Obsluha jednoho místního parkoviště nám vysvětlila, že 10 km navíc policie toleruje. Dejme tomu. Co je však nad tuto hranici, prý dokáže peněženku provětrat. Lze to brát jako rozumné varování, že se opravdu v Alpách nemá pospíchat – cesty jsou úzké, doprava hustá a svahy prudké.

Ötztal není jen ledový muž

Za start a cíl výpravy si zvolte Innsbruck či jakékoli místo v jeho okolí. Je to totiž, co by kamenem dohodil od táhlého údolí Ötztal, na jehož začátku při sjezdu z dálnice A 12 výlet začíná. Trasa vede přes sedlo Timmelsjoch/Passo Rombo (2509 metrů) na italskou stranu Alp a zpět přes Jaufenpass/Passo Giovo (2094 m). Nejdřív s klesáním do malebného starého městečka Sterzing/Vipiteno a pak opět vzhůru na Brennerský průsmyk (1370 m). Odtamtud to už zpátky do údolí řeky Inn jede samo, jen musíte pořád brzdit.

Historické centrum Sterzingu se sochou sv. Jana Nepomuckého si dovede užívat polední siestu. Otevřené zůstávají jen restaurace.

Historické centrum Sterzingu se sochou sv. Jana Nepomuckého si dovede užívat polední siestu. Otevřené zůstávají jen restaurace.

FOTO: Pavel Urban

Na mediální hvězdu Ötztalu byl už před několika lety pasován „muž z ledu“ přezdívaný Ötzi. Zahynul před více než 5000 lety a jeho zmrzlé ostatky, které se našly v roce 1991 ve výšce 3210 metrů na italské straně údolí, nepřestávají jitřit fantazii a spekulace s kriminální zápletkou.

Visutý „chodník“ u mýtné brány Hochgurgl nabízí netradiční výhled na Ötztal.

Visutý „chodník“ u mýtné brány Hochgurgl nabízí netradiční výhled na Ötztal.

FOTO: Pavel Urban

Možná to byl úctyhodný muž (třebas náčelník či šaman), ale v jeho mumii našli vědci hrot šípu. Také ostatní stopy naznačují, že před někým prchal a nejspíš byl zabit.
Naše cesta údolím však nevede za ledovým mužem ani do tematického parku, který má přibližovat atmosféru doby pravěkého života. V obci Ötz stojí za to si na fasádě hostince Star Inn prohlédnout typické tyrolské malby, datované do přelomu 16. a 17. století.

Sedlo Timmelsjoch: ráj motorkářů

Pak už je lepší posunovat se dál směrem k vysokému horizontu mezi louky s pasoucím se dobytkem (celým údolím se nese zvuk jejich zvonců), vodopády, dravé proudy říček a kleč. Až pod Obergurgl (1930 m) na rozcestí, z nějž motorky a auta nepokračují do tohoto známého zimního střediska, ale odbočí po vysokoalpské silnici snů k mýtné stanici Hochgurgl (2154 m).

Méně otrlý řidič může trpět závratí. Zastavovat by neměl. Po straně je plná čára a auto co chvíli dojíždí skupina motorkářů

Je to předěl 12kilometrového úseku Hochalpenstrasse s dvanácti ostrými serpentinami a 10procentním stoupáním. Harmonicky zasazený do omračujícího alpského terénu působí zcela bezpečně, byť méně otrlý řidič může trpět závratí. Zastavovat by určitě neměl. Jednak je po straně vozovky plná čára, jednak auto co chvíli dojíždí dravá skupina motorkářů – a nerozpakuje se ty romantičtější budit klaksony.

Italský sešup nahání strach

Při sjíždění z Timmelsjochu se prostředí náhle rázně mění. Klesání po italské straně Alp do údolí Passeiertal/Val Passiria je ostré a serpentiny hodně divoké: na 21kilometrovém úseku do Moosu je jich celkem devět. Tu je promáčknuté svodidlo, tu dokonce chybí, jinde jsou místo něj zastrkané jen dřevěné tyče spojené výstražnou páskou. Do některých tunelů zatéká. Obrovský rozdíl proti rakouské Hochalpenstrasse v Ötztalu.

FOTO: Pavel Urban

Je ale vidět, že Italové na úpravě průsmyku neustále pracují. Některé tunely jsou zbrusu nové, přibývá i úseků s kvalitním asfaltovým povrchem. I tak stále platí, že italská strana je spíše adrenalinovou záležitostí. Cyklistům to prý nevadí. Trasu si oblíbili a řidiči před jejich výkony musí smeknout. Dramatické scenérie po zhruba 30 km střídá malebné městečko St. Leonhard, kde milovníci horského cestování spíše než na jih do Merana zabočí do dalšího alpského průsmyku. Jmenuje se Jaufenpass/Passo Giovo.

Sedlo je mnohem mírnější, plné pastvin a lesů, holé kameny nastupují až na samé špičce. Jeden překvapivý zážitek: při stoupání obcí Walten (1259 m) čekal na silnici hoteliér a rozdával čerstvě napečené chlebové placky s přáním: Vítejte na dovolené. K tomu přidával letáčky, na nichž stálo: Jaufenstrasse slaví právě 100. výročí. Kdo chtěl, mohl si zajít do stanu u silnice i na vydatnější občerstvení.

Hosty Sterzingu vítá sv. Jan Nepomucký

Jde o historické Tyrolsko, jehož jižní část – od čáry vedené po vrcholcích Alp – po 1. světové válce připadla Itálii. Dnes tvoří provincii Trentino-Alto Adige (dodnes se jí říká Jižní Tyrolsko) a těší se velké autonomii, včetně široce respektované dvojjazyčnosti. Silniční ukazatele nesou italské i německé názvy a platí za samozřejmost, že oběma jazyky hovoří i obsluha obchodů. Včetně slovenských dívek, na něž lze při objednávání jídla v řadě restaurací – včetně horských chat – nečekaně narazit.

Je tu ale i česká stopa: v historickém centru Sterzingu, do nějž průsmyk v údolí ústí, stojí socha sv. Jana Nepomuckého. Slečna v informační kanceláři se trochu divila, že jde o rodáka z Čech. Tady ho berou jako místního patrona, chránícího toto alpské městečko před častými záplavami.

Z dálnice se o životě v Tyrolsku mnoho nedozvíte. A ještě zaplatíte osm eur za přejezd Europabrücke

Tak blízko, tak daleko, zní jeden ze sloganů tyrolské turistiky na snímku Europabrücke – impozantního dálničního mostu, který se nedaleko Innsbrucku klene v délce 820 m a maximální výšce 190 m nad údolím Wipptal. Proslulá stavba ze začátku 60. let – nejvyšší silniční most v Evropě – ale nejlepší turistickou volbou k návratu není.

FOTO: TJ, Právo

Z dálnice se totiž o běžném životě v Tyrolsku mnoho nedozvíte. A ještě zaplatíte poplatek osm eur za přejezd mostu. Zajímavější je sjíždět do Innsbrucku letitou státní silnicí B 182, kterou vždy volily i staré škodovky s devizovým příslibem. Můžete z ní pozorovat stará selská stavení a hostince nebo vesničany sekající kosou své pastviny. Zkrátka pravou alpskou romantiku.

Proč je Hochalpenstrasse na jižní straně drsnější

Vysvětlení dramatického rozdílu mezi průsmyky přes Timmelsjoch na severní a jižní straně Ötztalských Alp se nezdá být až tak složité. Jak podotýká anglická Wikipedie, zatímco silnice údolím Ötztal se budovala pro turistické účely, situace v jižním údolí Passeiertal byla hodně odlišná. Stejně jako v jiných částech italských Alp nechal tamní diktátor Benito Mussolini (vládl 1922 až 45) vybudovat řadu vojenských silnic směrem k hranicím. Stavba cesty z Moosu, 10 km jihovýchodně od průsmyku, začala v 30. letech.

FOTO: Pavel Urban

Po setkání Mussoliniho s Hitlerem na Brenneru v roce 1939 byly práce zastaveny. Silnice byla úzká a náročná, ale byla už téměř hotová. Poslední 700metrový tunel byl proražen, jen zbývající dvoukilometrový úsek k průsmyku zůstal nedokončen. V následujících letech se tento tunel částečně zhroutil. V době od roku 1939 do poloviny 60. let se trávou zarostlá silnice používala jen pro lesnické účely.

Pak Italové začali silnici opravovat a dotáhli ji až k průsmyku. Pro dopravu ji slavnostně otevřeli v roce 1967. Rakousko zprovoznilo Hochalpenstrasse na Timmelsjoch o sedm let dříve, tedy v roce 1959.