Hlavní obsah
Návštěva safari je nezapomenutelným zážitkem.

Vyjmenovat všechna zvířata obývající africkou savanu, v našem případě její keňskou část, by člověk dokázal jen stěží. Mnohem snadnější je vyjmenovat ta, která tvoří takzvanou velkou pětku – slon, nosorožec, buvol, lev a levhart.

Návštěva safari je nezapomenutelným zážitkem.
Do keňské savany za velkou pětkou

„Velká pětka“ je ustálený pojem a každý účastník safari doufá, že na všechny její členy při putování savanou narazí. Některé druhy lze najít snadno. Slony a hrochy uvidíte, když si na ně počkáte u vody. Stáda buvolů a pakoňů jsou zpravidla docela velká a dají se snadno najít. Zebry a antilopy, jichž je mnoho druhů, jsou skoro všude a v jejich blízkosti se pohybují lvi. Asi i levharti, ale na rozdíl od lvů neloví ve smečkách, jsou velmi plaší, a tak při putování za velkou pětkou je jejich spatření největší vzácností. Snadné to nebývá ani s nosorožci. V přírodě jich citelně ubylo, mají svá teritoria a cestu k nim najde jen zkušený průvodce.

Plameňáci a růže

Nakuru je město, stejně tak se jmenuje i zdejší jezero a také národní park, rezervace se spoustou zvěře. Toto všechno je vzdáleno nějaké dvě hodiny cesty na sever od keňské metropole Nairobi.

Plameňáci na jezeře Nakuru.

Foto: Bohuslav Borovička, Právo

Kromě všeho ostatního je park Nakuru proslulý desítkami tisíc plameňáků, žijících na zdejším jezeře. Z dálky to vypadá, jako by břehy jezera pokrývala růžová pěna. Ptáci postávají na svých jasně červených dlouhých nohou v mělké vodě, v níž občas zarejdí zobákem. Sem tam se stovka plameňáků zvedne, zakrouží nad hladinou a snese se o kousek dál. V těsném sousedství, ale přísně oddělena, se pohybují méně početná hejna kormoránů, marabuů a pelikánů. Do místní ptačí říše patří ještě orli a pak drobná barevná havěť, jejíž jména znají jen odborníci.

Pamětníci říkají, že ptactva kolem jezera bývalo mnohem víc. To bylo v dobách, kdy neexistoval takzvaný fair trade a zdejší farmáři nedostávali tak štědré peníze za růže, které se tu ve velkém pěstují a letecky se vozí na burzu do Amsterdamu. Dnes si tu mohou dovolit umělá hnojiva, jejichž zbytky se za dešťů spláchnou a usazují v jezeře.

Někdo běhá, jiný se loudá

První z obyvatel divočiny jsme viděli hned za vjezdem do rezervace. Byli to paviáni, kteří posedávali podél cesty nebo na větvích stromů. Pár tlamatých jedinců však sedělo vyzývavě přímo na cestě a před autem uskakovali na poslední chvíli. Když jsme se pak vydali hlouběji do zdejší savany, nejčastěji jsme naráželi na antilopy všech druhů, na zebry a na buvoly. Kromě jednoho lenocha, který se vyvaloval ve vlhké půdě u jezera, jsme nosorožce viděli jen z dálky.

Je zajímavé si všímat, jak se postavení ve zdejším živočišném společenství odráží v chování jednotlivých druhů zvěře. Antilopy a zebry, které jsou častou kořistí dravých šelem, jsou neustále ve střehu, připraveny dát se na úprk. Zebry o něco méně než antilopy, které jsou ze své bezbrannosti viditelně nervózní.

Mezi obyvateli savany patří nosorožec k těm vzácnějším.

Foto: Bohuslav Borovička, Právo

Takový nosorožec, na něhož si nikdo netroufne, chodí pomalu a rozvážně, nekouká napravo ani nalevo a zajímá ho jen pastva. Lvi jsou podobně lhostejní ke svému okolí, když jsou sytí. S příchodem večera se dostaví hlad. To se lvice (ony obstarávají potravu) z letargie probouzejí. Plíží se vysokou trávou a pro některou ze zeber či antilop to zpravidla skončí tragicky. Nemusí tomu tak být vždycky. O tom jsme se měli zanedlouho přesvědčit na vlastní oči.

Vysílačka nad hlavou řidiče zachrastila a zaznělo z ní pár svahilských slov. Řidič otočil auto tak prudce, že otevřenou střechou vletěl dovnitř oblak červeného prachu. Za pár minut jsme byli svědky divadla, které při safari není zrovna časté. Lví smečka zřejmě nebyla úspěšná při nočním lovu, a tak pokračovala ve shánění potravy i po rozednění. Lvice se opatrně plížila ke stádu zeber. Ty ji však včas zpozorovaly, část stáda s mláďaty se dala na útěk, zatímco ty další v divokém cvalu křížily cestu lvici, která vyrazila za vyhlédnutou obětí.

Létající kopyta nutila lvici měnit směr a uhýbat. Moment překvapení byl zmařen a vůdkyně smečky se šourala zpět ke svým. Účastníci safari častěji vidí idylický obrázek syté lví smečky netečně procházející kolem stáda pokojně se pasoucích antilop či zeber. Safari je hra s náhodou. Pro její aktéry i pro návštěvníky.

Sloni potřebují vodu

Pod nejvyšší horou Afriky, Kilimandžárem (ta je však na území sousední Tanzanie), je jedna z nejznámějších keňských rezervací, národní park Amboseli. Je to fádní rovina, na níž je pozoruhodná jen bažinatá oblast s jezírky, napájená podzemní řekou z tajícího sněhu na Kilimandžáru.

Když se lvice nudí...

Foto: Bohuslav Borovička, Právo

Voda je nejen v Amboseli, ale ve velké části celé Afriky problematickou záležitostí. Když několik let v nedávné minulosti pořádně nezapršelo, masajští pastevci přišli o svá stáda, jejich tradiční a často jedinou obživu. Sloni, kteří jsou pověstní čvachtalové a za vodou putují denně i mnoho kilometrů, mají rádi Amboseli. Voda je tam skoro neustále, a tak tam taky roste tráva, a když nikde jinde, tady si účastník safari může být jist tím, že na slony narazí.

Podobné je to v rezervaci Tsavo ještě dál na jih, v níž je několik vodních toků a jezera na nich. Také tam je možné z návrší pozorovat početná stáda slonů, putujících v pozdním odpoledni za nezbytnou koupelí.

Uprostřed stáda

V rezervaci Tsavo se naše auto ocitlo uprostřed stáda buvolů, čítajícího několik set hlav. Šli klidně, obcházeli stojící mikrobus a nevěnovali mu nejmenší pozornost. „Zvířata, která žijí ve stádech, se v nich cítí bezpečně a jsou klidná. Člověku v takové situaci zpravidla nic nehrozí. Horší je to s buvolem nebo se slonem samotářem. Jejich chování je nevypočitatelné, mohou zaútočit a je rozhodně nejlepší se jim neplést do cesty,“ vysvětloval nám při jedné ze zastávek řidič a průvodce Newton.

Podobné je to prý s nosorožci nebo hrochy. Špatně vidí, a tak jim pohyby tvora, kterého neznají, mohou být podezřelé, což už může být důvod k útoku. Zvlášť když narazíte na samici s mládětem.

Jedním z důležitých pravidel safari proto je, že účastníci nesmějí v přírodě opustit vozidlo. Malé mikrobusy jsou už pro většinu obyvatel savany dalším „zvířetem“, které se tam pohybuje, a zvykli si na ně. Člověk by pro ně byl tvorem novým, a zatímco jedni by třeba utekli, druzí by se mohli vydat měřit síly. Je ještě jeden důvod, aby se člověk ve vysoké trávě moc neproducíroval. Mohl by narazit na hada a někteří z nich jsou opravdu jedovatí.

Jako v biografu

Na cestách i necestách několika keňskými rezervacemi jsme viděli a měli takřka na dosah ruky všechno, co se vidět dá. Bylo to jako v biografu, jenže ten filmový pás obrázků a zážitků byl nesestříhaný a jeden záběr byl pozoruhodnější než druhý.

Za koupelí nachodí sloni denně i desítky kilometrů.

Foto: Bohuslav Borovička, Právo

Cestovky nabízejí návštěvníkům Keni různé druhy safari včetně jednodenních. Ty však za mnoho nestojí. Z hotelu někde na pobřeží se vyjíždí po snídani, do nejbližší rezervace autobus přijede po desáté, kdy se každé rozumné zvíře ukládá někde ve stínu k odpočinku. Když se v pozdním odpoledni vydají stáda na pastvu nebo k vodě, autobusy s turisty rezervaci opouštějí, aby všichni byli doma včas k večeři.

Putovali jsme keňskou savanou za „velkou pětkou“ několik dní, ale naše safari přesto nebylo úplně úspěšné. Tajemného levharta jsme nespatřili. Tím jsme se přidali k naprosté většině těch, jimž se vedlo jako nám. Nebýt toho, že jednou, před lety, jsem to štěstí měl, možná bych nevěřil, že levhart vůbec existuje.

Rady na cestu do Keni

Jak se tam dostat

Nejvíce lidí od nás míří na dovolenou do Keni s cestovní kanceláří. Cílovým místem je Mombasa na pobřeží Indického oceánu. Individuálně lze využít např. služeb společnosti Turkish Airlines, která nabízí výhodné a cenově přijatelné lety z Prahy do Nairobi s přestupem v Istanbulu.

Kdy cestovat

V Keni, ležící kousek pod rovníkem, je tropické podnebí a rok se dělí na sezonu sucha a dešťů. Rozdíly v charakteru podnebí jsou mezi hornatým vnitrozemím a pobřežím. Obecně je nejpříznivějším obdobím konec října až počátek března.

Víza, čas, peníze

Držitelé pasů ČR potřebují ke vstupu do Keni vízum. Lze ho získat i po příletu na letišti za poplatek 50 amerických dolarů (1130 korun). Když je u nás poledne, mají v Keni dvě odpoledne. Keňskou měnou je šilink. Kurz je asi 4,50 šilinku za 1 Kč.

Sluníčko a komáři

Je zcela nezbytné chránit se během pobytu před přímým sluncem ať krémem s vysokým ochranným faktorem, nebo oděvem a pokrývkou hlavy. Při západu slunce se dají do díla komáři. Mohou přenášet malárii, a tak je důležitý vhodný oděv a repelent. Nezapomeňte před spaním zkontrolovat moskytiéru, hustou síť, zavěšenou nad postelí, aby nebyla potrhaná.

www stránky

mzv.cz — české ministerstvo zahraničí

magicalkenya.com — keňský úřad pro turistiku

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků