Šest dní do katastrofy: Bylo gigantické Oko Moskvy slepé?

Ve své době vyvolávala Duga nejistotu v celém západním světě. Stavba situovaná hluboko v tehdejším Sovětském svazu, o které s určitostí nikdo nic nevěděl. Region, kde se dnes potkávají Ukrajina, Bělorusko a Rusko, nebylo možné jen tak prozkoumat, a navíc šlo o vojenský přísně střežený objekt. Ač se to zdá bizarní, v mnoha amerických zprávách se tehdy odvysílala informace, že Duga je zařízení, které má dost možná sloužit k ovládání mysli či změně chování osob žijících na Západě.

Pokud můžeme věřit výpovědím tehdejších pracovníků komplexu a názorům dnešních technologických expertů, o nic takového nešlo. Zařízení vydávalo podivný desetiherzový zvuk, který nápadně připomínal zvuk datla klovajícího do stromu. Právě proto znal celý svět stavbu Duga pod přezdívkou Ruský datel. Skutečnost, že tento zvuk vydávala tato stavba, oficiálně potvrdil i její datový velitel Fedor Chebanenko.

Obyčejní lidé Sovětského svazu neměli ani ponětí o tom, co toto ocelové monstrum představovalo a k čemu sloužilo. Šlo o zakázanou vojenskou oblast a nikdo tehdy nechtěl přivodit problémy sobě a své rodině zbytečnými otázkami. Není tak divu, že druhá strana světa tápala úplně. A proč tato stavba vyrostla jen pár kilometrů od jaderné elektrárny, přímo u městečka Černobyl-2? Její výkon údajně činil až 10 megawattů, a tak měla logicky extrémní spotřebu elektřiny. Ač je to dnes již jen složitě prokazatelné, jediné, co mohlo její energetický hlad byť jen teoreticky ukojit, byla energie produkovaná Černobylem.

V tomto bodě se sluší zmínit ještě jednu skutečnost. Tehdejší radista a odborník v oblasti radarů Fedir Dubrovka potvrdil, že stavba Dugy vyšla na sedm miliard rublů. Abyste se dostali do určité relace – je to dvojnásobek, než stála výstavba celé jaderné elektrárny Černobyl. Takovou sumu stát nevydá na ledajakou stavbu. Do provozu byla Duga uvedena údajně 4. července 1976, což je velmi pikantní. Tento den byl totiž dvoustým výročím nezávislosti USA. Její provoz byl podle všeho zcela ukončen po 13 letech – v prosinci 1989.

Obecně se má za to, že šlo o radar včasné výstrahy, který měl informovat Sovětský svaz o vypálení mezikontinentální rakety směrem k jejímu území. A nešlo jen o samotnou obří stavbu, v jejímž rámci vedle sebe stojí dvě kovové struktury, přezdívané velká a malá Duga, které fungovaly jako přijímače radaru. V bezprostředním okolí bylo i na tehdejší dobu extrémně rozsáhlé datové centrum. Když vstoupíte do té správné místnosti komplexu, můžete na zdech spatřit i grafické znázornění různých raket včetně jejich detailního popisu.

Vedoucí Dugy, Vladimir Musiets, potvrzuje, že objekt, kterému velel, sloužil k varování před raketami vypálenými na Sovětský svaz. Navzdory mnohým spekulacím v loňském dokumentu Ruský datel režiséra Chada Gracii Duga nikdy pořádně nefungovala. Musiets tvrdí, že se jeho týmu podařilo detekovat každou vypálenou střelu. A slovo „každou“ zdůraznil. Dodal navíc, že Duga nikdy nevstoupila do tzv. bojového režimu. Než se tak mohlo stát, její provoz ukončila jaderná katastrofa v Černobylu. V době, kdy k ní došlo, prý už na radaru probíhaly pouze finální kontroly.

„Vzhledem k tomu, že je Země zaoblená, nikdy ji neuvidíte celou. Černobylský radar byl jedním ze tří super silných zahorizontálních radarů. Fungovaly díky ionosféře, od které se paprsky odrážely zpět k povrchu, a mohly tak sbírat informace za horizontem. Byla to taková křivá puška,“ přiblížil v dokumentu radistický odborník Fedir Dubrovka.

Obecně se má za to, že Duga působila mnoho potíží nejen v Evropě, ale i v samotném Sovětském svazu. Radar totiž rušil i frekvence, které používaly záchranné složky. Museli tak zasáhnout vrchní technici, kteří změnili frekvenci, na níž radar vysílal. Na nové frekvenci však radar nebyl schopen proniknout skrz polární záři, která podle zástupce vedoucího Dugy Nikolaje Škurata zafungovala jako štít Západu.

„Náš signál mohl pokrýt všech devět raketových základen a to bylo pro USA odstrašující. Když víte, že se na vás řítí raketa a máte jen několik minut, tak se akorát tak schováte pod stůl. Radar ale dával naší vládě 25 minut na učinění rozhodnutí, zda vypálíme ze svých zbraní,“ zdůraznil Škurat.

Jsou však i lidé, kteří funkčnost Dugy popírají. Mezi nimi i odborník přes zbraně Vadim Prokofjev, který ve snímku Ruský datel uvedl, že onen známý ťukavý zvuk nepatřil radaru. Dodal, že Duga nemohla navíc rušit vlny rozhlasového vysílání, protože ve skutečnosti nefungovala. To ovšem nedává příliš smysl vzhledem k tomu, že něco ze Sovětského svazu vlny doopravdy rušilo a původ impulsů byl poměrně jasně identifikován do oblasti, kde úřadovala Duga.

Podle tvůrců snímku Ruský datel polární záře chránila Ameriku před paprsky Dugy, a protože kvůli tomu radar nebyl schopen plnit svou úlohu, nemohl úspěšně projít vojenskou inspekcí. Ta měla proběhnout koncem roku 1986, zhruba půl roku po černobylské katastrofě. A právě tato skutečnost dává prostor konspiračním teoriím. Pokud by totiž někoho oficiální selhání Dugy stálo kariéru, a dost možná i život, byl by to ministr komunikací Vasilij Šamšin, který byl hlavním prosazovatelem radaru.

Pokud by byla pravda, že bylo Oko Moskvy „slepé”, je byť i jen teoreticky možné, že by někdo nechal vybuchnout jadernou elektrárnu, jen aby zakryl stopy svého neúspěchu? Hlavní inženýr Černobylu Andrei Bilyk označuje tuto konspirační teorii za extrémně fantaskní.

A jak vypadá Duga dnes? K té nejznámější části – obřím kovovým přijímačům – se s řádným povolením můžete podívat. Ač už jsou gigantické kovové stavby, které lidé znají i díky snímku Divergence, ve špatném stavu, stále stojí. Když člověk stojí přímo pod nimi, působí bez nadsázky jako osmý div světa.

Vyjma této nejznámější části celého projektu Duga jsme se však pokusili dostat i do míst, kde stál jeden z vysílačů, stranou od veškeré civilizace. Narazili jsme na zamčenou bránu, která pozemek kolem inkriminovaného objektu stále chrání. Tu jsme dokázali poměrně snadno překonat díky nedaleké díře v plotě.

Naši výpravu však po několika stovkách metrů ukončilo štěkání hlídacích psů a neprodlený příchod vojáka v uniformě s ukrajinskou vlaječkou na paži. Rukou pokynul směrem za sebe, kde se všechny budovy objektu nacházely, rozkročil se, potáhl ze své ručně ubalené cigarety a chladně procedil skrz zuby strohé: „Nět!“ Pak už nám jen rukou pokynul, ať se otočíme a vrátíme tam, odkud jsme přišli.

Nabízí se tedy vlastně asi jediná otázka: Proč?

Zítra vyjde: Z pripjaťských panenek mrazí i 30 let poté