Článek
„Mám to tu moc ráda, už proto, že jsem v dětství u babičky prožívala hodně času. Ze Žižkova, z Chmelnice, do Vršovic není daleko,“ pochvaluje si naše hostitelka, která to z bytu navíc nemá daleko ani do vily bratří Čapků.
Přesněji do zahrady, kterou má v poslední době na starosti a realizuje zadání Městské části Prahy 10 uvést ji do stavu co nejvíce podobnému časům, kdy se o ní starali pan spisovatel a pan malíř.

Zahradní architektka Štěpánka Šmídová
„Úprava historických prostor není tak o vlastní ambici, jako spíš o respektování původního stavu. Pracovat v takovém prostředí je ale opravdu hezké a emotivní zadání,“ dodává k jedné ze svých náplní pracovního času absolventka krajinářské architektury z Lednice a také vysoké školy v Suchdole.

Elegantní i útulný obývací pokoj ozvláštňuje i zabudované osvětlení v sádrokartonovém stropu.
Dvouletkový dům a italská inspirace
„Byt už jsem od městské části odkoupila do vlastnictví. Jinak bych se do tak zásadní rekonstrukce nepouštěla. Bytový dům byl kolaudovaný v roce 1950 a je zajímavý sám o sobě. Na tu dobu byl postaven velmi precizně a šikovně. V přízemí byla místnost, pamatuji si ji z dětství, pro společný telefon. Byla tu i šachta na shoz odpadků.

Přehnanou zdobnost nenajdete ani v kuchyni.
Dům je netypicky napojen na sousední dům šikmou stěnou, která mi ozvláštňuje obývací pokoj, kde jsou tak jen dva rohy v pravém úhlu. Třípokojový byt má zajímavé dispoziční řešení, které jsem ještě zvýraznila vestavěnými skříněmi, takže od zápraží vede chodba mezi jedním pokojem a kuchyní, tudíž v dalších dvou zůstává (třeba v případě návštěvy) soukromí.“

Hydroponický truhlík, původně na bylinky. Ty ale kvůli nedostatku světla v zimě neprospívaly.
Život je tady nejen pro Štěpánku Šmídovou příjemný i tím, že v domě s jedním vchodem není tolik nájemníků a všichni se už léta znají a mají ke společnému bydlení vztah.
„I já tu s tím počítám do budoucna a nikam jinam mě to netáhne. Když jsme začali zařizovat s mým bývalým přítelem architektem, tak nás to moc bavilo a jezdili jsme pro inspiraci třeba i do Itálie – na krásný interiérový veletrh v Miláně, kde si člověk dobře definuje, co se mu líbí a co ne. Líbí se mi bílý dub, nebo litá podlaha – pandomo. Byt má sedmdesát metrů čtverečních, tak jsem věděla, že tu nechci střídat moc materiálů. Třeba jednotná podlaha opticky prostor zvětšuje.“
Pradávné obklopování krásou
Proměna světlého bytu je zásadní, i když se to bez porovnání s původním stavem nemusí až tak zdát.

„Styl zařízení interiéru mého bytu, který je opravdu minimalistický, si nijak nedefinuji. Definovala jsem si, co se mi líbí, a chtěla jsem, aby to korespondovalo i s celým, klasickým domem.“ Skleněné dveře nejsou rušivým prvkem interiéru ve starém domě.
„Snižovali jsme tady sádrokartonem stropy, protože byly v jednotlivých místnostech různě vysoké. Podařilo se, ale nebyla jsem si ze začátku se záměrem vůbec jistá, protože mám ráda prostory s vysokými stropy a my je tu snižovali. Měli jsme štěstí na firmu – sádrokartonáři si tu opravdu užili,“ usmívá se při vzpomínce naše hostitelka.
Většina nábytku – od kuchyňské linky, přes police v obývacím pokoji, vestavěné skříně v ložnici a stávající pracovně – je vyrobena na míru. Originální jsou i skleněné zasunovací dveře mezi kuchyní s jídelním stolem a obývákem.
„Estetika je jenom jedna a mám ráda, když je člověk v hezkém prostředí. Také by mi přišlo nepřiměřené, kdyby třeba architekt sám bydlel v nehezkém prostředí. To bych si položila otázku, jestli vůbec své profesi sám věří. Lidi by kolem sebe měli mít hezky celkově. Mám soukromé pravidlo, podle kterého se člověk i na úřadě cítí lépe, když je hezky zařízen a není jen přemalovaným panelákem s potrhaným linoleem na chodbách.

Ani v ložnici nezůstalo nic z původní podlahy a stropu.
Lidi se krásou obklopovali od pradávna, tak na tom asi něco bude. Přitom se často stává, že klienti chtějí na architektovi ušetřit i při stavbě rodinného domu a na zahradním architektovi případně ještě více. Ten bývá přizván až naposledy. A to si myslím, že lidi se z bytů do rodinných domů stěhují i kvůli zahradě, na kterou si ale v rozpočtu už nenechají peníze,“ připomíná své zkušenosti architektka a dodává:
„Řadové domy s malinkými zahradami jsou mnohdy funkčnější, než zahrady na ploše dva tisíce metrů, kde majitelé jen dokola sekají trávu. Naproti tomu malé zákoutí ve městě nemusí být za každou cenu travnaté. Může být třeba i pěkně vydlážděné a ozvláštněné květníky. V centru města to může bezvadně fungovat i s jedním stromem.“
Zaplnění veřejného prostoru
Krajinotvorba a město jdou podle Štěpánky Šmídové dobře dohromady.

Nová je i koupelna, kde také hraje svoji roli několikeré podsvícení.
„Možná si to myslím i proto, že jsem vždy kamarádila se stavebními architekty. Přitom v Čechách je hodně nedoceněný přínos krajinářského architekta ve veřejném prostoru,“ usmívá se architektka útlé postavy s velkými plány.
Napište nám
Postavili jste nový dům, rekonstruovali byt anebo máte hezky zařízenou zahradu a rádi byste se ostatním čtenářům pochlubili a inspirovali je?
Napište nám do redakce na adresu bydleni@novinky.cz, připojte pár průvodních vět a několik snímků vašeho díla.
„Bez trpělivé výchovy a ovlivňování klientů to změnit nepůjde. Je nutné komunikovat s obcemi, veřejností i dalšími institucemi a naši práci vysvětlovat. Samotnou zeleň je třeba vidět v kontextu celého veřejného prostoru a nikoliv jen v měřítku záhonů a zelených ploch.“