Pivoňky - krásné a vytrvalé rostliny s léčivými účinky

O vzniku latinského názvu rodu Paeonia existuje pověst: Paeon, který byl žákem Aeskulapovým, dostal na Olympu od bohyně Héry vzácnou bylinu s léčebnou mocí. Pomocí této rostliny mohl uzdravit Pluta raněného v trojské válce Herkulem. Aeskulap žárlil na lékařské úspěchy svého žáka a dal jej zavraždit. Vděčný Pluto však proměnil mrtvého Paeona v bylinu, kterou byl vyléčen, a tato rostlina od té doby nese Paeonovo jméno.

Pivoňky jsou prastaré kulturní rostliny, které se pěstovaly pro svou krásu, ale i pro léčivé účinky. O těch věděli již ve starověkém Řecku a samozřejmě v Číně. O používání pivoněk k léčení se dozvídáme např. ze spisů Plinia, Dioskorida nebo Galena. Čínští učenci o účincích pivoněk psali již přibližně 200 let př. n. l. Květy pivoňky lékařské se používají ve farmacii i dnes.

Květy se používaly rovněž k výrobě parfémů, červenými květy pivoněk se přibarvovaly sirupy, semena se používala ve středověké Anglii jako koření při přípravě masa. V dobách nouze některé národy připravovaly z kořenů pivoněk kaši.

V současnosti se pěstují bylinné pivoňky a pivoňky dřevité či keřovité.

Tyto půvabné rostliny oblíbené pro svou křehkou krásu jsou považované za jedny z nejkrásnějších trvalek. Šlechtěním a výběrem došlo k vytvoření plnokvětých forem přeměnou některých tyčinek v korunní lístky.

V Evropě se v minulých stoletích pěstovala především pivoňka lékařská (Paeonia officinalis), která pochází z oblasti zahrnující dnešní jihovýchodní Francii, jižní Švýcarsko, Rakousko, Maďarsko, Istrijský poloostrov, Albánii, Chorvatsko a Itálii.

V druhé polovině 16. století se v Německu natolik rozšířila, že byla nazývána květinou chudých a bohatí ji ignorovali.

Mnohem později, až v druhé polovině 18. století, byla z Číny do Evropy dovezena pivoňka čínská neboli pivoňka bělokvětá (Paeonia lactiflora). Později ji šlechtili v Anglii, Belgii, Holandsku a Francii, v Německu a v USA. Hned po dovezení se stala velkým hitem, neboť rozšířila barevnou škálu různých růžových odstínů. Také variabilita čínských pivoněk byla mnohem větší a poskytovala další možnosti při šlechtění.

Kromě tohoto druhu se můžeme v některých zahradách setkat s balkánským druhem pivoňkou obecnou (P. peregrina) nebo pivoňkou tenkolistou (P. tenuifolia).

Pivoňky vyžadují pěstování po řadu let na stejném slunném místě s kvalitní zahradní půdou bohatou na živiny.

V době plného růstu potřebují dostatek vláhy, ale trvalé přemokření jim škodí. Nejkrásnější jsou pivoňky šest až osm let staré. Na stanovišti je ponecháváme deset až patnáct let.

Pokud kvetou málo, je to známka toho, že rostlinám něco schází. Může to být nedostatek živin, nevhodné stanoviště, příliš hluboká nebo naopak mělká výsadba. Květní puky by měly být umístěny přibližně 3 cm pod povrchem půdy.

Množíme koncem léta dělením trsů. Nejvhodnější doba pro přesazování a vysazování je od konce srpna do začátku října.

V prvním roce po vysazení poupata zpravidla odstraníme, aby se rostlina nevysilovala. V dalších letech, chceme-li mít zvlášť pěkné květy, odstraňujeme postranní poupata.

Chceme-li pivoňky pěstovat pro řez květů, vysazujeme je do řad vzdálených necelý metr a asi půl metru v řadách od sebe. V takových vzdálenostech udržují vzpřímený růst.

Do vázy řežeme zcela uzavřená poupata, která právě začínají ukazovat barvu. Na dotek by měla být měkká.

Také dřevité pivoňky sloužily jako léčivé rostliny. První zprávy o jejich účincích se dovídáme z Číny, kde se používaly již kolem roku 250 n. l. a teprve ze 4. století jsou informace o pěstování jako okrasných keřů. Pěstovaly se v palácích, chrámech a klášterech.

Pivoňka byla pokládána za čínskou rostlinu, nad níž držel patronát sám císař. Byla symbolem jara. První dřevité pivoňky se v Evropě objevily v roce 1789, kdy byla zaslána zásilka do botanické zahrady v Kew na okraji Londýna. Teprve v druhé polovině 19. století se stávají módními a jejich šlechtění se věnují školky po celé Evropě.

Dřevité pivoňky (Paeonia suffruticosa) vysazujeme hlavně jako solitéry. Nesnášejí přesazování. Na jednom stanovišti mohou zdárně růst i padesát let. Pokud jim hned na počátku zajistíme vhodné prostředí, zpravidla dobře rostou a bohatě kvetou.

Vhodná doba pro výsadbu je jaro. Pivoňky množené dělením se vysazují do hloubky a kolmo, pivoňky roubované na kořeny pivoňky čínské se sázejí šikmo do hloubky, aby se místo srůstu roubu s podnoží nacházelo asi 15 cm pod povrchem půdy.

Při šikmém vysazení vyroste kolmo vzhůru více větví, vytvoří v zemi více a rychleji vlastní kořeny a nedochází k podrůstání podnože.

Sazenice vysazujeme do jámy o velikosti 50 x 50 x 50 cm. Jámu vyplníme kompostem bohatým na živiny. Zpočátku chráníme povrch půdy kolem kořenů vrstvou listí nebo slámy. Starší rostliny jsou v našich běžných zimách již mrazuvzdorné.

Dřevitá pivoňka dává přednost místu na plném slunci, případně s lehkým pohyblivým polostínem. Stanoviště by mělo být chráněné proti silným větrům.

Půdu vyžaduje na živiny bohatou, propustnou, písčitohlinitou a přiměřeně vlhkou. Nevhodné jsou půdy těžké, jílovité a zamokřené. Vyžaduje mírně zásaditou až neutrální půdní reakci.

Dřevité pivoňky nepotřebují až na výjimky řez. Nezbytný však bývá řez po odkvětu, kdy odstříháme zbytky květů na dobře vyvinutý pupen. U starších větví, které bývají dlouhé, si můžeme v některých případech dovolit i hlubší řez vystříháním přestárlých, suchých a uvnitř keře nežádoucích větví až k dobře vyvinutému pupenu v blízkosti báze keře.

Tímto řezem vyprovokujeme růst nových výhonů od země. Zakracování větví zmenšuje násadu květů, protože dřevité pivoňky kvetou z koncových pupenů. Ty se zakládají v předcházejícím roce.

Zmlazovací řez u přestárlých keřů snáší dobře. Je lépe staré větve uřezat až u země, než je zkracovat. Kultivary pivoněk s velkými květy, které se kloní k zemi, vyžadují opěry z bambusových tyček nebo drátěného pletiva. Chorobami ani škůdci dřevité pivoňky zpravidla netrpí.