Článek
Vlastnictví automobilu na přelomu 19. a 20. století bylo luxusem, který si mohl dovolit málokdo. Nebylo to však jen otázkou peněz, ale především technické zdatnosti, protože rituál před každou jízdou připomínal spíše obsluhu složitého stroje než dnešní jednoduché otočení klíčem či zmáčknutí tlačítka.
Proces začínal u palivové nádrže, která byla umístěna přímo před posádkou v místech dnešní palubní desky. Řidič musel nejprve mechanickým kohoutem pustit benzin do karburátoru v motorovém prostoru. Ještě než se však šofér chopil startovací kliky, bylo nezbytné ruční pumpou přivést olej přímo k ložiskům motoru, aby se zajistilo jejich promazání.
Po přípravě mazání a paliva řidič nastavil správnou polohu táhla karburátoru pro udržení otáček a vydal se k přídi vozu. Zde musel pomocí dekompresoru otevřít výfukový ventil a pákou na volantu nastavit chod motoru. Teprve v tento moment přišla na řadu fyzická síla – točení startovací klikou, dokud se kapalinou chlazený vidlicový dvouválec s charakteristickým zvukem neprobudil k životu.
Ovládání jedoucího vozu se od moderních standardů lišilo neméně výrazně. Vpravo od řidiče se nacházely dvě páky, jedna pro řazení třístupňové převodovky, druhá pro ruční brzdu působící na zadní kola. Levý pedál sloužil spojce, pravý byl sice brzdou, ale nebrzdil kola, nýbrž působil na převodovku. Plyn se navíc nepřidával nohou, ale pákou přímo na volantu, což vyžadovalo značnou koordinaci pohybů při současném řazení, řízení a sledování cesty.
Srdcem Voiturette A byl motor o výkonu 5,2 kW, který ve spojení s kuželovou spojkou s koženým obložením dokázal vůz rozjet až na rychlost 40 km/h. Benzin se v té době prodával na kilogramy a vůz jich na 100 kilometrů spotřeboval zhruba čtyři při ceně 66 haléřů za kilo.
Samotný model Voiturette A, první sériový vůz z Mladé Boleslavi, stál 3 600 korun, což pro běžného dělníka s týdenním výdělkem 12 korun představovalo šest let nepřetržité práce bez jakýchkoliv jiných výdajů.
