Honosná pardubická vila získala nevšední přezdívku – krematorium

Architektonicky různorodé dílo architekta Oldřicha Lisky je s Pardubicemi spojeno méně než s meziválečným Hradcem Králové. V něm se ale Liska po studiích v německých Drážďanech a ateliérové praxi v rakouské Vídni usadil.

Přesto v Pardubicích, ve městě na soutoku řek Labe s Chrudimkou, nalezneme několik jeho pozoruhodných realizací z dvacátých let minulého století.

Vedle práce pro obec a místní stavební družstva Liska řešil jen jednu osobní zakázku. Tou byla stavba rozložité vily velkoobchodníka s látkami Václava Ulrycha. Návrh stavby vznikl v roce 1923.

Bývalé polnosti začaly v devadesátých letech předminulého století pozvolna ustupovat v zeleni zahrad utopené zástavbě rodinných domů.

Vila je umístěna v klidné, ale stavebním ruchem pulzující lokalitě Bílého předměstí východně od historického jádra města.

Ulrychova vila, dvoupodlažní dům završený převýšenou střední částí s trojúhelným štítem, vyniká symetrickou podobou i protaženými okenními otvory, které ji dekorují.

Architekt navrhl i zimní zahradu v úrovni zvýšeného přízemí. K její maximálně prosklené dřevěné konstrukci vede kaskádovité schodiště.

Nic z charakteristických prvků Liskova rukopisu, tedy dynamickou modelaci fasád, jejich výrazné tvary nebo mísení stylově různorodé plastické dekorace (od pozdně secesních ornamentů přes jehlancové a krystalinické kubistické ozdůbky až po měkké tvarosloví národního slohu) ale na domě nenajdeme.

Zahradní pozemek s ovocným sadem (3/4 hektaru), který vilu obklopoval, byl v druhé polovině 20. století nuceně rozparcelován a byly na něm postaveny okolní domy.

Vyvážené proporce a staletími prověřená podoba antikizujících staveb, které dům, realizovaný místní stavitelskou firmou, charakterizují, představovaly v první dekádě existence samostatného československého státu tradicionálnější alternativu k art decu nebo k funkcionalismu, který tehdy hodně využíval bílé barvy.