Vyměnili jsme lázeňský stroj za stroj na hudbu, říká architekt Petr Hájek o Císařských lázních

Když jsem byl na představení Ptačí sněm bratrů Formanů, krásném díle inspirovaném perským mystikem Faríduddínem Attárem, zazněla v něm věta: „To, co hledáš, už dávno hledá tebe.“ A tak to mám s architekturou i hudbou.

Architektem jsem se stát nechtěl, chtěl jsem být vynálezcem, ale pak jsem zjistil, že jimi mohu být zároveň. Stavby nemusíte navrhovat podle typologií, ale můžete je komponovat tak, jak se skládá hudba.

Tam, kde je dnes multifunkční sál, býval mechanický stroj, jehož pomocí byla do jednotlivých koupelen dopravována rašelina. Tato technicky unikátní konstrukce se nedochovala, ale inspirovala nás. Vyměnili jsme lázeňský stroj za „stroj na hudbu“.

Sál je navržený jako multifunkční a můžete u něj podle potřeby produkce zkracovat či prodlužovat zásadní akustický parametr: dobu dozvuku.

Kdybych měl uvést příklad, tak pro symfonický orchestr potřebujeme sál nastavit na dobu dozvuku kolem 1,8 sekundy. Ale až budou instalovány i varhany, tak využijeme 4 sekundy a více. Pro festivalové kino musí být naopak dozvuk kolem 1 sekundy.

Z toho vidíte, že rozsah sálu je opravdu veliký. Pro jeho přesné nastavení má konstrukce do sebe integrovanou řadu mechanických prvků. Jsou to třeba přetáčivé stropní panely, výsuvný paraván orchestřiště nebo akustický závěs.

Funguje to jako švýcarský nůž. Když potřebujete změnit jeho funkci, tak jednoduše vyměníte nůžky za otvírák.

Ano, jde nám totiž o emoce. Červená zvýší aktivitu amygdaly a ta nám zase zvýší míru bdělosti. Zvýší se nám krevní tlak, srdce začne rychleji pumpovat a tělo se předehřeje k reakci. Všechny vaše smysly se zbystří.

Cítíte intenzivněji, slyšíte intenzivněji a jste citlivý na vibrace. Jste připraveni na hudební zážitek.

Ale jsou i jiné důvody. Když se v sále zhasne a vše se ztlumí, je červená barva výhodná. Naše oko ji totiž vnímá ve tmě mnohem méně kontrastně než černou. Noční lovci se záměrně oblékali do temně červené, lépe splynuli s okolím.

Ano, samozřejmě. Červená vše spojila. Všechno se dá využít, když pochopíte smysl věcí. Propojit vizuál, zvuk i biochemické reakce těla. I zdánlivě protichůdné momenty mohou být ku prospěchu celku.

Varhany byly součástí návrhu, ale zrealizovány zatím nejsou. Chyběly peníze a nebyly dořešeny všechny technické problémy.

Chceme varhany s velký rozsahem a k tomu je potřeba dostatečný prostor pro umístění píšťal a ten úplně nemáme.

Spojil jsem se s hudebním skladatelem Michalem Ratajem, který se zabývá i návrhy experimentálních hudebních nástrojů. Vyvíjíme s ním a dalšími odborníky speciální konstrukci píšťal. Mohly by vzniknout naprosto jedinečné varhany, speciálně navržené pro karlovarský koncertní sál.

Nemyslím si to. Špatné hudebníky nezachrání ani špičkový koncertní sál, ale skvělí hudebníci špatně navržený sál zachránit mohou. Výsledný dojem z koncertu je subjektivní a neměřitelný.

Jsou známé výzkumy, kdy posluchači hodnotili jako vynikající koncerty v takzvaně papírově průměrných sálech. Tedy v těch, kde byly naměřeny jen průměrné zvukové parametry. Jde totiž o celkový zážitek. Kdybych parafrázoval francouzského filozofa a matematika Reného Descarta: Je to mozek, kdo slyší, nikoliv ucho.

Můj učitel architektury na AVU, profesor Emil Přikryl, studentům říkával něco v tomto smyslu: „Důležité je, aby to bylo dobře.“ A v tom je obsaženo všechno.

Hudba nemusí mít rytmus tak, jak ho běžně chápeme, a přesto může být krásná. Harmonie může být i v chaosu. Proto má hudba například svého Luigiho Russola a architektura třeba svého Petera Eisenmana.

Ano, spolupracujeme s geniálním akustikem Martinem Ondráškem a samozřejmě i jeho kolegy. On ale byl u našeho prvního multifunkčního sálu v Arcidiecézním muzeu v Olomouci.

Akustické parametry jsme tehdy měnili pomocí posuvného závěsu. Pak následovala spolupráce na sále v Jízdárně na Zámeckém návrší v Litomyšli, kde posuvné jeviště jako píst reguluje akusticky aktivní objem vzduchu.

Nakonec jsme se potkali i na projektu v Centru současného umění DOX v Praze s dozvukovými komorami, které na prvním koncertě úspěšně otestoval náš úžasný dirigent Petr Kotík.

V esperantu „urbo kune“ znamená město společně. S tímto projektem přišel Jan Tabor, rakouský teoretik architektury českého původu. Vymyslel ideu hlavního města spojených států evropských, v němž by společným jazykem bylo esperanto.

Jan na tom nejprve pracoval společně s Klagenforem Wien, jedním z nejlepších ansámblů pro interpretaci a skladbu současné hudby, a nás architekty k tomu později přizval.

Otevřely se mi tím nové dveře do oblasti architektury komponované podobně, jako se komponuje hudba.

Na základě těchto principů pak vznikl projekt utopického města urbo kune v našem ateliéru na Fakultě architektury ČVUT a Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Postavili jsme se studenty model, který se dal do délky rozložit na 100 metrů. Bylo to impozantní.

Ano, oslovil jsem Miloše, protože se mi líbily jeho knihy. On mi nejdřív řekl, že jsem se zbláznil, že nebude psát román na zakázku. Tak jsem ho přemluvil, aby se aspoň přišel na náš model podívat. No a model ho totálně dostal!

Napsal pak sci-fi román s názvem Urbo Kune, který se odehrával v našem utopistickém městě. Jeho plány jsou pak použity jako ilustrace v knize. A město v románu jsme využili jako partituru a hrála se v DOX. Zkrátka všechno souvisí se vším.