Článek
V ruském Murmansku, důležitém přístavním městě za polárním kruhem (68° 58´ severní šířky) začal koncem června polární den. Slunce tedy nezapadne více než třicet dnů.
Neobvyklý prožitek, kdy – pokud tedy není oblačno – svítí slunce v pravé poledne stejně jako o půlnoci, přitahuje a udivuje především turisty z Asie. Ti se tak nejprve seznámí s dost nezvyklým, jakoby zádumčivým prostředím jediného ruského přístavu v Barentsově moři, který díky vlivu Golfského proudu téměř nikdy nezamrzá a vzhledem k poloze má i poměrně příznivé klima (průměrná roční teplota je kolem nuly), aby se pak velmi často vrátili během zimy za prožitkem ještě silnějším – polární nocí.
V Murmansku j průměrně jen 16 slunečních dní v roce. Pokud má na takový den turista štěstí, tak se v noci probudí zcela zmaten. Slunce praží na plno bez ohledu na hodinky.
Ta zde trvá 42 dnů a především je během ní velká šance spatřit polární záři, zde často do zelena zbarvenou. Ta ostatně přitahuje v hojné míře i Evropany, kteří však v této oblasti vyhledávají přece jen více lov a rybolov.
Táhne především ledoborec
Jedni i druzí však nikdy nevynechají návštěvu jiné atrakce pouhých 100 let starého města, ve kterém lze na stáncích s kýčovitými suvenýry koupit límec z pravé polární lišky, či dokonce kůže z medvěda nebo rosomáka. Je jí „praotec“ všech jadernou energií poháněných lodí ledoborec Lenin. 134 metrů délky a téměř 28 metrů šířky (27,6), výška přes 16 metrů nad čarou ponoru – (ta je nejméně 16 metrů, ovšem při plně zatížené lodi se udává i 10 metrů).
Výkon na třech šroubech 44 000 koní (32,4 MW). To jsou pořád ještě úctyhodné parametry ledoborce, který po třiceti letech služby končil svou činnost v roce 1989 a od roku 2005 je plovoucím muzeem.
„Na nezájem si rozhodně nemůžeme stěžovat. Jezdí k nám lidé z mnoha zemí světa, zrovna v posledních dnech jsme zde měli několik skupin Američanů, kteří se zde účastní vědeckého kongresu o stavu přírody. Přijíždí hodně Číňanů, z Evropanů převažují lidé z Polska a dalších zemí převážně ze severu,“ pyšní se průvodce, který je součástí současné ‚neplovoucí’ posádky Lenina, jež však má stále i svého kapitána.
Mezi jejich povinnosti však už nepatří plánování dlouhých cest v ledových polích, z nichž nejdelší trvala 13 měsíců (1978), ale starají se o provázení návštěvníků a především o údržbu.
Na nezájem si rozhodně nemůžeme stěžovat
V prvních letech provozu Lenina bylo na lodi i 250 lidí. I přes poměrně značné rozměry lodi to byl přece jen pro plavidlo velký počet, zvláště když se už při stavbě lodi rozhodlo o tom, že pod čarou ponoru nesmějí být žádné k obývání určené prostory.
Mimo to část lodi zabírá také až překvapivě rozlehlé, vzácnými dřevy obložené schodiště s podobiznou dělnického vůdce. To dodnes s úspěchem navozuje atmosféru určité monumentálnosti vhodné spíš pro reprezentativní aristokratická sídla, než pro plavidlo postavené v době tuhé normalizace v zemi, jež se od ostatního světa oddělovala železnou oponou.
Kongresová sál, či společenská místnost udivuje rozlohou i honosností.
Obdobně je dřevem obložena kajuta i pracovna kapitána, místnost pro porady s důstojníky a některé další kajuty včetně až velkého společenského a poradního sálu. I tomu samozřejmě vévodí podobizna revolučního vůdce v místnosti s téměř tři metry vysokým stropem s honosným osvětlením.
V ní zaujme ukotvení masivních stolů do kovu podlahy ocelovými oky. Ledoborec nemá totiž v podstatě téměř vůbec žádný kýl, aby mohl na masu ledu co nejlépe „naskakovat“ a drtit ji vahou plavidla.
Zřejmě největší atrakcí je kapitánský můstek, který je i ozvučen autentickými nahrávkami z doby provozu. Obdobně je ozvučena i strojovna či místnost radisty a dálnopisce.
Za to však zaplatil nestabilností při plavbě v rozbouřeném moři, a proto muselo být vše, co by mohlo při takovém počasí „cestovat“ v trupu, řádně ukotveno. „Velké množství lidí při prvních plavbách bylo dáno především tím, že se musely zaučit i budoucí posádky, které se pak na Leninovi střídaly obvykle po čtyřech měsících. Postupně se proto počet obsluhy a pasažérů snižoval na 200 a posléze na 100 lidí posádky, ve které bylo až na 40 žen,“ vysvětluje průvodce.
Loď, která mohla teoreticky plout bez potřeby doplnit zásoby až 2,5 roku, disponovala i vlastní knihovnou s 8000 svazky, kinem, malým bazénem a saunou. K prorážení ledu jí pomáhaly také dvě speciální vodní nádrže na přídi a zádi. v případě, že ledoborec v ledu uvíznul, posádka přečerpáváním vodní masy loď „rozhoupala“ a tak ji postupně opět osvobodila.
Reaktorový sál, ve kterém vlastní kontejnerová nádoba s reaktorem měla metr silný ocelový plášť a který se nevyhnul dvěma haváriím, je možné prohlédnout jen okénkem s tlustým sklem.
„V současnosti na moderních lodích poháněných reaktory ve flotile, která čítá devět plavidel v provozu, pracuje maximálně 100 lidí v posádce. Zatímco Lenin byl průkopníkem ve snahách o prorážení vodních cest a sloužil k mnoha vědeckým účelům a pozorováním, dnešní ledoborce až na výjimky (jeden z nich je nákladní) udržují především co nejdéle plavební cesty v arktických mořích. Často doprovázejí náklady i dva, “uvádí Valentin Davydjan, bývalý kapitán Lenina a současný první muž nejmodernějšího ledoborce s výtlakem téměř 26 000 tun s názvem „50 let vítězství“, který byl dán do provozu v roce 2007.
Jak doplňuje generální ředitel společnosti Rosatomflot, která flotilu provozuje, Mustafa Kaškan, plavidla nezahálejí ani v době, kdy nedělají cestu nákladním lodím. Slouží bohatým turistům při cestách k severnímu pólu právě v období polárního dne.
Na severní pól jezdí i Češi
Cesta na z Murmansku 2400 kilometrů vzdálený severní bod Země trvá obvykle 11 dnů a za jeden lodní lístek se platí nejméně 26 000 dolarů, cože je téměř tři čtvrtě miliónu korun. Češi na plavbách nejsou tak úplně vzácní a jeden z českých pasažérů, údajně pražský právník, na ní dokonce za značně vysokou sumu, kterou už nechce nikdo prozradit, dokonce vydražil nejvzácnější suvenýr z cesty. Tím je vždy originální mapa plavby, která představuje jediný exemplář.
Palivo na atomových lodích se mění podle typu reaktoru jednou za čtyři až sedm let. Zpracovává se na pevnině ve známém závodě Maják, kde se upravuje i částečně vyhořelé palivo z řady elektráren, které Rusko má. Provoz těchto zařízení je už řadu let pod bedlivým mezinárodním dohledem.
Globální oteplování pro naši práci není tak zásadní
O dávných nehodách na Leninu, které byly dvě, údajně naštěstí bez vážnějších následků, se však průvodce příliš nezmiňuje. Do roku 1989 byly tyto informace absolutním tabu. A má vůbec smysl vyvíjet další stále modernější jádrem poháněné lodě, které se staví v Rusku i v současné době a které už zdolají i přes tři metry mocný led, když se tolik mluví o globálním oteplování?
„Neřekl bych, že je pro naši práci oteplování zas až tak zásadní. Jako mnohem závažnější především pro přírodu považuji zásadní změny větrů, které jsme na plavbách za posledních 20 let zjistili. Ty způsobují pohyb ledu a bohužel otvírají volné moře v místech, kde je led například životně důležitý pro migraci a život zvířat,“ domnívá se kapitán Davydjan.
Práci ledoborců, mezi kterými pokládá Lenina za unikátního průkopníka, který umožnil ověřit do té doby nevyzkoušený pohon lodi a strojní principy, které se v podstatě dodnes nezměnily, byť jsou reaktory i další zařízení pochopitelně stále modernější, považuje za zatím nenahraditelnou. A vzhledem k množství přírodního bohatství, které sever planety postupně nabízí, také za mimořádně strategicky důležitou.