I v zimě se v objektu, který najdete v dolní části Masarykova náměstí hned proti nejstarší budově ve městě, kostelu sv. Vojtěcha, pořád něco děje. V době naší návštěvy se děti na exkurzi právě seznamovaly s historií těžby zlata v okolních dolech. Jeden byl dokonce přímo na zahradě muzea.

„Zlato z Jílového využívali už Keltové. Na Závist u Zbraslavi, kde jsou zbytky jejich hradiště, to byla hodina a půl jízdy na koni,“ říká Pavel Borský, který se stará o propagaci muzea s tím, že zlato vzrušovalo lidi od nepaměti. I v současnosti se na jeho rýžování vrhají tisíce nadšenců.

V první části expozice tak návštěvníci zjistí, jak je tahle práce v amatérských podmínkách náročná. Zlato je totiž těžké a v korytech zlatonosných řek klesá až na skalní dno. „Dnes je rýžování zlata nejen koníček, pořádají se v něm i světové závody. A Češi jsou velmi dobří. Třeba na mistrovství na Aljašce vyhráli před lety hned tři ze čtyř kategorií,“ dodává Borský.

Rozmach za Karla IV.

Největší rozmach těžby zlata v Jílovém nastal za doby panování Karla IV. Přestože je na našem území víc než patnáct set míst, kde se tento vzácný nerost vyskytuje, kusy zlata z Jílového byly ve středověku při těžbě v hornině vidět i pouhým okem. Navíc šlo téměř o ryzí zlato. Za dukát se tak prý za císaře Karla IV. dala koupit kráva, za tři dukáty postavit chalupa. A za co bylo kolo mlýnské? Přece za čtyři rýnské (dukáty).

„Z jílovského zlata je podle rozborů pravděpodobně i Svatováclavská koruna,“ tvrdí Pavel Borský s tím, že i Carolinum mohlo vzniknout díky zlatonosným žílám zdejšího kraje.

Nejznámější český těžař Jan Rotlev, který byl přítelem Václava IV. a dostal se dokonce do Jiráskových pověstí, měl doly sice v Jílovém, ale svou rezidenci – pozdější Carolinum – si postavil v Praze. Obec tak podle Borského doplatila na blízkost metropole: „Kdybychom byli alespoň tak daleko jako Kutná Hora, mohly být peníze investovány rovnou v Jílovém.“

I druhé rozhodnutí „majitelů dolů“ bylo pro Jílové nešťastné. V roce 1968 se těžba zlata kvůli nerentabilitě zastavila, technologie se sešrotovaly a doly zasypaly či zaplavily. Stačilo ale vydržet dva roky, kdy se situace na světových trzích úplně změnila, a doly si na sebe určitě vydělaly, možná mohly být i ziskové.

Část výstavy tak ukazuje i vybavení dolů, jak se v nich pracovalo, k čemu byl třeba takový žentour, nebo jak si horníci museli poradit se spodní vodou. Nechybějí ani modely dolů, které vyráběli nezaměstnaní horníci, nebo historické kahany. Ve vitrínách je hlídá samozřejmě dřevěný permoník. Možná dává pozor i na 7 až 9 tun zlata, které prý v okolí ještě zůstaly nevytěžené.

Kraj trampingu

Jílové to není jenom zlato, ale také romantika prvních výletů do přírody, jak s nimi přišli mezi světovými válkami trampové. Právě jim je věnována jedna ze stálých expozic. „Dneska mají mladí jiné možnosti, mohou cestovat, tak proč vyrážet do naší krajiny. Za první republiky se trampingu věnovaly hlavně nemajetné vrstvy. Uchvátila je romantika, kterou lidé viděli v amerických filmech. V osmdesátých letech minulého století byl zase tramping výrazem odporu proti režimu. Nahodil se americký batoh a hurá do přírody,“ říká náš osobitý průvodce Pavel Borský.

Nedaleká Sázava, a hlavně její kaňony byly pro romantiku jak stvořené, zvláště kdy tudy začal projíždět i Posázavský Pacifik.

Jízdy vlaku taženého parní lokomotivou jsou vyhledávanou atrakcí i dnes. K trampské osadě patřil neodmyslitelně totem – jeden autentický je i v jílovském muzeu. Kde osady byly, zase ukazuje mapa s pečlivě vyznačenými lokalitami.

Pokaždé se ale prý při výkladu objeví ve skupince někdo, kdo průvodce hned upozorní, že tam chybí právě jeho osada. A tak se vlastně výstava plná artefaktů věnovaných trampingu mění v interaktivní expozici.

Prohlídku končíme ve sklepení muzea, kde je zachycen archeologický výzkum z ostrova, který je uprostřed Vltavy mezi Davlí a Štěchovicemi.

Stával na něm klášter založený v roce 999 a zničený v roce 1517. Ve vitríně spí svůj věčný sen i jeden z mnichů. „Všimněte si, jak je jeho kostra velká i jaký měl chrup. Jeho věk je odhadovaný asi na šedesát let a chybí mu pouze pár zubů. I dnešní člověk by mu mohl závidět,“ končí prohlídku Pavel Borský.