Článek
Když procházíte ohromným komplexem v centru metropole, nemůžete si nevšimnout téměř dokonalé symetrie, jež vás obklopuje. Není to jen projev tehdejšího estetismu; má hluboký podtext, spočívající v tom, že rovnováha vnější i vnitřní patřila k nejcennějším filozofickým hodnotám Číny.
Síň válečné chrabrosti v levé části areálu vyvažuje – formálně i svým posláním – zrcadlový obraz Síně literární slávy na protější straně. Někdejší Čína ctila hrdinné válečníky stejně jako mudrce a literáty. Podobně onu rovnováhu vyjadřují i proti sobě stojící Věž vyšší spravedlnosti a Věž projevené laskavosti. V Zakázaném městě je 9999 místností.
Křišťálový nebeský chrám má deset tisíc komnat a císař – Syn nebes – musel mít ve svém pozemském sídle o tu jednu méně. Budovy, v nichž vykonával svůj úřad císař, mají žluté střechy (žlutá, tedy zlatá, je barva, jež byla vyhrazena jedině císaři) a v interiéru převládá vedle žluté i červená (barva radosti, štěstí a energie).
Drak je pro Číňany nejmocnějším stvořením pod nebesy. Na rozdíl od těch našich, kteří unášejí princezny a žerou panny, je čínský drak dobrý a moudrý.
Knihovna má střechu černou (barva vody, neboli množství, což v tomto případě symbolizuje množství vědění).
V každém ze čtyř rohů lomených střech sedí maličký strážce a za ním řada zvířátek, bájných bytostí. Někde jsou jen dvě, ale na těch nejvýznamnějších budovách jich je devět (desítka je číslo, které náleží pouze nebesům, devítka je číslo císařovo, osmičku směli používat nejvyšší hodnostáři a ta ostatní, jak se komu zlíbilo).
Drak je nejmocnějším tvorem pod nebesy, želva je symbolem dlouhověkosti. Objímání stromů nevymyslel Miloš Zeman, dělá to odnepaměti každý Číňan, v jehož horoskopu se objevuje dřevo. Ti, co v něm mají kov, se třou třeba o železné zábradlí.
Horoskopy, sny, postavení hvězd – to všechno jsou faktory, které v Číně berou vážně i dnes. Nikdo, kdo má jen špetku rozumu, by například nezačal stavět dům, aniž by si nechal vyhotovit horoskop, z něhož je patrné, který den je pro takový počin nejvhodnější.
Vnitřní palác byl srdcem moci
Nádvoří Nejvyšší harmonie rozkvétalo při významných příležitostech a oslavách pestrými barvami slavnostních šatů a uniforem devadesáti tisíc hodnostářů, kteří přicházeli vzdát hold císaři.
Za rozlehlou, prostornou a nádhernou ceremoniální částí palácového komplexu je někdejší opravdu zakázané město, vnitřní palác. Soukromé prostory císaře, které s ním sdílely manželky a konkubíny, kam smělo kromě eunuchů jen sedm nejvyšších hodnostářů. Vnitřní palác byl sice srdcem neomezené pozemské moci, ale v porovnání s tím ostatním působí spíše jako pokoje pro služky. Jsou tam nevelké, prostě zařízené komůrky, které bývaly doživotním vězením konkubín, malé dvorky a uličky stísněné vysokými zdmi.
Ani Palác duševní výchovy, v němž císař poskytoval soukromé audience a vydával dekrety, nikterak neoslní. Sotva se chce věřit, že v oněch prostorách žili vládcové stamiliónové Číny ještě počátkem 20. století, kdy zámky i těch nejobyčejnějších venkovských šlechticů v Evropě skýtaly mnohem více pohodlí.
Za tím, co se v očích Evropana může jevit jako askeze, se skrýval bohatý vnitřní svět, který míval stejný význam jako vnější okázalost. Ještě dnes je to patrné v Císařské zahradě, v severní části palácového komplexu.
Obyvatelé Pekingu u nádoby s uhlíky, v níž zapálí vonné tyčinky, které uloží v chrámu jako oběť.
Je to park se spoustou zákoutí, jezírek porostlých lekníny, stromy a keře jsou upravené do nejroztodivnějších tvarů, jsou tam obrovské balvany, dovezené z hor, kde je vybírali školení znalci. V besídkách a pavilónech se císař a jeho nejbližší věnovali umění a dalším kratochvílím.
Feudální nákaza
V prostorách Zakázaného města zůstalo jen málo z někdejší vnitřní nádhery a bohatství. To nejvzácnější, čím se císařský dvůr obklopoval – zlato, drahé kamení, slonovina, porcelán, vzácný nábytek a umělecká díla – je dnes z velké části na Tchaj-wanu. Stovky let shromažďované poklady tam v roce 1949 odvezl Čankajšek, čínský vládce, svržený postupujícími jednotkami Mao Ce-tunga.
V obrovském a moderním muzeu v Tchaj-peji je k vidění to nejcennější z historických a uměleckých pokladů staré Číny. Jedni Čankajška označují za zloděje, jiní ho velebí jako zachránce, neboť je známo, jaké nenávratné škody za sebou nechala „kulturní revoluce“.
Dnes je komplex zvící dvaasedmdesáti hektarů nejnavštěvovanějším místem v čínské metropoli. Areál obehnaný vodním příkopem a deset metrů vysokými hradbami je nejlépe zachovalou památkou klasického čínského stavitelství.
Chrám Nebes, jedna z nejvýznamnějších ukázek čínské architektury. Tam se chodili císařové každý rok modlit za dobrou úrodu.
V poměru k dějinám Číny, sahajícím do hloubi čtyř tisíciletí, je palácový komplex novostavbou. Byl dokončen v roce 1420, kdy se Peking stal hlavním městem čínského impéria. Přežil požáry a zemětřesení, spadly na něj tři letecké bomby, přežil dokonce i „kulturní revoluci“ na přelomu 60. a 70. let minulého století.
Tehdejší premiér Čou En-laj nechal palácový komplex uzavřít a hlídat vojskem, aby se z něj nešířila „feudální nákaza“. Podobně naložil i s Letním palácem a s několika významnými buddhistickými chrámy. Tím onen moudrý muž zachránil ty nejcennější historické objekty Pekingu před ničícími hordami „rudých gardistů“.
