Opera v Sydney slaví výročí. Nádherná bílá labuť si nakasala svá křídla před 50 lety

Když po druhé světové válce začalo být zřejmé, že v Sydney citelně chybí veřejná budova pro velké kulturní události, vybrali představitelé města pro její výstavbu místo zvané Bennelong Point, což byl výběžek pevniny (původně ostrov) v ústí řeky Parramatta.

Mezinárodní architektonickou soutěž na podobu nového kulturního centra vyhlásil v roce 1956 tehdejší premiér vlády Nového Jižního Walesu Joseph Cahill. Zájem o možnost předvést své umění a vytvořit pro město unikátní stavbu byl mezi architekty z celého světa veliký. Odborné porotě se tehdy sešlo přes 200 návrhů z 32 zemí světa.

Po ročním zvažování byl nakonec vybrán zcela inovativní design, jehož autorem byl ve světě do té doby nepříliš známý dánský architekt Jørn Utzon. Porotu nadchnul skulpturální charakter budovy inspirovaný plachtami a linií horizontu přístavu Sydney. Jednotlivé skořepiny bývají někdy rovněž připodobňované k želvám, křídlům labutě atd.

Vlastní stavba pak rozhodně neprobíhala tak, jak se na počátku, při vyhlášení architektonické soutěže, předpokládalo. Prvním velkým problémem se ukázal už nedostatečný geologický průzkum podloží místa, kde měla stavba vyrůst. Jak uvádí web samotné Opery v Sydney, předpokládalo se, že podloží poloostrova je pískovcové jako okolní pevninské plochy, ve skutečnosti jej ale tvořily naplaveniny prostoupené mořskou vodou, zcela neschopné unést hmotnost plánované stavby.

„Do obvodu a severní poloviny staveniště bylo vyvrtáno asi 700 ocelí vykládaných šachet vyplněných betonem, každá o průměru téměř jeden metr. Masivní betonové základy vyplnily nestabilní skálu v centrální části lokality,“ píše se na webu s podotknutím, že právě zde byl počátek všech prodražujících se prací navíc, které si projekt během své 14 let trvající realizace vyžádal a navýšil tak plánovaný rozpočet více než 14krát.

Betonová konstrukce, která na poloostrově Bennelong vznikla, byla v té době největší betonovou konstrukcí na celé jižní polokouli.

Odvážný a zcela originální tvar stavby nebyl jen příslibem vytvoření ikonického díla a symbolu města. V praxi to především znamenalo, že hmotnost střechy nebyla předem známá. Nebylo zřejmé, jaké bude představovat zatížení. Normálně by se tyto otázky vyjasnily ještě před zahájením stavby, v rámci pečlivé projekční přípravy. Ovšem problém byl, že premiér Cahill na stavbu spěchal.

Měl strach, že celý projekt zbrzdí, ne-li zcela zastaví a zruší byrokracie nebo politická opozice. V březnových volbách roku 1959 vyhrál jen těsně a navíc mu v době zahájení stavby bylo už 68 let. Věděl tedy, proč spěchá.

Bohužel, uteklo pouhých sedm měsíců a on během schůze parlamentu zkolaboval. Následujícího dne zemřel. Ještě ze smrtelného lůžka však žádal tehdejšího ministra veřejných zakázek Normana Ryana, jenž býval elektrotechnikem, aby nedopustil selhání projektu.

Cahillův tlak na uspíšení stavby ještě před vyřešením jejích kritických konstrukčních prvků se ukázal jako prozíravý. Stavba se tak dala do pohybu a pak už ji nešlo jen tak zastavit.

V roce 1963, tedy téměř po pěti letech od zahájení stavby, byla dokončena první fáze, a to se zpožděním dva roky. Naopak, blížil se termín, kdy podle původních předpokladů měla být dokončená celá budova. O tom ale nemohlo být ani zmínky, protože první fázi bylo třeba předělat, aby unesla střechu v té podobě, v jaké byla nakonec navržena.

Jedním z nejpozoruhodnějších prvků stavby opery jsou betonové nosníky o jednom poli, dlouhé 49 m, které jsou viditelné pod tzv. Monumentálním schodištěm. Jørn Utzon věděl, že váhu střechy bude muset něco nést, a tak navrhl sloupy vytvářející kolonádu.

Když ale svůj návrh předal krajanovi projektantovi Ovemu Arupovi, ten tuto myšlenku odmítl s tím, že místo nich postačí nosníky zvlněného tvaru. Ty nesou váhu střechy bez nutnosti další vertikální podpory, a zároveň vytvářejí jeden z charakteristických vizuálních prvků stavby.

Řešení architekta Utzona natolik uchvátilo, že jej nazval „Oveho vynálezem“, a bylo tak navždy zřejmé, že jde o projektantův příspěvek podobě budovy.

Samotná střecha je pak tvořena skořepinami z litého betonu rozdělenými žebry, jejichž části byly odlévány pomocí běžných forem přímo na místě stavby.

„Utzon chtěl, aby skořepiny vytvářely dojem velkých plachet kontrastujících s temně modrými vodami oceánu, nad nímž budova stojí. Pro dosažení této estetiky jsou skořepiny pokryty 1 056 066 keramickými dlaždicemi vyrobenými ve Švédsku z hlíny a drceného kamene. Spolu s umístěním tašek trvalo jedenáct let, než byla ikonická střešní konstrukce dokončena,“ připomíná web ArchDaily.

Neustále se zvyšující stavební náklady byly důvodem nepřetržitého vyjednávání s vládou Nového Jižního Walesu. V únoru 1966 toho měl Jørn Utzon tak akorát dost a od projektu nakonec odstoupil. Navzdory petici za jeho udržení v pozici hlavního architekta, pod níž se podepsaly tři tisíce lidí, vláda pověřila dokončením stavby trojici místních architektů - Petera Halla, D. S. Littlemorea a Lionela Todda. O rok později byla dokončena druhá fáze stavby.

A jak se dalo očekávat, po Utzonově odchodu doznal projekt výrazných změn. Na žádost Australské komise pro vysílání se z navrhovaného hlavního sálu, který byl původně navržen jako víceúčelový s možností uvádění oper i koncertů, stal prostor pouze pro koncerty, a nese tedy název Koncertní sál. Jeho kapacita je 2800 lidí.

Malý sál, původně určený pro jevištní inscenace, byl určen pro uvádění oper a baletů a byl nazván Divadlo Opery. Jak podotýká architektonický web, kvůli výměně hlavních sálů je však nyní Divadlo Opery pro uvádění velkých operních a baletních inscenací příliš malé.

K původnímu návrhu přibyla také tři menší divadla, knihovna a kino spolu se třemi restauracemi, šesti bary a šedesáti šatnami. Budova má celkem 1000 místností s přístupem přes halu, jež vede po obvodu celé budovy a spojuje pět prostorů pro představení.

Návrh velkých venkovních prosklených stěn byl rovněž ponechán v rukou jmenovaných architektů. Jsou podepřeny svislými ocelovými sloupky, které se rozprostírají po celé délce ústí nábojnic. Bronzové zasklívací lišty vybíhají z těchto sloupků, aby pomohly podepřít 2000 skleněných tabulí, které navrhla společnost Ove Arup & Partners, a sestávají ze dvou vrstev skla spojených mezivrstvou plastu za účelem zpevnění oken a poskytnutí lepší zvukové izolace.

Budova byla dokončena v roce 1973, kdy ji 20. října slavnostně otevřela královna Alžběta II. V roce 2003 získal architekt Jørn Utzon Pritzkerovu cenu (nejvyšší architektonické ocenění) a v roce 2007 byla budova Opery v Sydney zapsána na seznam světového dědictví UNESCO.

Jørn Utzon zemřel v roce 2008, a jak poznamenává architektonický web, do Austrálie se po svém odchodu od projektu už nevrátil a budovu opery v dokončené a upravené podobě na vlastní oči nikdy nespatřil.