Indické domy pro děti bez domova vznikly i z odpadu. Bednění oken mají z rámů od kol

Nadace Jencks a Královský institut britských architektů (RIBA) nedávno oznámily, že v roce 2021 bude držitelem Ceny RIBA Charles Jencks Award indická architektka Anupama Kundoo. Jedním z jejích nejzáslužnějších architektonických počinů jsou právě prototypy nízkorozpočtových domů postavené pro děti bez domova ve městě Pondicherry.

Obytný soubor domů s názvem Volontariat byl navržen tak, aby poskytoval útočiště dětem z ohroženého prostředí. Projekt vznikl pod křídly nevládní organizace NGO sdružující dobrovolníky, kteří jsou ochotní pomáhat, uvádí v publikaci o tvorbě architektky se stejnojmenným názvem Anupama Kundoo, vydané pod křídly instituce Louisiana Museum of Modern Art od vydavatelství Lars Müller Publishers, autoři Edwin Heathcote a sama architektka.

Architektka se pečlivě učila vzácnou technologii propagovanou keramikem Rayem Meekerem, která spočívala ve stavbě hliněných domů a jejich pozdějším vypalování na místě, aby se následně přeměnily na obyvatelné keramické struktury. Výhodou bylo, že místní půda v této oblasti byla optimální pro výrobu pálených cihel.

Domy tvoří předně vypálená bahenní struktura. V zásadě je konstrukce postavená z bahnitých cihel a bahenní malty a je vyplněna jinými keramickými výrobky, jako by se jednalo o pec. Stavby se vypalovaly tři až čtyři dny, aby se dosáhlo potřebné pevnosti cihel.

Vypálením domu se zajišťuje jeho stabilizace proti potenciálnímu poškození vodou. Tato technologie je náročná na práci, ale má mimořádně malou spotřebu nakoupených materiálů. Vynaložené peníze tak zůstávají v místní ekonomice.

Dům je skvělým příkladem, jak využívat udržitelné stavební materiály. Domy byly navrženy jako návazné kopule, které jsou v přímém kontaktu se zemí, což eliminuje potřebu zdí.

Hlavním omezením pro vznik podobných staveb jsou vstupní náklady, projekt proto místo nákupu stavebních materiálů využívá městský odpad, kdykoli je to možné.

Rámy jízdních kol pořízené z odpadních trhů byly použity jako bednění pro okna, a později i jako okenní mříže. Skleněné lahve zase posloužily jako konstrukční jednotky pro zdění na toaletách. Skleněné šálky zafungovaly k dokončení otvorů v horní části kopule.

Vstupní hala, která spojuje dvě hliněné kopule, je spojena 2,5 cm tlustým železobetonem a zakončena mozaikou s povrchem z rozbitých keramických dlaždic. Terakotové hrnce jsou zapuštěny do centrální spojovací kopule a slouží jako individuální „skříňky” pro cenné osobní věci dětí.

Projekt je skvělým příkladem cenově dostupné a udržitelné architektury. První prototypy byly dokončeny v roce 2008 v lokalitě Tuttipakam, v Pondicherry. Jsou velkou inspirací pro architekty navrhující společensky prospěšné stavby v chudých lokalitách.