Nechte se svést krásou denivek

Lepým křivkám a vyzývavým barvám podlehneme v prvním okamžiku.

Když pak denivkám (Hemerocallis) dovolíme, aby předvedly svou nenáročnou povahu a obdivuhodnou výkonnost, dosáhnou toho, o co jim šlo od začátku: z nevinného flirtíku je rázem vášeň na celý život.

Mnozí denivkám zasvětili život i zahradu. Směňují je, kupují, neustále touží mít další z tisíců odrůd. Každý se může vydat na vzrušující výpravu do jejich rozmanitého světa. Jsou dobře k sehnání a nestojí jmění.

Výrazně zapůsobí andělsky bílé i po čertech temné květy, růžové lolitky i sexy dračice nalíčené rudou rtěnkou. Ze zářivě žlutých a šťavnatě oranžových byli paf už naši prarodiče. Komu jedna barva nestačí, sáhne po parádnici s odlišně zbarveným očkem, jícnem a středovými žebry květních plátků.

Nálevkovité květy si v přitažlivosti nezadají s liliemi. Mohou být jednoduché až plné, hladké i zkadeřené, leckdy parfémované. Některé snesou přirovnání k troubě starožitného gramofonu, jiné k mořské hvězdici či nohatému pavoukovi.

Z každého květu vyčnívají dlouhatánské tyčinky připomínající řasy, kterými na nás denivky laškovně pomrkávají.

Smyslnější příbuzné kopíčka (Asphodeline) a mnohokvětu (Kniphofia) se přirozeně vyskytují v Japonsku, Koreji, Číně. Z tamní přírody pocházejí dva prastaré, dosud oblíbené botanické druhy: denivka plavá (H. fulva) a denivka žlutá (H. lilioasphodelus) s voňavými květy, které se otevírají k večeru, celou noc obšťastňují noční motýly a uvadají následující den kolem poledne. Na divé denivky narazíme i u nás.

K lesním cestám, na meze a městská sídliště se nejspíš dostaly s odpadem ze zahrádek. Mnohé moderní hybridy vznikly v Americe. Pro všechny denivky platí, že s kvetením začínají, až když sluníčko prohřeje zahradu. Časným druhům pukají poupata v květnu, pozdním od srpna.

To, jak dlouho vydrží jednotlivý květ, ať už na záhonu, nebo ve váze, prozrazují první tři písmenka v jejich názvu. Na pevných štíhlých stoncích vysokých 40 až 150 cm se během sezony střídají desítky květů, takže rostliny kvetou bez přestávky mnoho týdnů. Ovšem jen na slunci nebo v lehoulinkém přistínění. V temnu je kvést ani nenapadne. A to by mrzelo i naše chuťové pohárky.

Poupata podušená na másle chutnají po fazolkách a výborně si rozumí s rybou. Květy zbavené tyčinek využijeme jako barevnou přísadu do salátu.

Mrazuvzdorné trvalky raší v březnu. To je ideální čas k množení, ale dělit je lze i po odkvětu. Znamenitě se jim daří na záhonech, v obrubách chodníku, podél plotu i na břehu jezírka v kypré, čerstvé, úrodné zemině. Rovněž s chudší se popasují, a dokud na ně čas od času zaprší, můžeme je ponechat svému osudu.

Snad jen odkvetlé suché stvoly vyškubneme, aby neutrpěl vzhled pěkných trsů s dlouze klenutými řemenitými listy, které šikovně skrývají uvadající cibuloviny, a navíc udržují půdu bez plevele.

Denivky se dožívají vysokého věku a pohotově zaplňují prázdná místa. Kvůli ostrým loktům volíme opatrně nejbližší sousedy.

V úvahu přicházejí kosatce, popelivky (Ligularia), vrbiny (Lysimachia), řetězovky (Physostegia), náprstníky, divizny, pivoňky, rozrazilovce (Veronicastrum), echinacey nebo třeba zavinutky (Monarda). Neodolatelně vypadají vedle nižších keřů a vysokých trav.