Nekonečný dům představuje rekonstrukci, která by nejednoho Čecha přivedla k šílenství

Majitelem objektu je slovinský umělec Matej Andraž Vogrinčič, známý svými poetickými uměleckými zásahy do architektury. Možná jste viděli jeho projekty, při nichž celé domy „oblékal“ do oblečení z druhé ruky. Když v roce 2003 koupil staré panství ve vesničce zasazené do krasové krajiny, rozhodl se k podobně hravému přístupu – jen tentokrát nešlo o instalaci na pár týdnů, ale o projekt na celý život.

Dům usazený na parcele o výměře 360 m2 se od té doby mění pomalu, přirozeně a stojí na myšlence postupného vrstvení. Majitel opravuje to, co je aktuálně zapotřebí, nábytek dokupuje, jen když někde objeví zajímavý kousek. Zeď vyspraví a omítne, jen pokud to dává smysl.

Tak lze dům po více než dvaceti letech stále vidět v rozestavěném a částečně zařízeném stavu, alespoň z pohledu běžného Středoevropana. Předměty nalezené na bleších trzích se doplňují s dary od přátel i s objekty z umělcových starších instalací. Postupně tak vzniká prostor, který je současně domovem, galerií i osobním deníkem.

V interiéru o rozloze 587 m² se střídají místa pečlivě opravená a vybavená starožitným nábytkem s prostorami zcela syrovými, jen lehce upravenými do obyvatelné podoby. Některé kouty působí téměř rustikálně, jiné hravě nebo improvizovaně.

Zajímavé ovšem je, že výsledkem není chaos, ale zvláštní harmonie. Umělcův dům tak nepůsobí roztříštěně, ale spíše jako mozaika. Procházet se jím je jako listovat knihou – každá místnost představuje jinou kapitolu: jiný čas, jiný nápad, jinou náladu. Dohromady vytvářejí souvislý příběh dvou desetiletí života.

Jedním z nejzajímavějších architektonických prvků je proměna tradiční pavlače. Ve starých domech v této oblasti se často objevuje tzv. „ganek“ – úzká dřevěná pavlač lemující horní podlaží. Vogrinčič ho ale přepracoval do úplně nové moderní podoby.

Z původní otevřené pavlače vznikla prosklená venkovní chodba, která spojuje místnosti v horním patře. Funguje jako přechod mezi interiérem a venkovním světem. Světlo proudí skrz sklo a zároveň zůstává zachován vizuální kontakt s dvorem.

Je to vlastně pokračování umělcovy myšlenky „oblékání“ domů – jen místo látky tentokrát použil světlo a sklo.

Přestože se na projektu podílí především slovinský architektonický ateliér Ofis, jde ve skutečnosti o společný počin. Kromě architektů do jeho podoby otiskli své vize a práci i nejrůznější řemeslníci, přátelé a umělcova rodina.

Mnohá rozhodnutí vznikla spontánně – při rozhovoru, při společné práci nebo během obyčejného posezení u kávy na dvoře, což je přístup, který má hluboké kořeny v místní tradici. Ve vesnicích v této lokalitě totiž domy často vznikaly postupně a společně – podle potřeby, možností a sdílených dovedností.

A tak i Vogrinčičův dům a jeho velmi pomalá rekonstrukce vlastně svým způsobem funguje jako záminka ke společnému setkávání místních. Někdy se jen posedí, popije, jindy se vyřeší a vymyslí nějaký zádrhel a jindy se udělá i kus práce.

Ačkoli by z tohoto přístupu nejeden Čech dostal asi brzy tik, ve skutečnosti má tento velice pomalý přístup i své přednosti. Kromě velkého poklidu jde především o ekonomický aspekt takové rekonstrukce.

Tím, že probíhá plynule, nebylo třeba šetřit na jednorázovou vysokou investici. Tempo pokroku je určováno právě i aktuální dostupností financí. Tento přístup majitele nesrazí finančně do kolen, ale umožňuje mu plnohodnotně žít.

A tak, jako pochází z druhé ruky většina nábytku, nezřídka se v rámci této rekonstrukce recyklují i stavební materiály a prvky. Tento pomalý přístup sice prodloužil projekt na desítky let, ale zároveň výrazně snížil náklady a pomohl zachránit spoustu věcí, které by jinak zbytečně skončily na skládce.

Projekt nazvaný Nekonečný dům neodkazuje na jeho rozměry ani na architektonický trik, jako je tomu u tzv. nekonečného bazénu, kde hladina vody z určitého úhlu plynule pokračuje do moře. V tomto případě jde o nekonečnost časovou – záměrnou. Budoucnost domu nespočívá v dokončení poslední fáze rekonstrukce, ale v tom, že práce na jeho úpravách a vylepšování budou pokračovat stále dál.

Dům tak představuje jiný model bydlení: jeho tvář se neustále mění spolu se životem obyvatel. Stejně jako po dvaceti letech vypadají jinak oni, jinak vypadá i jejich domov. Právě v tom spočívá jeho kouzlo – dává majitelům smysl stejně jako jejich život, stále je co plánovat a objevovat.