Je čas respektovat příběhy domů, říká Marie Kordovská, vnučka manželů Machoninových

Řekla bych, že to bylo stejné jako jinde. Ale pak si vzpomenu, že se o víkendu chodilo na výstavy, u večeře se mluvilo o barácích, které zrovna projektovali. I náš vícegenerační dům byl mimořádný. Postavili ho ze zbytkového materiálu při stavbě Kotvy, takže jsem vlastně vyrůstala v mini Kotvě. Tak ji pojmenovali kamarádi, když k nám chodili na mejdany.

Jak bych to řekla… Celý život chodili normálně do práce, kde kreslili domy, a nedělali kolem toho žádné haló. Pak přišli domů a starali se o děti. Podobně jsem ani já s bratry v další generaci nevnímala, že by byli nějak mimořádní.

Dědu jsem nezažila. A babička? Ta nás vždycky v neděli nasáčkovala do auta, které strašně divoce řídila, a vzala nás do kina nebo na matějskou. Nechodila nám ukazovat krásy architektury, stejně bychom ji asi poslali do háje. Takže když jsme před deseti lety založili spolek Respekt Madam, musela jsem se o svých prarodičích spoustu věcí doučit a nastudovat.

Jednou jsme šli s bratrem Honzou na pivo pobavit se o tom, že se má něco dělat s karlovarským Thermalem, navrženým a postaveným přímo pro filmový festival. Asi u čtvrtého piva jsme se rozhodli, že ho zachráníme. Pak se to navalilo jako sněhová koule a táhne se to pořád.

Thermal jednoznačně potřeboval zrekonstruovat a je dobře, že k tomu postupně došlo a dochází. Vlastníkem je stát, spadá tedy pod ministry financí, kteří se střídají, přičemž každý má jiný názor.

Celé to probíhá bez vize a celkové koncepce, vždycky se vynoří trocha peněz, za které se něco záplatuje, vyřeší to někdo, kdo zná dalšího. Bez pokory k autorům, bez jednotícího architekta.

Vznášeli jsme jako dědici autorského práva připomínky, třeba že v hotelu nemůžou být sádrokartonové dekorace. Bohužel marně. A přitom tam původně byly použity v podstatě jen čtyři materiály: sklo, tryskaný beton, dřevo a hliník. Dnes už se tam raději ani nejezdím dívat, trochu jsem z toho vyhořela a na pár let se stáhla.

Měl různé fáze – byly v něm obrovsky silné momenty, ale i hodně smutku. Na tvůrčím vrcholu byli v 60. letech. Chodily jim velké zakázky, ale po okupaci v roce 1968 už nové nedostávali. Směli realizovat pouze ty rozběhnuté.

Když konečně přišel listopad 1989, společnost se pochopitelně otočila proti minulému režimu zády. A samozřejmě i proti stavbám, které za něj vznikaly. Architektům jako Machoninovi nebo Práger dávali najevo, že jsou irelevantní.

Říkala, že jí ujel vlak, protože když přišla svoboda, bylo jí šedesát. A také zemřel děda. Měla stůl v kanceláři mých rodičů, ale dostávala jen drobné zakázky. Že by jako kdysi diktovala na stavbě partě chlapů, co a jak mají dělat, to už ne.

Věděli jsme, že občas nepřijde k obědu, protože chodí po soudech, kde bojuje za svá autorská práva. Všechno prohrála, právníci opačných stran našli kličku, že byla zaměstnankyně Státního projektového ústavu, a tak je autorem ústav, ne ona.

Od té doby uteklo hodně vody a společnost postupně získává jistý odstup a nadhled. Pochopila, že lidi v minulém režimu museli nějak žít, a ne všichni byli buď disidenti, nebo komunisti. Přístup se mění i proto, že jsme kolem toho dělali skandály. Naše rodina nakonec získala i ta autorská práva.

Věřím, že ano. Kotva byla ve své době prudce moderní – vzhledem, materiály i postupy, o dvacet let předběhla čas. Prarodiče se hodně inspirovali na Západě. Připomíná mi vesmírnou loď, podobně jako další, méně známé stavby v různých městech, například kulturní dům v Semilech. Já a bratr se ale už moc nezapojujeme.

U Thermalu jsme trochu nahrazovali památkáře, zatímco tady, zdá se, fungují. Ale taky to není ideální, a tak s nimi za naši rodinu komunikují rodiče. Babička už na to nemá energii. Máma je odvážná, tak snad vše potřebné vybojuje.

Ano. Teď mi nejvíce bolestivé přijde, co se plánuje s hlavním nádražím v Praze. S každým dalším developerským projektem, při kterém se ztrácí kus historické paměti brutalismu, mě to zasáhne a mrzí.

Od založení našeho spolku jsem ale zestárla a už nejsem tak radikální. Celou tu dobu se bavím s lidmi a umím pochopit přání řady z nich nechat ty stavby zmizet. Zároveň věřím, že se názory skutečně mění a přišel čas ty domy a jejich příběhy respektovat. Že už i pamětníci totality jsou schopni oddělit ideologii od hodnotné architektury.

Jenže pak se začne mluvit o zbourání pražských Prágerových kostek (Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy v zahradách Emauzského opatství, pozn. red.) – a musí se zase udělat poprask, aby se tak nestalo. Připadám si jako Don Quijote.

Taky to není vždy vítězství, ale občas se objeví zpráva, že proběhla božská rekonstrukce. Třeba ve Stockholmu opravil nový vlastník bývalou československou ambasádu od Jana Bočana – s úctou k tomu domu.

Nebo v Kodani je SAS hotel s podobným příběhem jako Thermal, s úkolem ubytovat maximum hostů. Má i příbuznou modernistickou formu, dole s horizontálou recepce a restaurací a kolmo k tomu s vertikálou pokojů, s nábytkem vytvořeným přímo pro to místo. Po rekonstrukci se sice nejedná o stoprocentní podobu s originálem, ale není to splácané a dopadlo to dobře.

Je odvážná, má jasný výtvarný názor a nešetřilo se na ní. Na to vždy někdo odpoví, že ty stavby byly bezohledné, neekologické, padlo kvůli nim mnoho jiné, starší architektury. To je pravda. Ale neděje se to při dnešní výstavbě také? Nezbourali jsme pražský Transgas kvůli administrativní budově, kterou nikdo nepotřebuje, takže tam nakonec ani není?

Jsem ochotná přistoupit na řešení, že se zbourá dům, který dosloužil. Ale jen v případě, když ho nahradí stejně nebo více kvalitní architektura. Myslím, že ta „historická kontinuita“ je ve skutečnosti příležitost se zastavit, zamyslet a říct si: Je náš současný názor správnější?

Jednak mě odrazovalo dění v naší rodině a za druhé sotva umím trojčlenku. Ale vždycky jsem chtěla dělat dějiny umění. Shodou různých náhod jsem se přihlásila na žurnalistiku, pak si mě ale našla UMPRUM a moderní dějiny umění, zaměřené na kurátorství.

Nedávno jsem si vzpomněla, že jsem výstavy připravovala už jako malá holka. Nasbírala jsem obrázky své i bratrů a bratranců, rozvěsila je po místnosti a předváděla rodičům. Takže ve mně kurátorka byla vždycky. Stát se jí doopravdy se vším všudy beru dnes jako cíl, kterého chci dosáhnout.

Vloni jsem jako kurátorka spolupracovala na bienální výstavě UMPRUM Velká věc. Bylo to náročné, ale strašně jsem tomu propadla. Nebo teď s bráchou zpracováváme umění ze 70. až 90. let v budově České televize – chystám rešerše, píšu medailonky pro ČT art a dělám komentované prohlídky. K tomu se starám manažersky o fotografickou Galerii 400 ASA. Priorita je zaplatit nájem a uživit se způsobem, který mě bude bavit.

Ve třiceti letech jsem začala hrát tenis. Potřebovala jsem najít nějaký sport blízko nového podnájmu, za rohem jsou kurty, tak jsem si zaplatila trenéra. Žádný velký talent nejsem, ale mám radost, že jsem se naučila něco nového. Hodně čtu, těší mě být na chalupě na rozhraní Krkonoš a Jizerek, ráda chodím s partou na pivo a jezdím na výlety.

Nedávno začalo bienále architektury v Benátkách a potrvá až do listopadu. Benátky miluju. Čapek je sice popisoval jako hrozný splácaný kýč a já mu při procházkách dávám za pravdu. Ale zároveň si říkám, jak je to skvělé místo.

Vystavování architektury mě zajímá i kvůli mé doktorské práci, kterou teď píšu. Dnes se vystavuje jinak, než jsme zvyklí, a na bienále se to vždycky jasně projeví. Dřív jsme mohli čekat nějaký projekt a model stavby plus životopis osobnosti, která ji navrhla. Teď jsou výstavy mnohem víc o prostředí, ve kterém žijeme, a o tom, jak ho můžeme architekturou formovat. A naopak. Jak způsob, kterým žijeme, ovlivňuje stavby, které stavíme.

Doporučuju Jizerské hory, je tam zeleno, nádherné výhledy a kousek je Ještěd. Zastavte se v Liberci v oblastní galerii, okoukněte rodinný dům architekta Karla Hubáčka. Můžete si taky půjčit elektrokolo a projet se přírodou nebo se zastavit na lesním koupališti, které provozují Mjölk architekti. Nedám dopustit ani na jižní Čechy, jsou takové malebné.

Určitě. Na dovolené koukám jen po barácích. Hodně to vnímám v oblasti, kde se pohybuju nejčastěji. Celému jizersko-krkonošskému kraji dominuje lyžařský průmysl, který se i přes globální oteplování stále rozrůstá. Tím docela trpím. Ale na druhou stranu mám pocit, že na venkově vyrůstá spousta hezkých stavení, majitelé často chtějí dobrého architekta a nespokojí se s nějakou barabiznou jako dřív. To mi přijde fajn.

Přesně tak, byl by zajímavý sociologický výzkum, co se tehdy stalo se společností, že se lidé potřebovali takhle předvádět. Takzvané podnikatelské baroko nemělo s moderní architekturou nic společného. Ale vznikaly i dobré stavby, které se teď začínají zhodnocovat.

Čímž jste mi připomněla moji další aktivitu: píšu kapitolu do knihy o pražské architektuře 90. let. Je o tom, zda se nezměnil náš pohled na některé ikonické stavby, které tehdy vznikly, jako je třeba Tančící dům v Praze. Opravdu nám přijdou tak dobré, nebo zůstanou jen součástí příběhu tehdejší doby?

To je těžká otázka. Naše současnost po sobě zatím zanechává hlavně klimatickou zkázu, takže za padesát let možná budeme řešit dramatičtější problémy. Na to konto mám ráda třeba administrativní budovy ČSOB v Radlicích od Josefa Pleskota a Chalupa architekti.

Jsou ekologické, skromné, funkční, interiéry působí kultivovaně, bez vrstev zbytečných dekorací. Respektují i zaměstnance a vytváří jim prostory, kde si můžou odpočinout nebo naopak být obklopeni lidmi. Z úplné současnosti mě těší skoro cokoliv od studia re:architekti, kteří přistupují ke své profesi s úctou k budoucnosti.