Nešmejdit po trávníku a další věci, které v zimě nedělat, když je zahrada pod sněhem

Zahrada v zimě může působit opuštěně a bez života. Záhony jsou přikryté sněhem, trávník zmizel pod bílou peřinou a většina rostlin se stáhla do klidového režimu. Právě tahle zdánlivá nečinnost ale svádí k chybám. Mnozí zahrádkáři mají pocit, že když venku není nic, co by měli aktuálně na svém pozemku řešit, nemohou zároveň ani nic pokazit.

Opak je ale pravdou. Zima je období, kdy se o budoucí podobě zahrady v blížící se sezoně rozhoduje potichu a někdy bohužel může nevědomostí dojít k jejímu zbytečnému poškození.

Některé nevhodné zimní zásahy totiž dokážou napáchat víc neplechy než silný mráz.

Jednou z nejčastějších zimních chyb je chození po zasněženém nebo zmrzlém trávníku. Vypadá to nevinně, vždyť je přece tvrdý, zakrytý sněhem a zdánlivě velmi odolný. Jenže právě v zimě jsou travní stébla bohužel extrémně křehká. Když na ně vstoupíme, dochází k mechanickému poškození, které se projeví až na jaře v podobě žlutých, porušených nebo úplně holých míst.

Pod sněhem navíc vzniká vlhké prostředí, kde se snadno rozvíjejí houbové choroby. Vyšlapané cestičky pak bývají jejich ideálním vstupním bodem. Pokud to tedy jenom trochu jde, je lepší se trávníku v zimě úplně vyhnout a používat pevné chodníky nebo vyšlapané cesty mimo zelené plochy.

Solení chodníků a příjezdových cest patří v zimě k běžné rutině. Problém nastává ve chvíli, kdy se sůl dostane do blízkosti záhonů, ke stromům nebo ke keřům. Rozpuštěná sůl proniká do půdy, kde narušuje její strukturu a poškozuje kořeny rostlin. Na jaře se pak zahrádkáři diví, proč keře málo raší, listy rostlin hnědnou a trávník kolem cesty chřadne. Nenapadne je většinou, že příčina tohoto jevu může spočívat i v nadměrném solení na dosah zeleně.

Sůl totiž zůstává v půdě dlouho a její účinky se mohou projevit klidně i několik sezon po sobě. Pokud potřebujete zajistit bezpečný pohyb po cestách, abyste neuklouzli nebo aby auto nepodkluzovalo, je mnohem šetrnější použít písek, štěrk nebo drť. Zahrada se vám za to na jaře odmění.

Zima svádí k tomu „dělat na zahradě alespoň něco“. Kontrolovat, přikrývat, svazovat, zalévat. Vždyť teď přece na to máte konečně čas. Jenže ani to nebývá dobrý nápad.

Přehnaná péče je další častou chybou. Rostliny jsou v klidovém režimu a většina z nich si poradí lépe bez zásahů než s nimi. Zbytečné odkrývání chvojí nebo netkané textilie kvůli kontrole navíc může způsobit teplotní šok. Stejně tak zbytečné zalévání v období mrazů vede k přemokření a následnému promrznutí půdy a poškození kořenů.

Zahrada v zimě nepotřebuje pozornost každý den. Spíš ocení klid a stabilní podmínky.

Těžký, mokrý sníh dokáže větve stromů a keřů pořádně potrápit. Instinktivní reakcí bývá snaha sníh setřást. Pokud se to ale dělá prudce nebo v mrazu, může dojít k lámání větví a vzniku tržných ran. Ty se pak na jaře stávají vstupní branou pro choroby a škůdce. Sníh je lepší odstraňovat opatrně, ideálně jemným oklepáním zdola nahoru, a jenom v případech, kdy hrozí skutečné poškození keře, stromu nebo rostliny. U menších keřů je naopak často bezpečnější nechat sníh být, funguje totiž i jako přirozená izolace proti velkému mrazu.

Pár teplejších zimních dnů může svádět k práci na zahradě, ale rytí zmrzlé nebo přemokřené půdy patří k nejčastějším chybám. V takových podmínkách se půda spíš mačká než zpracovává, narušuje se její přirozená struktura, půdní částice se slepují a zemina ztrácí vzdušnost i schopnost dobře vsakovat vodu. Podobně nevhodné jsou i přesuny zeminy nebo práce s těžkým kompostem na rozbředlé půdě, které vedou k jejímu zhutnění, zejména na záhonech.

Zimní období je proto vhodnější využít především k ochraně půdy, pokud už není pod sněhem – například mulčováním nebo ponecháním organické hmoty na povrchu – a s rytím i intenzivním zpracováním počkat až do doby, kdy je půda suchá a dobře obdělávatelná.