Test Hyundai Bayon: Umí přesvědčit i zklamat

„No jo, další malý crossover,“ řeknete si možná. Jenže Hyundai Bayon je jen výsledkem evoluce dnešního automobilového trhu. Navazuje na model ix20, který se přestal prodávat v roce 2019 a byl u zákazníků opravdu oblíbený i ke konci své výroby.

Když se nad tím zamyslím, ix20 byla taky crossoverem. Byla hatchbackem stylizovaným jako malé MPV, což znamenalo mimo jiné vyšší posez za volantem. Bayon je hatchbackem stylizovaným jako malé SUV, což znamená - nečekaně - vyšší posez za volantem, ale také o něco nižší karoserii s nižším prosklením.

Jen je v něm v přímém srovnání s duchovním předchůdcem o něco méně místa na zadních sedačkách - a taky je plný protikladů. Začíná to už vzhledem, ke kterému jsem si musel najít cestu. Ano, je výrazný, kontroverzní a po všech stránkách podivný. Ale je i zajímavý rozšklebenou přídí, která trochu připomíná nějakého vesmírného vojáka, a zadními lampami ve tvaru bumerangu.

Že červená linka přes celou záď nesvítí, u auta téhle cenové kategorie vůbec nevadí, a základní žárovková zadní světla nakonec nevypadají špatně.

Interiér vychází z hatchbacku i20 a v poměrně nízkém stupni výbavy Smart, ve kterém jsem bayon dostal, sice má displej místo budíků, ale infotainment dostal menší obrazovku s fyzickými tlačítky kolem. Má to nevýhodu v tom, že jas budíků se ovládá složitě kdesi v jejich menu pomocí tlačítek na volantu a stejně tak výběr jejich designu.

Nakonec to ale tolik nevadí a skutečná tlačítka mám rád. Jen bych to vzhledem k tomu, jak nízká je variabilita displeje zastávajícího funkci přístrojového štítu – což je problém všech hyundaiů, nejen bayonu – udělal naopak, tedy dal vozu analogové budíky a větší centrální displej.

K ergonomii, designu ani materiálům nemám velké výhrady, interiér působí příjemně a je i dostatečně prostorný na svou třídu. Co však zaslouží skutečně vyzdvihnout, jsou sedačky.

Mají dobré boční vedení nejen na opěradle, ale i na sedáku, nejsou příliš tvrdé a sedí se v nich opravdu dobře. Možná ne tak skvěle, jako v Toyotě Yaris nebo Yaris Cross, ale i tak mě velmi příjemně překvapily. Líbí se mi i linky na jejich potahu, které úspěšně rozbíjejí monotónnost.

Také řazení je příjemné, s pákou manuálního šestikvaltu se dobře pracuje. V testovacím autě je spárována se slabším z přeplňovaných litrových tříválců, který na rozdíl od vrcholné motorizace nemá mildhybridní asistenci. I bez ní přináší vlastnost, která bude pro spoustu zákazníků nejdůležitější.

Je jí nízká spotřeba paliva. Za testovací týden jsem dosáhl průměru 6,3 l/100 km s tím, že jsem na plynu často „stál“, abych z motoru dostal i toho posledního ze stovky koní, které nabízí.

Takový výsledek není na tříválec s turbodmychadlem nic, za co by se měl stydět. Navíc má motor i navzdory pomalejšímu vytáčení otáčky docela rád. Pod dvěma tisíci působí, jako bych ho podtáčel, a ochotně táhne okolo pěti až za šest tisíc.

Je tu ale jedno „ale“ – vibrace. Prochází celým autem v podstatě pořád, nemizí v žádných otáčkách a nejhorší jsou okolo dvou tisíc, kde se nejčastěji pohybuji při klidné jízdě městem.

Pravda, pokud do bayonu přesednete z první generace fabie s motorem 1,4 TDI, nějakých vibrací si ani nevšimnete. Čeho si ale všimnete zcela jistě, je neskutečně otravné chování start-stopu v situacích, kdy téměř zastavíte, ale ne úplně – a chcete se rozjet.

Start-stop totiž ve snaze šetřit co nejvíc paliva motor zhasíná před zastavením vozu, když s vyřazenou rychlostí dojíždím k semaforu, na němž svítí červená.

Zhasínání trvá opravdu dlouho a když v tu chvíli skočí zelená a já sešlápnu spojku a zařadím jedničku, abych vyrazil, elektronika místo okamžitého startu motoru dokončí jeho vypínání a pak na mě začne pískat, abych vyřadil, aby mohla motor opět nastartovat. A já v očích všech ostatních řidičů, nepolíbených zkušenostmi s bayonem, vypadám jako čerstvý absolvent autoškoly.

Pochopitelně se to dá vyřešit vypnutím start-stopu pokaždé, když do auta sednete. Taky jsem to tak záhy začal dělat, start-stop se vypíná snadno tlačítkem vlevo pod volantem.

Další zásadní vada bayonu se ovšem nedá odstranit tak snadno a je o to horší, že za ni může příplatek – reflektorové LEDkové světlomety. Jejich efektivita je tak mizerná, že pominu-li teplotu světla, připadám si, jako bych se vrátil o pětatřicet let zpátky v čase.

Největším problémem světlometů ale není nízká intenzita světla, to by člověk ještě nějak překousl. Je to tvar kužele, který je příliš úzký a téměř vůbec neosvětluje krajnice. Ani pravou, na kterou by měla horní linka ohraničení potkávacích světlometů mít odskok, aby řidič lépe viděl na značky, chodce a případnou zvěř.

Vylepšit si reputaci bayon zvládá na rozbitých okreskách, které jeho podvozek zvládá docela slušně. Pomáhají i pneumatiky s na dnešní dobu relativně vysokou, 55% bočnicí, a to ať zvolíte 16″ nebo 17″ kola. Šestnáctky, které má tenhle kousek, zvládá odpružení perfektně, auto na nerovnostech nemlátí a na jeho stabilitu se můžu docela dobře spolehnout.

Nejvíc mi tím připomíná Dacii Sandero Stepway, která jezdí podobně, ale nekvalitním cestám odolává o trošku víc. A když nad tím tak přemýšlím, vlastně všechno dělá o trošku lépe než bayon. Kromě o trochu lepšího podvozku taky umí jezdit okolo šesti litrů spotřeby, mnohem lépe svítí a i v „plné palbě“ či s pohonem na LPG stojí o sto tisíc méně než tenhle bayon.

Nejmenší crossover značky Hyundai má i bez mildhybridního ústrojí velmi dobrou spotřebu, výborná sedadla a podvozek, který dobře zvládá nástrahy okresek.

Ale tím, že se svou stavbou karoserie nejde o malé MPV jako předchůdce, ale řadí se spíše mezi „malé velké“ hatchbacky, má širší pole konkurentů. A důležité detaily jako slabý výkon světlometů nebo nevyladěný start-stop systém pak mrzí o to více.