Parní těžní stroj je nejvýznamnější částí expozice, která přibližuje hornictví a chemický průmysl. „Je to srdce každé šachty. Proto má pro nás obrovský význam,“ zdůraznil ředitel muzea Zbyněk Jakš.

Stroj je vyčištěný a dostal původní barvu. Vypadá jako nový, ale funkční není. Chybí parní kotelna. Muzeum zvažuje, že by ho v budoucnu rozpohybovalo pomocí elektromotorů. „Nejprve musíme opravit věž. Možná se nám to tak do dvou let povede,“ řekl ředitel.

Odborníci opravovali památku přímo v muzeu. „Možná by se dala rozebrat, ale bylo by to velmi komplikované,“ uvedl ředitel. Na opravu získalo muzeum dotaci od Ústeckého kraje a těžebních firem v regionu. Náklady činily 340 000 korun.

Parní stroj není funkční, přestože tak vypadá.

Parní stroj není funkční, přestože tak vypadá.

FOTO: Libor Zavoral, ČTK

Horníci do dolu Julius III fárali už za Rakouska-Uherska a těžba trvala nepřetržitě téměř 120 let. Zavřen byl v polovině 90. let 20. století, protože přestal sloužit svému účelu. Do té doby fungoval i parní stroj.

Okénko do minulosti

Muzeum, které je v podstatě skanzenem hornictví, vzniklo v roce 2003. Jeho hlavním cílem je ukázat lidem historii dobývání a zpracování uhlí v centru severočeské hnědouhelné pánve. „Opravený parní těžní stroj uvidí turisté poprvé ve středu," doplnil ředitel.

Vedle "srdce" šachty si mohou zájemci prohlédnout techniku z povrchových lomů nebo expozici rudného dobývání, kde je vystavena i hornická uniforma z roku 1890. „Chceme, aby naši návštěvníci pochopili a tak trochu i na vlastní kůži poznali, jak se v českých zemích těžilo uhlí hlubinným způsobem, protože hlubinné dobývání uhlí v naší zemi po několika stech letech pomalu končí," doplnil Jakš.

V posledním hlubinném hnědouhelném dole v Česku těžba končí letos. O uzavření dolu Centrum, který funguje na Mostecku 125 let, rozhodla vláda v roce 1994. Výrazně větší Koohinnor skončil i s 900 zaměstnanci v roce 2003. Hlubinná těžba je tradičnější formou dobývání uhlí. V českých zemích se rozvíjela hlavně v 19. století, po druhé světové válce se začalo v hnědouhelných revírech prosazovat účinnější, ale více destruktivní povrchové dolování.

V roce 1945 bylo na severu Čech 34 hlubinných dolů, v roce 1970 už jen 12. V regionu se o dalším dobývání uhlí nyní diskutuje v souvislosti s těžebními limity, o jejichž prolomení či zachování by mohla v létě rozhodnut vláda.