Článek
Líčidlo jedlé (Phytolacca acinosa) pochází z jihovýchodní Asie. Statným postojem a mírami až 160 cm x 120 cm svádí k myšlence, že jde o keř. Nedřevnatí však.
Jeho nadzemní části v zimě spálí mráz a na jaře znovu raší z vitálních kořenů. Mnohým zahrádkářům učarovalo, jenže od nich rádo utíká do volné přírody, a to už tak dobrá zpráva není.
Exotický půvab
Nadýchaná květenství, podobná kartáči na vymývání lahví, se skládají z drobných bělavých kvítků, z nichž vznikají souplodí připomínající ostružinu. Zprvu jsou čistě zelená, záhy chytají vínový nádech až úplně zčernají.
V plodenství dozrávají odspodu. Jakmile lesklé peckovičky opadají nebo je spořádají hladoví ptáci, rozzáří se ostatek hroznu křiklavě růžovým odstínem.
Za pozornost stojí také tuhé, červeně žíhané lodyhy a široké, světle zelené vrásčité listy, které propůjčí i tomu nejobyčejnějšímu zákoutí atmosféru deštného pralesa.
Růžová barva hlavní osy hroznu i stopek mění intenzitu podle stáří. Zprvu je něžně pudrová, později křiklavá.
Lodyhy žíhané červenou nebo růžovou barvou pěkně kontrastují se světle zelenými vrásčitými listy.
V dobré společnosti
Při světlém okraji lesní zahrádky vypadá senzačně vedle udatny (Aruncus dioicus), rodgerzie (Rodgersia), omějů (Aconitum) a náprstníků (Digitalis).
Na osluněném záhonu neudělá ostudu vedle růží a tam, kde je vlhčí půda, se těší ze sousedských vztahů s mohutným okeckem srdčitým (Macleaya cordata) a neméně urostlým sadcem nachovým (Eupatorium purpureum). Snad jen v kolektivu babičkovských floxů, zvonků a řebříčků se jeho exotické půvaby nesetkávají s aplausem.
Ať už ho zkombinujeme s čímkoli, nesmí vyschnout, jinak svěsí listy a bude se tvářit zbídačeně.
Se sadcem nachovým tvoří kouzelný pár. Ve vlhčí úrodné půdě nakvétá celé léto a plodí dlouho do podzimu.
K jídlu? Raději ne...
Za jedlé se považují plody a po zvláštní úpravě také listy. I tak po požití hrozí žaludeční nevolnost, jelikož ve všech částech rostliny koluje malé množství jedovatých látek.
Vypěstujeme si raději pravé ostružiny a špenát a lákavě vyhlížející plody přenecháme ptáčkům. V zahradě, kde se zdržují malé děti, bychom líčidlo pro jistotu vůbec pěstovat neměli!
Vyzrálá souplodí lákají k nakousnutí, chutná ale příliš nejsou a mohou způsobit žaludeční nevolnost. Šťáva z nich silně barví.
Starý dobrý rozmarýn je nově šalvěj rozmarýnová
Pozor na záměnu!
Na líčidlu jedlém se během celého léta potkávají současně hrozny s poupaty i dozrávajícími plody, což je na něm sympatické. Všechny trčí kolmo vzhůru jako svíčky na vánočním stromečku.
A to je znak, kterým se odlišuje od silně toxického líčidla amerického (Phytolacca americana), jehož hrozny visí z výhonů dolů k zemi.
Poznáme ho podle vzpřímených hroznů. Naopak u silně jedovatého líčidla amerického (P. americana) květenství i plodenství obloukovitě převisají.
Tuhý kořínek
Byť trvalka koření hluboce, můžeme ji zjara nebo na podzim vykopat ze země a rozdělit či přesadit na jiné místo. Musíme však být důslední, protože i malý kousek dužnatého kořene, který zůstane v zemi, znovu vyraší a vytvoří nový trs.
Záludné jsou také plody. Pokud si šťávou z nich potřísníme šaty nebo je nechtěně rozšlápneme na zámkové dlažbě, budeme se skvrn horko těžko zbavovat.
Navíc náramně chutnají ptáčkům, kteří semena rozšiřují po okolí, a tak se z nevinně vypadající trvalky může snadno stát obávaný plevel.
