Ve kterých protiatomových krytech to žije

„Máme rok 2020 a odhaduju, že jen v Praze je 800 protiatomových krytů. Stojí často pod bytovkami. Zdá se vám to moc? Na začátku 90. let jich bylo více než tři tisíce,“ říká mi Jiří Paldus ze spolku Československé ozbrojené složky.

Patří k lidem, kteří se rozhodli jeden z krytů zachránit. Najdete ho v centru Prahy. Podotýká, že další tisíce a tisíce objektů stojí napříč republikou. Mnohé z nich jsou stále funkční, pro jiné hledají jejich vlastníci nové využití. Jen vytápění a údržba často předimenzovaných prostor vyjdou na skutečné jmění.

„Během pobývání v krytu vždy za sebou zavírat všechny dveře krytu i vstupu do domu. Po opuštění domu nekonzumovat alkoholické nápoje a nekouřit. Dejte si do sosáku v nějaké okolní hospodě.“

Toť výňatek z pravidel společenství vlastníků v jednom z pražských domů v Holešovicích.

Stojí na protiatomovém krytu. V jedné z jeho místností několik let zkouší kapela Vasilův Rubáš. „Pravidla dodržujeme. My zase tak hluční nejsme,“ usmívá se jeden z jejích členů Filip Vasilděda Novák. Kryt podle něj vznikl pod domem někdy koncem 50. let 20. století.

Celý železobetonový objekt přitom rostl skoro souběžně s Vltavskou kaskádou. Právě její budovatelé se do holešovických bytů nastěhovali. Do sametové revoluce bunkr spravovala civilní obrana. Později sloužil například jako galerie. Dnes je v něm vedle dvou hudebních zkušeben sklad vína a malý byt.

„Po technologické stránce je kryt stále funkční. Jen filtry, které by měly lidi chránit, už asi nefungují. Atomový výbuch byste tu pravděpodobně nepřežila,“ říká hudebník.

Mohla by se tu natáčet nějaká komedie o boháčích, pomyslím si při prvním pohledu na čtyřhvězdičkový Harmony Club Hotel nad Špindlerovým Mlýnem. Je v něm všechno, co si host může přát - od bazénu po kino. A ještě něco navíc: obří bunkr, u něhož kdysi stával heliport.

O jeho vybudování rozhodla komunistická vláda v době doznívající studené války. Počítalo se s tím, že do Krkonoš by se v případě atomového útoku přesunula spolu s nejvyššími představiteli ČSSR, včetně armádního velení.

„Parametry bunkru jsou monumentální. Obvodové stěny mají tloušťku téměř půldruhého metru a byly tehdy vylité z nejkvalitnějších a nejtvrdších betonů,“ říká Jitka Hronešová, obchodní ředitelka hotelu.

Stavba začala 24. ledna 1984 a trvala až do revolučního roku 1989. Její základy se začaly hloubit na místě bývalé vojenské střelnice na svahu Medvědína, ve špindlerovské části Bedřichov.

„Po dokončení byl bunkr vybavený pro 72 hodin pohotovostního a autonomního režimu. Na tak dlouho tady byly zásoby energií, vody a potravin. Vyprojektovaný byl pro 200 lidí, ale v případě války by se sem vešlo až 550 osob,“ vypočítává Hronešová.

Objekt má čtyři patra. To nejnižší se nachází 15,6 metru pod zemí. Na bočních stranách jej vyztužují ocelové pláty, které bunkr chrání před střelami krátkého doletu.

Podle technické dokumentace by také odolal tlakové vlně o síle 40 kilotun a následným jevům: seismickým otřesům, radioaktivnímu zamoření i plošnému požáru.

Lidé uvnitř krytu by bez problémů, dokonce v relativním pohodlí, přečkali i biologický a chemický útok. V podzemních podlažích jim byly k dispozici ložnice, kuchyň, ošetřovna, technické zázemí - včetně dieselového agregátu a dekontaminačních sprch - či kinosál, vůbec největší místnost komplexu, pro krizové zasedání vojenského štábu. Pojal až 212 osob a zachoval si podobu z 80. let. Původní jsou nejen podlahy, ale i sedačky a promítačka.

Od luxusního hotelu dělí bunkr dvoumetrová vrstva betonu. Dnes se z jeho unikátní rozlohy zachovala zhruba třetina.

„Prostory se velmi těžko využívají. Naši hosté jsou raději na čerstvém vzduchu,“ líčí Hronešová. Zmíní, že u původního vchodu vznikl pro hladké, rychlé spojení s okolím - hlavně s Prahou - heliport.

„V jeho místech nyní stojí hala s tenisovými kurty,“ říká s tím, že původní vstupní chodba se zase proměnila ve sportovní střelnici. Právě v těchto místech najdete i pět pancéřovaných dveří, které by se v případě biologického nebo atomového útoku hermeticky uzavřely. A navíc je tu patrně i nejzajímavější část podzemního labyrintu: systém očistných sprch.

„Do bunkru vedla ,čistá‘ cesta přes pancéřové dveře, kterou by vojáci použili v případě, kdy by se jen střílelo. Pokud by došlo k chemickému nebo atomovému útoku, do podzemí by vešli červenou cestou a museli by projít dekontaminačními sprchami,“ doplní.

S vedlejší místností jsou sprchy propojené železnými boxy, v nichž mělo končit kontaminované oblečení. Na konci nich se nachází místnost pro lékaře, kde vojáci absolvovali prohlídku.

Pro fungování bunkru byla jinak zásadní místnost s dieselovým agregátem. Ten by při výpadku sítě dokázal zhruba dva týdny zásobovat komplex elektřinou. Ostatně hotel používá agregát dodnes, jako záložní zdroj při poruchách.

V nejnižším patře krytu jsou pak tepelná čerpadla a zásobárna pitné vody se třemi tlakovými nádobami, do kterých je voda sváděna z rezervoáru chráněného betonovou skruží ve svahu nad hotelem.

Zařízení, nyní nevyužívané, je stále plně funkční. Provozuschopné je také srdce krytu: velín s rozvodovými skříněmi i panely se stovkami tlačítek, páček a kontrolek. Právě odsud údržbáři hotelu stále ovládají kompletní vzduchotechniku. „Z místnosti bylo možné také bunkr hermeticky uzavřít a kamerovým systémem sledovat situaci nad zemí,“ říká Jitka Hronešová.

Také ve Špindlu se část dříve přísně utajovaného komplexu změnila v muzeum. Od roku 2016 se tu můžete projít bývalou kuchyní, skladem potravin a dalšími místnostmi, kde je původní vybavení, včetně postelí, telefonu či plynových masek či technické výkresy labyrintu.

„Zájemcům nabízíme komentované prohlídky pro skupiny. Ve spolupráci s outdoorovou společností organizujeme únikové hry. Snažíme se, aby prostory žily,“ uzavírá manažerka.

Devět metrů pod luxusním hotelem na Václavském náměstí. Příběh jednoho z nejutajovanějších bunkrů v Československu kopíruje vypjatou atmosféru své doby. Nechybí v něm ani krycí historka šířící se metropolí.

Dnes se do krytu dostanete přes recepci hotelu Jalta. V jeho části od roku 2013 sídlí Muzeum studené války. „Vše, co uvidíte, jsme sem přivezli my, fanoušci historie. Předměty pocházejí hlavně z 50. až 80. let a získáváme je, kde se dá,“ říká mi Jiří Paldus krátce předtím, než se od hotelové recepce vydáme do chodby, na niž navazují dlouhé schody.

Končí u pancéřových vrat chránících objekt zbudovaný spolu s hotelem v 1. polovině padesátých let. Vhodnou parcelu pro stavbu přitom uvolnil dům, který koncem druhé světové války poškodila americká bomba.

Budovat se začalo v letech 1954-1958. Dohled nad pracemi převzal prezident ČSR Antonín Zápotocký. Podobu hotelu - ve stylu dnes nazývaném Stalinovo baroko - mu pak vtisknul uznávaný architekt Antonín Tenzer. A ač se stavební plány nedochovaly (byly skartovány), je jisté, že objekt záhy vzbudil zájem veřejnosti.

„Velká díra, do níž se stále lil beton, navíc v centru města, budila podezření. Možné fámy zastavilo vysvětlení, že se hloubí základy pro metro. Později nedaleko skutečně vzniklo," uvádí Paldus.

Upřesňuje, že existenci krytu se i proto dařilo desítky let umně skrývat, a to nejen před veřejností, ale také před personálem hotelu. K tomu sloužila i promyšlená přístupová chodba ke komplexu. Jen zasvěcení věděli, že se do ní vstupuje jakýmsi zadním vchodem, přes vedlejší dům spojený s nádvořím Jalty.

„Muzeum se nachází v prostorách krizového velitelského stanoviště pro důstojníky Československé lidové armády, kteří by v případě nenadálého úderu mohli z podzemí řešit vzniklou situaci,” pokračuje můj průvodce s tím, že špičky velení mohly díky technice zůstat ve spojení s generálním štábem na povrchu.

Doplňuje, že spolek, jehož je členem, využívá pro expozici jen kus z původního krytu. Ve zbylé, dnes veřejnosti nepřístupné části, jsou hotelové sklady. Ty měly sloužit ÚNZ, tedy Ústavu národního zdraví jako podzemní nemocnice. Nechyběl v ní operační sál, k němuž vedly chodby o něco širší než ty končící ve velíně: možná manipulace s vozíky a nosítky by vyžadovala větší prostor. Pro případné zraněné byly připravené rovněž pokoje.

Do krytu se najednou mělo vejít až 150 lidí: 75 na velitelství, 75 do „nemocniční” části. Počítalo se s tím, že v hermeticky uzavřeném prostředí by mohli zůstat maximálně týden, pak by došel vzduch. „Délku přežití by ale mohly prodloužit nádoby s kyslíkem...," zmíní Paldus.

Tehdejší konstruktéři promysleli chod bunkru do nejmenších detailů. Vedle nezbytné armádní techniky, klimatizační a dekontaminační jednotky, v něm nechyběly třeba nádrže na vodu.

„Ta s užitkovou vodou byla napuštěná ještě v roce 2013, kdy jsme to tu přebírali od civilní obrany hlavního města Prahy. Sprchovat se dalo v dekontaminačních prostorech,” uvádí průvodce.

Vzápětí mi položí otázku, proč jsou zdejší místnosti tak malé. „Nevím,” přiznám bez vytáček. Ostatně to prý netuší většina návštěvníků.

„Nad námi je sedm pater železobetonové konstrukce. Malé místnosti jsou z důvodu nosnosti,” dostanu vysvětlení. A co patří k nejčastějším dotazům těch, kteří dorazí na prohlídku? Donedávna se ptávali po toaletách. Po jejich zpřístupnění jiný častý dotaz zní: „Byl bunkr propojen s metrem?”

„Nebyl,” odpovídají průvodci trpělivě jednomu po druhém s tím, že pražská podzemní dráha vznikla zhruba o dvě desetiletí později než Jalta. Spojení s vnějším světem, mimo pancéřová vrata, přesto kryt měl. Jde o únikový východ. Poměrně široká, patnáct metrů dlouhá chodba vede na Václavské náměstí.

„Předpokládáme, že nikdy použita nebyla. Třetí světová válka naštěstí nevypukla,” uzavírá můj průvodce.