Hynek Bernard

Tak jsme se rozdělili. Od ohně i od karimatky. Ne že by se na hladině vynořila nečekaná ponorka, prostě jsme se nadechli a po měsíci na cestě vyslovili stejné přání. Dejme si alespoň na tři dny oraz jeden od druhého. A protože je Guatemala krásný a bezpečný stát, nemohl tenhle nápad přijít ve vhodnější okamžik.

Takže za tři dny dopoledne v Tikalu, což je jedna z nejznámějších guatemalských památek. Tam trefí i Pavel, který putuje bez mapy a buzoly. Rozdělujeme peníze, karty a baterky do kamer, a nakonec i sami sebe.

Předpověď na nejbližších pět let: déšť, déšť a zase déšť. Kam jinam v takovém počasí než k vodě. A to přímo k obrovskému jezeru Lago de Izabal. Podle tenké linky na mapě by tu mohl být trajekt, a to mi přijde zajímavé zpestření cesty. Krajina je krásná, zelené homole připomínají obrácené náprstky. Nebo panáky, jak je komu libo.

První dvě části putování si můžete přečíst zde:
Vandráci projeli Kostariku. V džungli narazili i na silně jedovatého hada
Vandráci vyrazili do Střední Ameriky. Pavel Liška už stihl svou motorku položit

Stařík na mopedu na břehu jezera obdivuje motorku, pneumatiky hecho de Checo a odrazuje mě od lodní přepravy. Sežralo by to veškeré moje kapesné. Takže hezky po silnici dokola kolem.

Jelikož je odpoledne a po několika dnech neustálé předepírky za jízdy zapáchám jako vačice, zůstávám na noc u hlídače pobřeží na krásném poloostrově, kde jakýsi pán učí pytlačit své ratolesti. Pytlačím s nimi a dlouho do tmy vedeme pantomimickou konverzaci. Klasika, ženský, fotbal, politika. Půllitrem kafe se ráno loučím s nesmírně příjemným hlídačem a zvesela pokračuji ve druhém máchání.

Co nejdál na sever

Objížďka je nekonečná a mám čas přemýšlet. Na motorce má člověk vůbec spoustu času přemýšlet. O cestě, krajině, co právě dělají moji blízcí i vzdálení nebo spíš vzdálení blízcí. O tom, kolikrát se otočí přední kolo za vteřinu nebo jestli je už ta správná vteřina na to, začít hledat mezi bagáží toaletní papír.

Dalším pomyslným cílem je dojet co nejdál na sever Guatemaly, až co to půjde. Tam někde nahoře se nacházejí ruiny mayského města El Mirador. Tak tedy vzhůru na sever.

Cesta už dávno není asfaltová, což přivádí mé myšlenky do současnosti a smysly se opět zostří. Mám nakropíno, takže se nepráší, prostě ideální podmínky se opět zasnít a rozbít si hubu. Asi až tady si začínám uvědomovat svobodu, kterou momentálně zažívám. To mi to trvalo.

Někteří z členů výpravy se vydali ke Karibiku.

Někteří ze členů výpravy se vydali ke Karibiku.

FOTO: Vandráci Vagamundos

Smráká se a intuitivně hledám fleka na bivak. Dneska chci být sám. A když říkám sám, tak sám. Nehledě na bulíky, které nám všichni věší na nos ohledně bezpečnosti. Odbočka, jedna brána z ostnatýho drátu, druhá brána, průjezd stádem dobytka, třetí brána, a pak už nic. Jenom pampa do nekonečna. To je taková podmáčená louka, sem tam palma a louže. Zásoby na dva dny – plechovka rybiček, balení toustového chleba a pytlík kokosových sušenek vykouzlí romantickou atmosféru opuštěného cestovatele.

Padá noc a s ní i hvězdy, které tu padají z pro mě neznámých důvodů horizontálně dokola celého obzoru. A tak si přeju. Teda přeju všem ostatním, protože já už mám momentálně všeho vrchovatě. Přeji všem, aby mohli něco takového zažít.

Mety bylo dosaženo. Nejsevernější závora na prašné cestě, někde uprostřed pralesa.

V noci si mě vyčmuchala dvojice pastevců na motorce, hurónsky jsem pozdravil, podal ruku a naznačil, že po sobě nenechám žádné odpadky. Tím jsem vyčerpal svoje zásoby španělštiny. Oni mě na oplátku upozornili na to, že bude v noci pršet. Nekecali.

Druhý den tedy pokračuji v cestě na sever až k závoře národního parku. Dál už to nejde. El Mirador je 60 kilometrů severně a další postup je možný pouze pěšky. No mít víc času, tenhle puťák deštným pralesem bych si určitě nenechal ujít. Nevadí, aspoň mám důvod se sem vrátit. Stáčím kola na jih. Mety bylo dosaženo. Nejsevernější závora na prašné cestě, někde uprostřed pralesa.

Sám v Tikalu

V zaprášené hospodě u cesty si dávám s místním opilcem panáka rumu na oslavu téhle výpravy, nebo spíš zajížďky, a oddávám se terénním radovánkám. Odpoledne dorážím na Tikal. Chci tu být večer před ostatními a na památku vyrazit za rozbřesku. Vím, že kluci na hromady kamení moc nejsou, ale pro mě je to jednoznačně vrchol Guatemaly.

Liduprázdný kemp za výzkumným centrem za 50 korun, kde můžu konečně doprat to, co už dva dny namáčím, je fantastickým azylem. Dělím se s nosály o poslední kousky toustového chleba a po dvou předražených pivech prchám z baru vedlejšího hotelu před skupinkou afektovaných a vonících amerických turistů.

Zítra vstávám za svítání, abych byl sám uprostřed magického mayského města Tikal. A zítra taky dorazí moji kámoši. Jsem zvědavý, jak si oni užili svůj opušťák, a zjišťuji, že se na ně vlastně těším. A taky se těším, že zase vytáhnu kameru a začnu objektivem kreslit další příběhy naší společné cesty.

Pavel Liška

Ale my jsme si řekli přece už v Praze, že se určitě někde na pár dní rozdělíme. Jednak to pro nás bude zase něco jiného, být na cestě úplně sám, a pak taky z hygienických důvodů – za tak dlouhou dobu musí přijít ponorka. A hurá, jednou ráno, druhý den v Guatemale, se ten kluk Revaiů nějak blbě vyspal, a protivno by se dalo krájet. A bylo vymalováno. Tak máme konečně důvod se rozdělit. Ale víc jsme se těšili na dobrodružství, než že by to bylo nějak zapotřebí.

Rozdělili jsme si peníze, a protože jsem neměl navigaci ani mapu, rychle jsem si na wi-fi stáhnul hrubou mapu Guatemaly, chvíli listoval průvodcem, co kde je, ale rychle jsem ho zase zavřel. Nejvíc jsem se těšil právě na to, že budeme cestovat náhodně, doprava, doleva. Cíl a čas byl jasnej, tak co?

Pod sedačkou u motorky mám GPS lokátor Positrex, a tak se podívám zpětně, kudy jsem jezdil, a kdyby bylo nejhůř, najdu si tam, kde jsou ti dva.

Ne k moři, ale do vnitrozemí

Zaslechl jsem kluky, že se vydají na sever, východní cestou blízko Karibiku, a tak jsem naplánoval, že pojedu středem Guatemaly nahoru na Cobán. Přestože to byla taková radost a úplně jiný, úžasný pocit, ocitnout se na cestě po měsíci úplně sám, zároveň mi to kazila nevábná cesta plná aut, kamiónů a smradu. Z vesnic byla cítit zvláštní neukotvenost a neutěšenost.

Guatemala Vandráky uchvátila množstvím mayských památek.

Guatemala Vandráky uchvátila množstvím mayských památek.

FOTO: Vandráci Vagamundos

Do Cobánu jsem přijel v úplným lijáku a za šera. Na bivak v přírodě to nevypadalo, a tak jsem se ubytoval v levném hostelu za městem, rozchodil zvlhlej mobil a podíval se na lokátor, kde se ocitli kluci. Hynek byl někde u jezera, asi spal nadivoko – tak to klukům na východě nejspíš nepršelo. A Honza někde v civilizaci. Ale najel jsem bezkonkurenčně nejvíc kilometrů.

Pavel Liška, Honza Révai a Hynek Bernard – to jsou Vandráci Vagamundos, kteří se v těchto dnech toulají někde po Mexiku. Poprvé se všichni dohromady sešli při natáčení dokumentu Moto cestou necestou (Hynek jako kameraman a režisér, Honza a Pavel jako účastníci). Po společné poslední výpravě se nezávisle na sobě a spontánně rozhodli vytvořit vlastní, originální, ale především autentický projekt. Cestují po Střední Americe na vlastní pěst, bez štábů, doprovodných vozidel, hotelů a mezinárodní kuchyně. Jen tři poutníci s tím, co jejich motorky uvezou. Od září budete moci jejich dobrodružnou výpravu zhlédnout v osmi dílech na Prima Cool. Do té doby je můžete sledovat na Novinkách nebo sociálních sítích pod názvem Vandráci Vagamundos.

Ráno jsem na sebe navlíknul vlhké věci, na to svůj nepromok, který byl už dávno promok, a vyjel jsem na sever po žlutě značené silnici číslo 5.

Po pár kilometrech provaz přes cestu a normálně přepadení. Malí desetiletí banditi chtěli peníze, jinak že mě nepustí dál. Se smíchem jsem ujel a po dvou kilometrech si nadával, že jsem jim nedal alespoň dolar za upřímnou, roztomilou snahu. Už se však nevracím.

Přední kolo ujede a už ležím. Je to ve vesnici, a tak je výhoda, že mi místní pomůžou tu moji těžkou krávu zvednout.

Pak se najednou žlutá silnice číslo 5 proměnila v kamenitou cestu a místo asfaltu přišlo bahno a hluboké kaluže, které vystřídal prudký kopec nahoru. A pak zase dolů, a já jsem už viděl, jak to bude klouzat. Lehnu hned v dalším prudkém kopci, kdy místo toho, abych přidal, raději uberu. Přední kolo ujede, a už ležím. Je to ve vesnici, a tak je výhoda, že mi místní pomůžou tu moji těžkou krávu zvednout.

Za vesnicí jedu už raději víc na plynu, oči jako ostříž. Po několika kilometrech na dalším rozcestí se už nedívám do mobilu. Jenže cesta se čím dál víc úží, a už nejde ani určit, která je ta moje silnice číslo 5, protože jedna je horší než druhá. Kontroluju tedy znovu mobil, kterému se do deště moc nechce. Po chvíli trucování mi ukáže, že jsem hluboko v džungli, daleko od mojí silnice č. 5.

Hodně opatrně se otáčím a dávám si bacha, abych sebou zase neflákl a nesjel dolů ze srázu mezi odpadky a anakondy. Asi po 15 kilometrech najdu rozcestí, kde se stala chyba. Moje velká, žlutě značená silnice není ta lepší, širší a sjízdnější, ale je to ta úzká, s velkými kulatými balvany, mezi kterými se valí hnědý potok vody.

Vzpomínky na celý život

Vracet se a hledat jinou cestu je pro mě nemyslitelné. Přestože jsem mokrý na kost, jsem šťastný za to všechno, protože jsem s tou vší krásou okolo, úžasnou přírodou a syrovýma chudinkýma vesničkama s krásnýma lidma, ze kterých je cítit bída a láska. A já jsem tady uprostřed toho všeho, jen sám se sebou.

Mám před sebou svůj úkol – zdolat moji silnici č. 5, někam dojet a něco vidět. Když přejedu hřebeny, džungle se promění v něco, čemu by se mohlo říkat les, a dokonce tu rostou i jehličnany. A když sjíždím dolů, tak se to stalo. A šlo to ráz na ráz. Už jsem věděl, že moje modlitby byly vyslyšeny.

Cesta českých dobrodruhů se nesla ve znamení deště a mokra.

Cesta českých dobrodruhů se nesla ve znamení deště a mokra.

FOTO: Vandráci Vagamundos

Nejdřív se mi otevřelo hluboké údolí, kterým se majestátně kroutila řeka, pak se na nebi objevil první modrý flíček, a když jsem se hned nato ocitl na rovné široké kamenité cestě, která se už podobala mojí silnici číslo 5, rozlilo se horký slunce na celý svět. Pak jsem o něco níž přijel do té sluncem oranžově polité mayské vesnice.

Na cestě se líně povalovali psi a kolem nich se naopak čile honila hejna dětí. Vlevo u rozvodněné řeky holky, mamky a mamky mamek praly prádlo. Zíral jsem na to s otevřenou hubou. Byla to přítomnost, okamžik, který jsem pociťoval prazvláštně jinak. Věděl jsem, že tuhle chvíli si budu pamatovat celý život. Říkal jsem si, že tady někde se ubytuju u místních, ale protože bylo teprve něco po páté, rozhodl jsem se ještě hodinu jet svým směrem na sever.

A co se dělo pak, kde jsem nakonec složil hlavu, to taky stojí za vyprávění. Ale budete si na to muset počkat do podzimu, až Vandráci poběží v televizi.

Jan Révai

Tak jo, Pavel mě sice popsal jako toho, co způsobil naše rozdělení, ale všichni víme, že si vymýšlí. A kdo zná Pavla, ví, o čem mluvím. V každém případě jsme se všichni rozjeli natěšení jako za komančů do Jugošky.

Vím, je to trapný, ale moje první starost byla wi-fi. Stavím u prvního občerstvení, abych zjistil, jak je na tom můj Kubík, který je v nemocnici. Zprávy nebyly zrovna příjemné, a tak vyrážím trochu smutnej, že nemám jak pomoct. Jedu, nevím kam, myslím na rodinu a přistihuju se, že jsem nějakej přecitlivělej.

Množství jezer není v Guatemale ničím neobvyklým.

Množství jezer není v Guatemale ničím neobvyklým.

FOTO: Vandráci Vagamundos

Určuji si jako cíl břeh jezera u městečka Rio Dulce, a není to zrovna blízko. Jak jedu, přemýšlím, co budu dělat. Co budou dělat kluci? Co mně je do nich, vždyť mám tři dny volna. Potřebuju si někde u vody vyprat, vybrat hezkej flek na bivak a konečně nedělat vůbec nic. Nebo si alespoň dopsat deník, udělat pár fotek, pokecat s místníma a tak dále.

Pomalu padá světlo a koukám, že bude pršet. Na stan to nevypadá. K jezeru přijíždím skoro za tmy, hledám si tedy nějaké ubytování v městečku Rio Dulce. Beru hotýlek s absolutně nevandráckým názvem Cafe de Paris. V něm si tedy vyperu, hodím sprchu a vyrážím se najíst do města. Dávám si na ulici churrasco, pivo a jdu na kutě.

Ráno neodolám francouzské palačince, která je tady fakt trošku mimo. Stále prší, musím odtud někam za sluncem. Kupuji na tržišti nepromokavou bundu, kalhoty a trachtím na sever. Až teď si uvědomuji, že nikam nespěchám a jaká je to paráda si jezdit takhle po Guatemale, která je nádherná a lidi v ní jsou úžasní.

Jazyk není bariéra

Na mapě si najdu mayské ruiny u městečka Dolores. Vlastně už projíždím mayskou cestou a nestačím zírat na tu nádheru. Pohled jakýmkoli směrem je fascinující. Krajina houstne v nespočtu kopců a džungle. Odbočuju mimo silnici kamsi, kde to vypadá, že vede cesta na ruiny. Ptám se místních, jestli jedu správně, všichni kývou, že ano, a tak vjíždím do džungle, kde po chvilce dojedu ke vstupu k ruinám.

Přicházím k chlapíkovi, který je tam sám a pravděpodobně to hlídá. Ptám se, jestli se můžu podívat dovnitř, ale prý už je pozdě. Zkouším tedy, jestli bych tam nemohl přespat, a on, že není problém. Zajásám radostí a snažím se mu vysvětlit, že tedy dojedu pro večeři a pivo. On, že až po prohlídce, a tak mám soukromou prohlídku mayské vesničky Ixkung.

Po návratu z vesnice zpět do džungle se stíhám ještě vykoupat v protékající říčce, kde se kdysi koupali i Mayové. Nabitý energií usedám k večeři z konzerv makrel, chleba a piva. Prožívám okamžiky, které mě obohacují, posilují a nabíjejí.

Celý večer si s chlapíkem povídáme, aniž bych já uměl španělsky a on anglicky. A že se nasmějeme. Poté se odebere do pelechu v boudě sloužící jako pokladna, já do moskytiéry. V noci mě budí děsivej řev opic, říkám si, to se ti Mayové moc nevyspali. Ale nakonec se vyspím výborně.

Po několika dnech se Vandráci opět shledali.

Po několika dnech se Vandráci opět shledali.

FOTO: Vandráci Vagamundos

Ráno udělám chlápkovi pressíčko z ručního presovače a loučíme se, že snad možná někdy příště. Nabitej si to mířím na sever směr Tikal, kde se máme zítra sejít. Třetí den sám, cítím se bezpečně, smysluplně a hlavně šťastně. Další den přede mnou.

Tempo znatelně zpomaluju a užívám si svobody, která mě přivádí k dalšímu jezeru, kde chci přenocovat. Ale nemůžu najít to správný vandrácký místo. Nakonec mi trvá celé odpoledne, než jezero jménem Lago Petén Itzla objedu, pomalu mi dojde i benzín a mám co dělat, abych našel poslední nocleh.

Štěstí se na mě usmálo u jiného menšího jezera, kde jsem se cítil jako na Mácháči. Nebe mi vykouzlilo (jak říká Hynek) kýč jako blázen a já po poslední samotné večeři – papáji usínám asi v 8 hodin s úsměvem na rtech. Odpočatej, nabitej a hlavně zvědavej co ti dva.