Článek
To, čím stavba na první pohled zaujme i člověka ze střední Evropy, je způsob, jakým respektuje přirozený svah i hustý amazonský prales, do kterého je zasazena. Hlavní obytný objem se nad terénem částečně vznáší, neboť je nesen konzolami vysunutými vodorovně ze svahu směrem k lesu. Toto řešení minimálně ovlivňuje okolní přírodu a přiznejme si – především je výrazně levnější, než kdyby byla stavba zahloubena do svahu. Celek navíc působí vzdušným, odlehčeným dojmem, což betonovým objektům vždycky svědčí.
Příjemným prvkem domu je pak prostorná veranda, která funguje jako přechod mezi interiérem a exteriérem. Právě ta je místem, kde se odehrává podstatná část denního života majitelů, kde mohou odpočívat i pozorovat okolní divočinu.
Díky velkorysému prosklení se pak návštěvníkovi už od vstupu na terasu otevírá průhled skrz celý dům až k jezeru na konci pozemku. Vizuální osa, která propojuje dům s krajinou, tu nefunguje coby nečekaná náhoda, ale naopak pečlivě promyšlený prvek, jenž dopřává rodině pocit, že se celý jejich život odehrává uprostřed džungle a dům je jen nenápadnou kulisou.
Málokoho asi překvapí i zdánlivý detail, na kterém si architekti rovněž dali záležet. Stavbu, která na pozemku zabírá 275 m2, totiž navrhli tak, aby kvůli ní nebylo na pozemku potřeba pokácet jediný strom. Naopak, svůj návrh domu přizpůsobili již stávajícímu porostu. Dva stromy cupuaçu (kakaovník velkokvětý, Theobroma grandiflorum) prorůstají terasou a staly se její přirozenou součástí. Na nádvoří zase dominuje vzrostlé avokádo, kvůli němuž musela být ve střeše vytvořena přesná mezera.
Technické řešení domu rovněž zaujme. Navzdory rovníkovému klimatu architekti při jeho návrhu nespoléhají ve věci ochlazování interiéru na klimatizaci. Místo toho využívají chladivého účinku vzduchu, jenž přirozeně proudí napříč interiérem. Okna jsou strategicky umístěna tak, aby jimi vzduch mohl dovnitř pronikat ve spodní části a postupně, jak se oteplí, mohl vystoupat vzhůru a unikat ven v horní části. Vzduch tak nepotřebuje být ničím poháněný, a přesto zůstává v pohybu.
Dalším chytrým a zároveň přirozeným řešením je masivní betonová střecha, která funguje jako tepelný stabilizátor – přes den akumuluje teplo a postupně ho uvolňuje. Její tvar navíc opět podporuje proudění vzduchu a opticky odlehčuje jinak robustní konstrukci.
Posledním konstrukčním prvkem, který opět podporuje cirkulaci vzduchu, je již zmíněné vyvýšení nad okolní terén. Vzduch může vanout i pod ním. A navíc, takto do něj proniká i méně vlhkosti.
Architekti okolní prostředí napodobili i v interiéru domu. Například okolní nerovný terén imitují vytvořením různých výškových úrovní podlah. Ty oddělují různé funkční zóny a zároveň jsou připomínkou členitého terénu v okolí domu.
V jistém smyslu je součástí obytného prostoru domu i jeho střecha, která je pultově skloněná k jedné straně, ovšem je pochozí. Slouží jako vyhlídková plošina a v jejím nejvyšším bodě je ideální místo pro pozorování hvězd, což bylo přáním klientů. V oblasti bez světelného smogu se jim otevírá pohled na noční oblohu, jaký člověk uprostřed husté městské zástavby nezažije.
Ohleduplnost vůči přírodě pokračuje dále například systémem pro sběr dešťové vody a počítá se s rozšířením o další recyklační technologie (využívání šedé vody atd.). Do budoucna majitelé rovněž plánují nechat si postavit bazén, který bude do konceptu jejich domu citlivě začleněn.
Už nyní je ale může těšit vědomí, že díky kvalitnímu a promyšlenému návrhu mají domov, který nespoléhá v každém směru na technologie, ale že si jeho autoři vystačili se znalostí toho, jak fungují základní fyzikální principy a přírodní pochody – proudění vzduchu, světla i plynutí terénu. Díky tomu jejich dům nepůsobí jako cizorodý prvek, ale jako přirozená součást krajiny.
