Hlavní obsah

Galície, zelená zahrada Španělska

Novinky, Zuzana Churanová

Jednou se tam vrátím. Tuhle větu si přece řekl alespoň jednou za život každý z nás. Navštívíte nějaké místo a to vám natolik učaruje, že nechcete odjet. A když už musíte, přejete si se tam brzy vrátit.

Foto: Zuzana Churanová

Keltské opidium Santa Trega

Článek

Pro mě je to kraj zvaný Galície v severním Španělsku. Není to Paříž španělského severu ani švýcarské velehory. Je to nejzápadnější výspa Pyrenejského poloostrova, kde lišky dávají dobrou noc a kam míří stovky poutníků k hrobu svatého Jakuba. Jenže Galície není jen Santiago de Compostela. Galície je jako melancholická píseň, která se vám dostane do hlavy, a už ji nikdy nevymažete.

Po stopách Keltů

V devatenáctém a počátkem dvacátého století byla Galície snad nejchudší oblastí Španělska. Několikeré vlny emigrantů oslabovaly divokou, oceánem bičovanou zemi, jejíž charakter se dá spíše porovnávat s keltským Irskem než s jižní Andalusií.

V místech, kam muslimští nájezdníci nikdy nepronikli, se dochovala kultura velmi odlišná od té, kterou najdete v ostatních regionech Španělska. Keltové, kteří se zde kdysi usadili, tu zanechali nesmazatelné stopy v podobě opevněných sídel.

Většina těchto hradišť pochází z období neolitu, jednoduše řečeno před romanizací poloostrova. Ačkoliv se mnoho z nich dochovalo jen v podobě několika kruhových základů bývalých obytných domků, místa, kde se nacházejí, působí jako scény ze strhujícího akčního filmu.

Hradiště zvané „castro” Barona se rozkládá na skalním ostrohu. Z jedné strany široký oceán, z druhé pohyblivý písek v podobě dunové pláže Arealonga. A co teprve hradiště Santa Trega nabízející výhledy na nedaleké Portugalsko a ležící v místě, kde ústí řeka Mino do oceánu.

Keltské kořeny jsou v Galícii patrné všude, a to nejen prostřednictvím hradišť. Například díky jednomu z nejtypičtějších hudebních nástrojů Španělska. Ne, není to ani kytara, ani kastaněty. Jsou to dudy.

V Galícii zní temný a pronikavý zvuk galicijských dud všude. Například ve vesničce zvané O’Cebreiro. Je to ve skutečnosti jen pár chalup se slaměnou střechou zvaných „pallozas” vysoko na kopci a malý kostelík z kamene a břidlicových desek. První místo na galicijském území, kam se poutník dostane po namáhavém výstupu mezi loukami a stády krav.

Foto: Zuzana Churanová

Původní domy v O'Cebreiro

Když jste nahoře, skoro máte chuť si pohrát s názvem vesničky a zvolat Ó, Cebreiro, jaká krása. A právě tady najednou zazní zvuk dud. To si nějaký mladíček jen tak sedí za chalupou a hraje. Irové a možná i někdo ze Strakonic by se mohli ohradit proti tvrzení, že Galície byla v raném středověku nejdůležitějším dudáckým centrem Evropy.

Ale bylo to opravdu tak, a to hlavně díky poutníkům z celého křesťanského světa, kteří přicházeli do Santiaga de Compostela a zároveň pomáhali šířit dudáctví po celé Evropě. Dudy jsou v Galícii prostě doma.

La Coruna, město skla

La Coruna není sice hlavním městem Galície, ale určitě je jejím největším přístavem. Rozkládá se mezi zálivy, které v minulosti poskytovaly ochranu a útočiště španělskému loďstvu.

Ke starému městu vede úzká šíje, která se na konci rozšiřuje jako kočičí pracka a umožňuje přecházet mezi pobřežními promenádami lemujícími obě strany šíje.

Promenáda sama o sobě je nádherná a patří se svými třinácti kilometry mezi nejdelší svého druhu na světě.

Foto: Zuzana Churanová

Coruňská promenáda - skleněné město

Je lemována domy s prosklenými lodžiemi doslova od paty až po střechu. Tyto skleněné galerie jsou dnes symbolem města a umožňují krásný výhled na náladové moře, které tu často burácí a přelívá se přes pláže a kamenné vlnolamy.

Jiným symbolem města je žena, konkrétně María Pita, jejíž socha stojí před radnicí a připomíná rok 1509, kdy slavný korzár sir Francis Drake napadl město. Byla to právě tato žena, která se postavila do přední řady již odvahu ztrácející domobrany a pozvedla její morálku. Město tak odolalo náporu Angličanů a ubránilo se.

Při návštěvě radnice, jejíž interiéry jsou úchvatné, nám průvodce převlečený za jednoho z uznávaných starostů prozradil, že v La Coruni vždy vládly a vládnou ženy. Ty nejslavnější z lacorunské historie shlížejí na zasedací síň politiků zvěčněné na vitrážovém stropě. Nechybí mezi nimi ani María Pita.

Kousek od tohoto hlavního náměstí je nenápadný plácek, kterému vévodí sochy místních karikaturistů a humoristů, což svědčí o tom, že La Coruna má smysl pro humor a na svoji bouřlivou historii se dívá s úsměvem.

Domus a Herkules

Dvě stavby dnes vévodí La Coruni. Ta mladší z roku 1994 se nachází na pobřežní promenádě a je symbolem moderní doby. Jde o Domus neboli Dům člověka, jakési muzeum všeho, co je spjaté s člověkem a jeho vývojem.

Stavbu navrhl japonský architekt Arata Isozaki. Skvěle ji umístil na skalní výčnělek nad pláží Orzan, jako by šlo o obrovskou loď, která tu zakotvila. Plášť budovy je ze zelenavých břidlicových desek, které mění barvu podle počasí, a vzniká tak dojem, jako když se do nich opírá vítr a napíná je jako lodní plachtu.

Foto: Zuzana Churanová

Domus La Coruňa

Druhá stavba je naopak návratem do minulosti. Jde o nejstarší a jediný funkční maják pocházející z doby Římanů zvaný Herkules. Stojí na ostrohu, kolem něj sviští vítr, a i když vám třeba pro povětrnostní podmínky nebude dovoleno vystoupat až nahoru, jako se to stalo mně, nevadí.

U paty věže se nachází krásná větrná růžice, která ukazuje, jakým směrem odtud leží jiné keltské enklávy jako Irsko, ostrov Man, Bretaň, Wales, ale také bájný kraj Tartessanů, odkud pocházel obr Gerion.

Podle pověsti právě na místě, kde stojí maják, bojoval Herkules s tímto kolosem po celé dlouhé tři dny, nakonec jej zabil a pohřbil jeho hlavu v místě, kde spolu zápasili. Herkules poté založil na tomto místě město a dal mu jméno po své manželce Crunně, tedy Coruna.

Jiná legenda, o trochu věrohodnější, tvrdí, že město a věž založil keltský vůdce a praotec Galicijců zvaný Breogán. Jeho socha stojí před Herkulovou věží a tak trochu zadumaně pohlíží do krajiny.

Foto: Zuzana Churanová

Maják Herkules La Coruňa

Skutečnost je však taková, že v prvním století našeho letopočtu nechal římský císař Traján postavit věž sloužící jako maják. Věž pak zažívala období lesku a bídy. Tu byla velkoryse přestavována, tu zase chátrala. V 17. století už na tom byla tak špatně, že se do věci vložili konzulové Holandska, Anglie a Flander a shromáždili potřebné peníze na její rekonstrukci. Jinak by totiž maják vzal za své a to by pro námořní lodě bylo opravdu velké riziko, protože severnímu galicijskému pobřeží se říká pobřeží smrti.

Dnes maják vysílá každých dvacet vteřin znamení lodím plujícím kolem pobřeží nebo do přístavu viditelné na vzdálenost 23 námořních mil. A kromě toho je oficiálně od roku 2008 sezdán se sochou Svobody, která je stejně jako maják Herkules symbolem pro ty, kdož přijíždějí po moři z dalekých krajin.

Ještě jedna malá poznámka k La Coruni. Galície je autonomní oblast a kromě své vlády a parlamentu má také svůj vlastní jazyk, galicijštinu. Takže správný název města je A Coruna. Galicijci jsou bilingvní a mluví jak španělsky, tak i galicijsky. Na cizince hovořícího španělsky se nezlobí, ale mají rádi, když jejich města a městečka jsou nazývána správně.

Nejstarší je Lugo

Za nejstarší keltskou minulostí musíme ale do vnitrozemí, do města nesoucího v názvu jméno keltského boha Luga. Více než kdekoliv jinde tu na vás dýchne keltská mytologie a tradice. Město však bylo ve skutečnosti založeno v roce patnáct našeho letopočtu Římany pod názvem Lucus Augusti.

Foto: Zuzana Churanová

Lugo - římské hradby

Římská stopa je tu dodnes zvěčněna v podobě unikátních hradeb, pochopitelně zapsaných na seznamu UNESCO. A to nejen proto, že hradby jsou dlouhé přes dva kilometry a mají osmdesát pět bastionů, ale především proto, že jsou to jediné takto úžasně dochované hradby z doby, kdy Římané ovládali poloostrov.

Hradeb je samozřejmě ve Španělsku mnoho, stačí jmenovat Ávilu, ale to jsou hradby středověké. Ty v Lugu jsou ze třetího století a stavěly se pouhých čtyřicet pět let. Díky takzvané římské maltě - „opus caementum” - stojí dodnes.

Patron s vlkem

Patronem města je bez ohledu na bohatou keltskou a římskou minulost svatý Froilán. Jeho ostatky jsou sice uloženy v katedrále v Leónu, kde byl biskupem, ale je to Lugo, kde začala jeho pastorační činnost a kde proběhl onen zázrak, který jej tak proslavil. Dokázal si prý ochočit divokého vlka, který jej pak celý život doprovázel a nosil mu jeho brašničku s knihami. Podle vlka u Froilánových nohou jej mezi všemi svatými vždy bezpečně poznáte.

Foto: Zuzana Churanová

Mořské plody

Dnešní slavnosti svatého Froilána jsou spíše lukulské hody. V období kolem pátého října se kromě kulturních akcí pořádají gastronomické soutěže. Na talíři se objevují třeba skvěle upravené chobotnice. Na dřevěném prkénku nasekaná, do měkka uvařená chapadélka chobotnice, tak akorát na skus. A jemně zakapaná olivovým olejem a dochucená sladkou či pálivější paprikou podle vlastního výběru. K tomu domácí chleba a lehké bílé víno v bílé porcelánové misce.

Feiticieras a meigas

Galície je kraj, kde se dosud věří v nadpřirozeno. Tomuto světu zde vládnou přírodní bytosti. Dvě nádherné řeky vytvářející hluboké kaňony protékají Galícií - řeka Sil a řeka Mino. Na jejich úbočích se dodnes pěstuje na terasovitých políčkách založených Římany vinná réva a dodnes se sklizené hrozny tahají v koších do lodiček a po vodě se svážejí do sklepů.

Desítky mytologických postav sídlí v povodí těchto řek, například „feiticieras”. Každý, kdo tady pluje na lodi, by měl po celou dobu převalovat v ústech oblázek, aby nemluvil a tyto bytosti nerušil. Jinak ho čeká utopení ve vodách řeky.

Galicijské lesy jsou zase obývány čarodějnicemi, které mohou být hodné i zlé. Říká se jim „meigas” a místní se proti nim brání zaříkáváním a zapalováním místní pálenky zvané „orujo”. Obřady zvané „queimadas” nechybí na žádné domácí slavnosti. Při nich se odříkávají dlouhé formulky, které mají za cíl ve jménu všech čtyř přírodních živlů vyhnat špatnosti z našich myslí a světa.

Jací jsou Galicijci

Ostatní Španělé o Galicijcích říkají, že jsou skoupí na slovo a moc toho nenamluví. Ale když vás jednou přijmou za přítele, je to do konce života. Na „vině“ bude asi moře, které si o pomoc a kamarádství přímo říká, protože bez nich člověk dlouho nepřežije. Galicijci sami o sobě říkají, že Galicijec neprotestuje, ale emigruje.

Rady na cestu

Jak se tam dostat

Letecky Praha-Madrid a odtud autobusem do A Coruni (asi 6 hodin).

Počasí v Galícii

Určitě si s sebou přibalte pláštěnku i v letních měsících. Nejlepší období pro cestování po Galícii je květen až říjen, ale ani tehdy se nevyhnete občasnému jemnému mrholení.

Ne nadarmo mají Galicijci na sedmdesát různých slov pro označení deště. Díky němu je Galície věčně zeleným krajem.

Moře a pláže

V oblasti provincie A Coruna najdete pláže s bílým pískem dlouhé 6 kilometrů s nádhernými výhledy.

Například ve Ferrolu. Vhodné spíše pro milovníky vodních sportů, které vyžadují dobrý vítr. Za sluncem a plážemi je lepší jet více na jih do Pontevedry. Přímo ve městě A Coruna je ale krásná zátoka s písečnou pláží zvanou Orzán.

Cesta sv. Jakuba

Svatojakubská cesta a Santiago de Compostela jsou pojmy, které proslavily Galícii, protože právě v ní se sbíhají všechny trasy vedoucí k hrobu svatého Jakuba.

Kdo se necítí na to, aby ušel celou trasu od francouzských hranic nebo dokonce už z ČR, stačí, když ujde posledních sto kilometrů, které procházejí vnitrozemím Galície.

Vedou přes malebné vesničky a věčně zelenou krajinu. Tím získá nárok na vzpomínkový diplom poutníka.

Zdánlivá rezignace? Nenechte se mýlit. Umí se za sebe postavit a prosadit se ve světě. Tento severozápadní kout Španělska už dávno není chudou výspou Španělska. O tom se ale nejlépe přesvědčte sami. Santiago de Compostela, Vigo nebo A Coruna zase nejsou tak daleko.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám