vytáhnout první předměty a už se kolem mě začaly shlukovat menší skupinky dětí. Ze začátku jsem věci rozdával po balení, po pár vteřinách jsem však byl v obklopení desítek malých studentů, kteří mým směrem natahovali ruce a navzájem se překřikovali. Abych se všem zavděčil, nezbývalo, než změnit taktiku a vytahovat pastelku po pastelce.

V životě by mě nenapadlo, kolik radosti dokáže v dnešní době moderních technologií vykouzlit psací pero. Kdybych to byl býval tušil, nakoupil bych tohoto vybavení o poznání více. Pokud se tedy někdy vydáte na ostrov Pulau Papan, už víte, co si přibalit do batohu.