Hlavní obsah
Běžného turistu nadchne Zakarpatská Ukrajina především přírodou. Foto: archiv Barbory Zavadilové

Zakarpatská Ukrajina je nádherná země, říká Češka, která o ní napsala knihu

Hledání rodinných kořenů zavedlo Češku Barboru Zavadilovou na Zakarpatskou Ukrajinu. Region, který kdysi býval součástí Československa, ji při tříměsíčním putování natolik okouzlil, že se o něm a tamních lidech rozhodla napsat knihu. Pojmenovala ji Má rusínská vyšívanka a poodhaluje v ní i turistické zajímavosti.

Běžného turistu nadchne Zakarpatská Ukrajina především přírodou. Foto: archiv Barbory Zavadilové
Zakarpatská Ukrajina je nádherná země, říká Češka, která o ní napsala knihu

Navštívit Zakarpatskou Ukrajinu jste se rozhodla na základě vyprávění babičky, která tam vyrůstala. Co vám říkala?

Vyprávění se trochu měnilo v čase. Když jsem byla malá, vzpomínala na krásnou krajinu, přírodu a panenské hory. Postupně to přešlo v povídání o traumatickém dětství, kdy musela dřít na poli, starat se o babičku a pak i svoji maminku, když onemocněla. Po druhé světové válce zůstala odříznutá od otce a bratrů, kteří předtím odešli za živobytím do Prahy.

Co vás tedy nalákalo? Chtěla jste zjistit, kde je pravda?

Abych byla upřímná, tak jsem před posledním ročníkem na vysoké škole chtěla hlavně vyrazit za dobrodružstvím. Nevěděla jsem, zda na něco podobného budu mít v budoucnu čas. Měla jsem čtyři měsíce volna, tak jsem si říkala, že odjedu, zkusím najít babiččiny vzdálené příbuzné, poznat je a zjistit, jak žijí. Zároveň jsem se chtěla nechat umělecky inspirovat tamní krajinou a zkusit tvořit.

Takže už jste vyrážela se záměrem napsat knihu?

Ano, měla jsem ten nápad už v hlavě, i proto jsem vyrazila na čtvrt roku. Jinak bych jela vyloženě jen pátrat po rodině, což mě samo o sobě velmi lákalo, ale měla jsem i další motivaci. Původně jsem myslela, že budu psát román založený na historických faktech. Pak jsem si ale začala zapisovat různé poznámky z cesty, která byla sama o sobě velmi zábavná. Odjížděla jsem z Česka jako jediná žena autobusem plným ukrajinských pracovníků. Dostávala jsem se do zajímavých kulturních střetů a lákalo mě o nich napsat.

Zakarpatská Ukrajina sice není daleko, ale měla jste o ní zkreslené představy?

Spíš jsem měla strach z nejistoty, protože jsem se bála, že nebudu mít tři měsíce co dělat – jde o docela malý region. Jakmile jsem si našla něco, čeho se chytit, další plány už přicházely samy. Bylo zajímavé cestovat sama, místní to moc nevidí.

Zakarpatí si udržuje své tradice.

Foto: archiv Barbory Zavadilové

Součástí tradičního kroje je vyšívaná košile, takzvaná vyšívanka.

Foto: archiv Barbory Zavadilové

Jak reagovali?

Na ulici jsem se třeba zeptala kudy kam, kde je zastávka a podobně. Jedna paní se hned ptala, kam jedu sama, kde budu bydlet, a že přeci nemůžu cestovat sama, protože ve vesnici, do které jsem mířila, se ani nedomluvím. Mluvilo se tam maďarsky. Poslala mě za tamním starostou, který uměl ukrajinsky, ať prý mu řeknu, že jsem novinářka, a ať mě ubytuje. A tak se to vážně stalo. Lidé mě přijali, aniž by věděli, co jsem zač nebo kolik mám peněz.

Korespondovalo vyprávění babičky s tím, co jste viděla a prožívala?

V hodně aspektech ano, v takových, co se nemění ze dne na den. Lidé pořád milují svou zemi a považují se za prostý lid, který pracuje na polích. Politických turbulencí už zažili tolik, že jsou vůči nim dost rezistentní. Mnoho obyvatel také stále jezdí za prací do zahraničí a rodiny jsou kvůli tomu přetrhané, stejně jako v minulosti.

Své rodinné kořeny jste nakonec našla. Jaké to bylo setkání?

Kouzelné. Byla jsem v malinké vesničce, kde se každý jmenoval příjmením mojí babičky – Fircák. Nějaké místní babky mi v hospodě pomohly zjistit, kdo by tak asi mohli být moji příbuzní, když jsem jim vše vyložila. Zavolaly majitelce místní textilky, o které se domnívaly, že je mojí tetou přes koleno, a ta za mnou přišla a byla celá vyjukaná. Zjevila jsem se jako blesk z čistého nebe, ale teta se hned kvůli mně zařídila, aby se mi mohla věnovat. Povídaly jsme si o rodině a babičce.

V tomto ohledu tedy cesta splnila svůj účel.

Určitě, poznala jsem se s příbuznými a našla jsem i dům, kde kdysi babička bydlela. Mohla jsem si zasadit její příběh do konkrétních míst.

A co přišlo potom?

Dělala jsem dobrovolnici na dětském táboře v Mukačevu, městě, kde shodou okolností bydlela dcera té mojí tety, a tak mi domluvila, že u ní budu tři týdny bydlet. Tam jsem také strávila nejdelší dobu.

Lidový tanec

Foto: archiv Barbory Zavadilové

Pardon, jen mě napadlo, jak jste vlastně s místními lidmi mluvila?

V době, kdy jsem Zakarpatskou Ukrajinu navštívila, což bylo před dvěma roky, jsem uměla maličko rusky. Jazyky mě obecně baví, a ač jsem měla obavy, komunikovat jsem zvládla. Mluvila jsem rukama nohama a svojí hatmatilkou. Karpatská rusínština je ovlivněna ukrajinštinou, slovenštinou, polštinou i maďarštinou. Postupem času jsem tomu začala rozumět.

Jelikož jsme kdysi bývali jeden národ, jaký mají tamní lidé vztah k Česku?

Krásný. A vstřícní jsou i vůči nám Čechům. Starší lidé si pamatují, že se tenkrát měli dobře. Dnes u nás stále nacházejí práci a jsme jim velkým vzorem i v maličkostech. V jednom městě se mi například chlubili obchodním domem, který je podle nich v českém stylu. Vůbec jsem netušila, co si pod tím mám představit. Znamená to, že dole jsou obchody a nahoře restaurace. Mám pocit, že my Češi zase na Zakarpatskou Ukrajinu jezdíme hledat sen o „exotické“ krajině.

Exotika? Vnímala jste to jako exotiku?

Miluji rozvojové země, hodně jsem cestovala po jižní Asii i Latinské Americe a v řadě aspektů mi Zakarpatská Ukrajina přijde jako přesně takový panenský svět s netknutou přírodou. V tomto smyslu ji beru jako exotiku. Střední a západní Evropa je prostě už úplně jiná.

Zakarpatí je plné malebných vesniček zasazených do zelených kopců.

Foto: archiv Barbory Zavadilové

V upoutávce na svou knihu říkáte, že jste se setkala i s předsudky. Jakými?

Nejvíce s těmi, že žena nemůže cestovat takovým stylem jako já, sama. Ještě tam přetrvává vnímání žen jako hospodyň, které mají stát doma u plotny. Někteří lidé si o mě mysleli, že jsem prostitutka, když jsem sama. Musela jsem jim vysvětlit, že opravdu nejsem, a ať mě tak neoslovují.

Doporučila byste Zakarpatskou Ukrajinu z čistě turistického hlediska?

Nepochybně, je to nádherný kus země. U českých turistů, kteří mají rádi hory a přírodu, je čím dál populárnější. Můžete tam vyrazit na nádherné treky po poloninách nebo do termálních lázní. Navštívila jsem také vesnici, kde mají takzvané čany, což jsou velké kulaté kádě naplněné vodou se směsí bylin, pod nimiž se roztopí a můžete relaxovat. Je to pestrá směs.

Stává se z oblasti masová záležitost, nebo je turistů přiměřeně?

Počet lidí rozhodně roste, ale záleží na konkrétních místech. Hodně navštěvovaná je Koločava známá z knihy Ivana Olbrachta o Nikolu Šuhajovi. To je typická česká destinace, kde máte v češtině i menu v hospodě. Z toho jsem byla poněkud zděšená. Přišlo mi, jako by to místo bylo odtržené od zbytku Ukrajiny.

Největším lákadlem jsou poloniny. Podle nich se jmenuje i národní park.

Foto: archiv Barbory Zavadilové

Jaký jste měla pocit, když jste odjížděla domů?

Vybavuji si ho velmi silně. Byl to pocit velkého lidského přijetí. Byla jsem mezi lidmi, kteří mě mají rádi, ač vůči mně nemají žádné závazky. Ten pocit se ještě více vykontrastoval, když jsem odjela do Anglie, kde je to přesný opak. Každý si hledí svého, všichni jdou za kariérou a konverzace nejsou od srdce, lidé se neotevřou. A to mi chybělo.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků