Čtyři hodiny už jedeme po hlavní silnici ze Sandakanu do Kota Kinabalu v malajsijském státě Sarawak na Borneu a neviděli jsme jiný strom než palmu. Miliardy palem. V pravidelných řádcích vysázených na obrovských plantážích, které se táhnou od obzoru k obzoru a ještě daleko za něj. Nemá to konce.

Lepší než ropa

To proto, že olejová palma (Elaeis guineensis) je úžasná rostlina. Rychle roste, nepotřebuje téměř žádnou péči a neustále plodí. Stačí trsy malých oranžových či hnědých plodů odseknout, vymačkat z nich olej a rázem máte univerzální komoditu. Lepší než ropa.

FOTO: Zdeněk Lokaj

Prodáte ji komukoli: výrobci nutely, smažených brambůrků, margarínu, zmrzliny, šlehačky, kosmetické firmě na rtěnky nebo produkci šamponů, hospodyňkám na smažení, do průmyslu na oleje, barvy a hlavně na produkci biopaliv. Máme přece svoje kvóty, jaká část nafty musí být „bio“ a pocházet z plantáží.

Jedeme mezi palmami a stále to nemá konce. Mění se jen jména korporací, které zde hospodaří. I když se kácelo i dříve kvůli kaučuku, v předchozím čtvrtstoletí destrukce nabrala na rychlosti: na Borneu zmizely dvě pětiny původního pralesa, úchvatného ekosystému s nepřeberným množstvím rostlin a živočichů, který fungoval sto miliónů let.

Stačí trsy malých plodů odseknout, vymačkat z nich olej a máte komoditu. Lepší než ropa. Prodáte ji komukoli.

Vytěžilo se více než v Latinské Americe a Africe dohromady. Následné vysazení palem vytvořilo z Malajsie a Indonésie světové velmoci: vyprodukují 85 procent veškerého palmového oleje.

Pralesy pod tlakem

Deforestace na Borneu je součástí celosvětového průmyslu těžby a vypalování lesa kvůli zemědělské půdě. Mohutný populační růst, chudoba, migrace obyvatel, ale také touha po rychlém zbohatnutí a korupce likvidují pralesy v měřítku dříve nevídaném.
Přitom omezené mýcení lesa kvůli půdě bylo součástí tropického hospodářství tisíce let.

Ohromné plantáže sahají, kam oko dohlédne. Pralesy končí pod pásy buldozerů, jejich obyvatelé jako nádeníci.

Ohromné plantáže sahají, kam oko dohlédne. Pralesy končí pod pásy buldozerů, jejich obyvatelé jako nádeníci.

FOTO: Zdeněk Lokaj

Rodina si vykácela a vypálila dva tři akry, na kterých pěstovala banány, taro nebo maniok. Po třech letech, kdy se chudá pralesní půda vyčerpá, našla jinou lokalitu. V obrovských řídce osídlených pralesích Bornea nebo Sumatry se les rychle vzpamatoval a během dvaceti let nebylo po mýcení památky.

„Řeka i les nám dávaly obživu po staletí, nyní lidé chtějí rychle vydělat. Likvidují les a sázejí palmy,“ říká třicetiletý Harry z lidu od řeky Orang Asli. Ve vesnici Sukau na březích nejdelší bornejské řeky Kinabatangan se živí jako turistický průvodce a nedávno otevřel i skromný hotýlek.

Jeden z posledních kusů divoké přírody pod horou Kinabalu je oblíbeným výletním místem.

Jeden z posledních kusů divoké přírody pod horou Kinabalu je oblíbeným výletním místem.

FOTO: Zdeněk Lokaj

Proti moderní technice však nemá příroda šanci. Obří pily, buldozery a vypalování si se stoletými stromy poradí během pár chvil, nevládní organizace jsou bezmocné. Kácení je tak masové, že každoročně na světě nenávratně zmizí prales o rozloze dvakrát větší než Česká republika, nejvíce v oblasti Amazonie, střední Afriky a právě v jihovýchodní Asii.

Zisk je okamžitý, lodě plně naložené vzácnými dřevy směřují do Číny, Japonska i Severní Ameriky a Evropy. V honbě za ziskem nikdo nebere ohledy na práva původních obyvatel, na budoucnost, na ekologickou rovnováhu a na ochranu přírody. Kácení vyvolají firmy, ale často s ním souhlasí i místní obyvatelé.

„Vadí jim tradiční životní styl, chtějí televizory, džíny a limonády. Nedohlédnou, co to přinese, doslova si podřezávají větev,“ vysvětluje dále Harry. Jeho rodina vlastní několik hektarů pralesa v pásmu, kde by ho mohl snadno vykácet.

Obyvatelé Sarawaku v povodí řeky Kinabatangan jsou hrdí na příslušnost k Malajské federaci. Malajské korporace však likvidují jejich životní prostředí.

Obyvatelé Sarawaku v povodí řeky Kinabatangan jsou hrdí na příslušnost k Malajské federaci. Malajské korporace však likvidují jejich životní prostředí.

FOTO: Zdeněk Lokaj

„Kam budu vodit turisty, když budou všude palmy a žádná zvířata? Les k nám patří, nikdy bych ho neprodal,“ tvrdí Harry.

Bezhlavé kácení ani palmy však kýženou ekonomickou prosperitu místním obyvatelům nepřinášejí. Spíše naopak. Firmy je využijí jako levnou pracovní sílu, která si rychle zlikviduje vlastní životní prostředí. Nebo jim na úvěr prodají podíly na plantážích, aby je tak dostaly do dluhové pasti a vzápětí je najaly jako levné pracanty.

Vymýtit a palmy

Asi třetinu někdejších světových tropických pralesů přeměnily již pily a oheň na zemědělskou půdu. Podobně jako na Borneu.

V malajsijském státě Sarawak na severu ostrova za posledních pět let zlikvidovaly těžařské a palmové firmy desetinu všech deštných pralesů. Podle organizace Wetlands International, která zkoumala satelitní snímky Bornea, je v Sarawaku 44 procent palmových plantáží vysázeno na vysušených rašelinných mokřadech, důležitém ekosystému.

Makakové pozorně sledují, jaké jídlo zbyde po orangutanech (Sepilok).

Makakové pozorně sledují, jaké jídlo zbyde po orangutanech (Sepilok).

FOTO: Zdeněk Lokaj

Sarawak chce rozlohu půdy pro pěstování palem v nejbližší budoucnosti zdvojnásobit, na 20 000 čtverečních kilometrů. Pralesy jsou pod tlakem ze všech stran, pro dřevařské firmy je to podnikatelská divočina bez dozoru a bez pravidel. „Hlavní roli zde hraje korupce a místní politické zájmy,“ tvrdí český expert na hospodaření v lesích Stanislav Slanina z organizace PEFC ČR, certifikačního systému trvale udržitelného lesního hospodaření:

„Nelegálně vytěžené dříví je výrazně levnější, obyvatelé se o problematiku nezajímají a místních zařízení na zpracování dřeva je výrazný přebytek.“

Podle údajů Světového fondu na ochranu přírody (WWF) je roční kapacita zpracovatelského průmyslu v Indonésii a Malajsii asi 58 miliónů metrů krychlových dřeva. „Přitom legálně vytěženého dřeva lze dodávat pouze 25 miliónů kubíků, necelou polovinu. Schodek nutně musí být doplněn nezákonně vytěženým dřívím,“ odhaduje dále Stanislav Slanina.

FOTO: Zdeněk Lokaj

Když už není co kácet ani pálit, na mýtinách rychle vznikají výnosné palmové plantáže. Malajské firmy hledají prostor pro expanzi, investují v Indonésii, kde jsou pro ně příznivé podmínky. V indonéské části Bornea, státě Kalimantan, a také třeba na Sumatře je situace ještě horší než v Sarawaku. Situace je nejhorší v Indonésii, kde je až 80 procent stromů pokáceno protizákonně a postupně nahrazováno palmami. Ani to nestačí a malajské firmy a čínský kapitál mají v hledáčku už i Filipíny.

Je to i naše vina. Například kvůli roční evropské poptávce po 5 miliónech tun palmového oleje muselo vzít za své asi 17 000 čtverečních kilometrů pralesa. Další tisíce kilometrů investoři v příštích letech vykácejí a s nimi vymřou i tisíce druhů rostlin a živočichů. Evropa však olej potřebuje a pod tlakem především nizozemských firem už s Malajsií loni uzavřela bezcelní dohody.

Genocida druhů

Z korun okolních stromů se přesně o desáté ráno vylouplo několik orangutaních samic s mláďaty a rozvážně se dohoupaly až k plošině, kam zaměstnanci Rehabilitačního centra v Sepiloku na severním Borneu dvakrát denně přinášejí koš banánů a papájí. Z rovnováhy je nevyvedla ani horda turistů, ani tlupa drzých makaků, co nervózně pořvává a čeká na zbytky. Tito orangutani měli štěstí, přežili kácení a dostali se až sem, kde mají díky přikrmování a lidské pomoci šanci začlenit se zpátky do pralesa.

Video

BEZ KOMENTÁŘE: Opice v rezervaci jsou velmi zvědavé

 Zdroj: Youtube.com

Podobné centrum je ještě ve státě Sabah a také na indonéské Sumatře. Zachránit se ovšem podaří jen zlomek z ohrožených primátů.

O stovku kilometrů dále, u břehů tajemné řeky Kinabatangan, jsme s napětím stopovali orangutana, který se pohyboval nebezpečně blízko palmových plantáží. Hnízdo si předchozí večer postavil jen dvacet metrů od prvních palem. Malý kus zbylého pralesa mu evidentně nestačí k obživě. Na plantážích však bude škodnou, nerozumí rudým výstražným tabulím s ikonou lovce.

FOTO: Zdeněk Lokaj

Plantážníci jsou ochotni za odstřel takového vetřelce zaplatit až dva tisíce korun. Podobně jako orangutan je na Borneu ohrožen trpasličí slon, nosorožec, obláčkový leopard, nártoun nebo kahau nosatý a stovky dalších druhů.

Plantáže, farmy, ale také dálnice a zástavba znemožňují živočichům migraci a svépomocnou záchranu, a tak jsou uvězněni v izolovaných lesních kapsách a odsouzeni k pomalému vymření. Odhady, s jakou rychlostí kvůli drancování přírody a změnám podnebí mizí různé druhy živočichů, se shodují na jednom: rychlost je nevídaná a nikdy v minulosti nebyla větší.

I když se kácelo i dříve kvůli kaučuku, v předchozím čtvrtstoletí destrukce nabrala na rychlosti a na Borneu zmizely dvě pětiny původního pralesa.

Někteří vědci mluví o šestém masovém vymírání druhů v historii Země – zatím poslední se odehrálo před 65 milióny lety, kdy zmizeli dinosauři. Pokud existuje 30 miliónů druhů rostlin a živočichů, pak ročně může nenávratně zmizet 24 000 – 250 000 druhů. To je až 6,5 miliónu druhů mezi lety 1990 a 2015, pro která jsou tyto odhady vytvořeny.

Obnova za 500 let

Možná ještě není pozdě. Existují úspěšné pokusy obnovit ohromnou diverzitu pralesa a vypěstovat jej znovu. Zatímco les, kde se vykácejí jen určité, ekonomicky zajímavé stromy, se vzpamatuje za 20 let, pak vypálenému lesu to může trvat 50 let. A pokud bychom chtěli navrátit prales na nynější palmové plantáže, prosáklé masovým používáním průmyslových hnojiv, bez nichž na chudých půdách ani nenáročná palma dlouho nevydrží, budeme potřebovat až 500 let.

V nelegálním kácení lesa se točí 200 miliard korun ročně, cena roční produkce palmového oleje na celém světě je asi bilión korun. Proti tomu nemá ani les, ani jeho skromní obyvatelé šanci.

Bez rehabilitačního centra v Sepiloku by orangutani neměli proti palmovým plantážím žádnou šanci.

Bez rehabilitačního centra v Sepiloku by orangutani neměli proti palmovým plantážím žádnou šanci.

FOTO: Zdeněk Lokaj