Článek
Desetiarová zahrada Karla Kalouše je protkaná meandry cestiček a četnými zákoutími, připomínajícími zelené pokojíčky. Vyrostly tu umělé pahorky i údolíčka. Majitel se takto vyrovnal s jednotvárností rovinatého pozemku, za nímž je louka a les. Jedním z center zahrady je jezírko s japonským můstkem. Je posunuté k zadní hranici pozemku tak, aby uvolnilo popředí pro rozlehlý středový trávník i jednu z dominant zahrady – velkou stromovou bonsaj.
V zadní části zahrady je usazeno jezírko. Od něj se dají přehlédnout všechny zajímavé partie.
„Tvarování bonsají mě baví. Bonsaje potřebují hodně slunce, ale ne tolik, aby vyprahly. Dávám jim tedy vláhu a na pár hodin denně i stín. Správné dávkování je základem úspěchu. Misky, v nichž se bonsaje pěstují, totiž nejsou příliš hluboké, a tak v nich substrát rychle vysychá. Se stíněním mi pomáhá stará hruška, pod níž jsem misky s rostlinami ve správných odstupech umístil. Dává totiž otáčející se 'dlouživý' stín. Ten bonsaje na podstavcích z kůlů postupně na pár hodin denně přicloní.“
Zahrada u cesty
Dubany jsou malou vesnicí nedaleko Libochovic, rozloženou podél silnice. Její jméno je odvozeno od dubů, které zde kdysi rostly. Pikantnost obci i okolní krajině dává několik vulkanických kopečků v okolí, porostlých křovinami a ovocnými sady. Vysoko nad krajem ční také známý Hazmburk, který tvoří zajímavou kulisu obci i zahradě pana Kalouše, dubanského rodáka.
„Zahrada je mojí celoživotní vášní,“ vypravuje majitel, bývalý učitel a skaut, který se shodou okolností musel stát zahradníkem a nakonec pracoval jako odborný pracovník Okrasných školek v nedalekých Poplzích. Je také zakladatelem Bonsai klubu. V roce 1990 si založil vlastní firmu specializovanou na čarověníky, které většinou pocházejí z vlastních objevů. Postupem času zahradu rozšířil a vybudoval v jejím sousedství arboretum s výsadbou miniatur.
Jezírko v sobě koncentruje nejvíce japon-ských prvků, přesto by si v něm člověk spíše dovedl představit rusalku...
„Nejvíc jsou mi blízké borovice, od nich tu mám sto sedmdesát kultivarů. Ty také na zdejší extrémně suché půdě výborně prospívají. Pozemek je totiž v oblasti, kde ročně spadne jen minimálně srážek – je tu půl metru ornice a pod ní dva metry štěrkopísku.“
Nejdřív sbírka, pak zahrada
Naplánovat výsadbu zahrady tak, aby na vzácné rostlinky svítilo slunce jen určitou část dne, chce ruku znalce a umělce. Pohyblivý stín tu v režii pana Kalouše pomáhá po celý den. „Důležité je, aby na obvodu zahrady byly vysázené vzrostlejší stromy, nejlépe jehličnany, které nejenom stíní, ale také slunce propouštějí.“ V květnu, kdy bohatě kvetou pěnišníky, stín pečuje i o ně.
„Hodně jsem tu sázel hybridy yakushimanum, které nerostou do výšky, ale tvoří barevné obláčky nízko nad zemí. Je to tvar typický pro japonskou zahradu, ale krásně se vyjímá i na českém trávníku,“ vysvětluje majitel a vzápětí dodává, že na počátku jeho zahrady byla sbírka jehličnanů.
„V šedesátém roce jsem přivezl několik stromů ze zlikvidované školky v Jezeří u Chomutova, která musela ustoupit povrchovým dolům.“ Šlo o čtrnáct konifer, o nichž se soudilo, že pro svoji velikost už nejdou zachránit. Sedm z nich se na novém působišti uchytilo.
Terén zahrady byl vymodelován tak, aby skupina nižších tvarovaných jehličnanů co nejvíce vynikla.
„Naštěstí ty nejcennější stromy, včetně borovice osinaté, která roste extrémně pomalu. Ujal se mi i pazerav cedrový, což je šupinatá dřevina podobná túji, libanonský cedr, několik tvarovaných černých borovic a šedostříbrná bonsaj vytvarovaná z kultivaru borovice lesní.“ Když sbírka konifer čítala tisíc kusů, majitel se rozhodl zúžit sortiment: „Vyházel jsem jalovce, cypřiše a túje a rozhodl jsem se pouze pro jehlicovité jehličiny: borovice, jedle, tisy.“ Dnes jich tady roste čtyři sta.
Zlom přišel v roce 1968, kdy se pan Kalouš dostal ke knize o japonských zahradách. „Začal jsem zahradu přetvářet v tomto duchu. Tehdy jsem také v zadních partiích a u plotu cílevědomě sázel borovice, abych vytvořil stinné partie pro rododendrony a azalky, které milují stín a kyselou půdu.“
Trávník a bonsaje
Procházíme původně plochou zahradou, obdivujeme jezírko a písčitou skalku s dominantou čtyřmetrové stromové bonsaje, okukujeme balvany sopečného původu, které pocházejí z okolí, až se dostaneme k písčité zadní části pozemku. Zde je vytvořen mimořádně členitý terén, včetně hlubšího dolíku, který je stejně jako četné terénní vlny součástí kompozice.
Dominanty zahrady tvoří vzrostlé bonsaje, jimiž však zahrada není přeplněná. Dostatek místa zbyl i na trávníky, které svou zelení oddělují jednotlivé zahradní partie. Ty jsou oázami barevných kytek a drobnějších kultivarů: „Podrostové rostliny sázím pod bonsaje tak, aby každá rostlinka měla možnost vyniknout.“
Majitel přiznává, že údržba zahrady chce hodně práce. „Ledacos musím napravovat až v letním období. Na přelomu července a srpna dělám řez. V té době ho dřeviny nejlépe snášejí a dobře tvoří i postranní pupeny, takže se polštáře větví ještě lépe zahušťují.“
Karel Kalouš používá dva typy tvarování. „U zakrslejších rostlinek vytvářím obloukové tvary. Vzrostlé zahradní bonsaje, které mohou být vysoké i čtyři metry, zase upravuji zaštipováním a řezem. Jejich jednotlivá patra musí být od sebe oddělená a musí tvořit obláčky.“
Jak se „dělá“ čarověník
Během posledních desetiletí se pan Kalouš věnoval i sběru a množení čarověníků, které jsou samostatnou kapitolou jeho zahradničení. Proto jsou také miniaturní stromečky vysazené ve zvláštním zahradním okrsku, složeném výhradně z čarověníků. Některé z nich nesou i jeho jméno. „Sbírat čarověníky je dobrodružství,“ říká náš průvodce. „Musí se za nimi poctivě šlapat po lesních cestách i necestách.“
Čarověník je shluk znetvořených větví, vyrůstajících na stromech či keřích bez obvyklé pravidelnosti a zákonitosti. Čarověníky mohou být různých velikostí a tvarů s různou hustotou větví a uspořádáním. Známé jsou např. Picea glau-ca 'Litomyšl WB', Pinus mugo 'Mops WB', Larix decidua 'Krejčí WB' a Picea glauca 'Conica'.
K získání roubu je nutné absolvovat výstup do koruny stromu. Ani po nálezu chomáče však není vyhráno. V další fázi je nutný cit, trpělivost a nezbytná dávka štěstí při roubování a následném ošetřování trpasličích rostlinek, často málo životných. Jestliže se rostlina ujme a po několikerém přemnožení nezajde, nebo se nezvrhne zpět do původního tvaru, je čas vymyslet jméno (často se používá název místa nálezu). To vše může trvat velmi dlouho.
„Přírůstky bývají jen dva až tři centimetry ročně a napěstování dostatku materiálu pro množení je obtížné a zdlouhavé. To se odráží i v cenách těchto zajímavých ministromečků,“ uzavírá naše povídání na zahradě pod čedičovými kopečky Karel Kalouš.
Fota: Zdeněk Roller
www.chatar-chalupar.cz
