Původně tu byly jen pastviny nad do­mem. Majitel začal zahradu budovat na deseti arech a postupně dokupoval okolní pozemky. „Jen při výsadbě ne­smíte spěchat,“ zdůrazňuje. „Některé dře­viny mám i několik let v kontejnerech, abych mohl v klidu rozvážit, kde se budou nejlépe vy­jímat.“

Ilustrační foto

FOTO: Zdeněk Roller

Do dolních, nejstarších a asi i nejza­jí­ma­věj­ších partií zahrady pana Vernera se vstupuje po pražcových schodech. V této části vý­sadba evokuje dojem přirozeného lesa. Pře­s­to prý majitel neměl při budování zah­rady zpočátku žádný konkrétní plán, jak by měla zahrada vypadat, spíše jen namátkově osazoval její jednotlivé části a pak dolaďoval k sobě. Nyní však její kompozice působí ne­nuceně a zá­roveň i velmi sofistikovaně.

Ilustrační foto

FOTO: Zdeněk Roller

Navzdory dojmu dokonalosti se zahrada neustále mění – zejména na skále bude mít majitel hodně práce: dřeviny, které ji měly zpočátku zpevnit, už prý splnily svůj účel, proto je bude muset nahrazovat jinými, ně­kte­ré partie zas musí prosvětlit…

Ilustrační foto

FOTO: Zdeněk Roller

Inspirace v Bombaji

„Zahradu jsem zakládal v době, kdy měla být jenom součástí domu, a ještě jsem ne­měl am­bice stát se profesionálním zahradníkem,“ přiznává majitel. „Postupně se však v našem kraji utvořila skupina několika zahradníků a vzájemně jsme si začali vy­měňovat zkušenosti i rostliny. Nyní se již snažím dovážet i nové výpěstky a zkou­ším, jak se jim u mě bude dařit. Ne­mám nijak vyhraněné zájmy, pořizuji sem listnáče i konifery, ale pravda je, že jehličnany tu asi převažují. Stačí mi, že jsem se zahradou spokojený já a nemám potřebu ji veřejnosti předvádět jako ukázkovou.“

Ilustrační foto

FOTO: Zdeněk Roller

Divočina protkaná palouky

Svažitému terénu vyhovuje výsadba zkomponovaná z jehličnanů doplněných tu a tam zajímavě tvarovanými listnáči. Krásu a ma­lebnost jí dávají četná divoká zákoutí, zarostlé stezky a labyrint cestiček. Chvíli jimi putujete jakoby lesní divočinou, pak se vynoří palouk s mean­dry trávníku a zají­mavými průhledy mezi stromy a najednou cesta zase mizí v hustším porostu.

Občas při putování zahradou pana Verne­ra musíte projít smrkovou branou, občas za­se sklonit hlavu pod větvemi řasnatých jehličnanů. Experimenty s výsadbou početných drobnějších konifer, vysazovaných tu ve skupinkách, tu po jednom kuse, ozvlášt­ňují dominanty – vzrostlé stromy, které jednotlivým sekvencím zahrady dodávají specifický charakter.

Ilustrační foto

FOTO: Zdeněk Roller

Majitel si hraje i s jejich propojením s te­rénem, a to prostřednictvím listnatých keřů a podrostových dřevin – zejména klečí, tisů a tisovců, ale i půdopokryvného břečťanu, skalníků a stínomilných bylin, takže jednotlivá zákoutí působí velmi přirozeně. Přirozenost je samozřejmě atri­butem staré a mno­hokrát upravované zah­rady, která měla dost času dozrát a má také velmi ne­všední stanoviště.

Z mnoha míst zahrady je nádherná vy­hlídka do Českého středohoří, jemuž v těch­to místech vévodí zřícenina hradu Hazm­burk. Krajina obdařená mnoha zajímavě tvarovanými vyvřelinami skal a kop­­ců odjakživa působila na poutníky a její obyvatele svou rozsochatostí a divo­kostí velmi emocionálně – zahrada s ní dokonale souzní.

Ilustrační foto

FOTO: Zdeněk Roller

Možná i proto, že ji oživují velké kameny. Majitel měl výhodu, že je nemusel dovážet zdaleka. Hodně balvanů vytrhal bagr při hloubení základů domu a pak už se „je­nom“ rozmístily podle potřeby po terénu.

Procházka po terasách

Dům majitele porostlý loubincem je do zah­rady zasazený prostřednictvím několika stupňovitých teras s posezeními obklopenými mohutnými bonsajemi nebo jen miniaturními jehličnany v květináčích či v ka­men­ných korytech. Najdou se tu i zákoutí na grilování. Od příjezdové cesty je dům dokonale zastíněný a zamaskovaný jehličnany.

„Dům projektoval můj otec a jako stavař zvolil nejvhodnější možné začlenění do svahu, včetně okolních teras,“ vysvětluje nám majitel. Stoupáme společně výš a výš a posloucháme vyprávění o geologii pozem­ku. „Pů­vodně se tu těžil pískovec, takže tu má­me hlinitopísčitou půdu spíše kyselejšího rázu.“ Pro zalévání majitel využil povrchový pramen, který napájí jezírko v uměle vy­tvořené prohlubni pod zahradou, situované do její zadní části. „Tím jsem vyřešil prob­lém s mo­k­řinou, která pod skálou původně byla. Oblast kolem jezírka však ještě není definitivně osázená, tahle část zahrady bu­de vznikat několik let,“ říká majitel omluv­ně, když přicházíme do nedokončené zadní části zahrady.

Ilustrační foto

FOTO: Zdeněk Roller

Vracíme se zpátky a podrobně zkoumáme jednotlivé zajímavosti a detaily, které nám při první objevné procházce unikly…

„Svah zahrady je orientovaný na sever, takže půda tolik nevysychá. Když jsem odstraňoval náletové keře, růže a bezy, odhalil jsem skalní podloží, které teď zdobí vrchol svahu a zahrady.

Jak řešit svažitý terén

Na otázku jak vyřešit tvorbu zahrady ve svažitém terénu je mnoho odpovědí. Důležité je rozhodnutí majitele týkající se koncepce a charakteru výsadby.

Pan Verner chtěl vybudovat a udržet parkový ráz zahrady s dřevinami a travnatou plochou, proto tu není moc trvalek. „Zah­rad­ní stavby nebo jezírko mě nikdy nelákaly. Samozřejmě jsem vycházel z porostu tvořeného původními stromy.

Ilustrační foto

FOTO: Zdeněk Roller

I když rozloha pozemku není malá, přece jen tu nemohou být stromy vysoké třeba dvacet metrů. Člověk už po deseti patnácti letech pozná, jestli nějaký strom nebude mít tendenci přerůst. Taková dřevina se pak přesadí někam jinam, nebo se udržuje řezem.

Svažitý terén se dá řešit i jinými způsoby. Mohou se vybudovat terasy nebo systém zídek. Vždycky se ale musí pamatovat na snadný přístup a údržbu schodiště nebo systému cestiček. V nejnižších partiích se dobře uplatnil skalník, zajímavě působí i převislá sakura naroubovaná tak nízko, že jsou její větve plazivé.“ Kromě smrků, borovic a jedlí na této zahradě dobře vynikají i cypřiše a sloupo­vité jalovce.

Ilustrační foto

FOTO: Zdeněk Roller

Na skále je naopak vysazeno mnoho forem smrků, jedlí, buků, najdeme tu i tsugy. „Krás­ně mi tu kvete svída,“ chlubí se majitel a stej­ně tak se raduje i z toho, že se na jeho svahu dobře da­ří i hostám. „Jsou kryté před prudkým sluncem metasekvojí a třešní, takže spokojeně přežívají.“

„Nejhezčí jsou pro mne momenty, kdy mi sama příroda naznačí řešení,“ říká pan Váňa. „Třeba smrk omorika pendula, jehož bra­nou jste na jednom z palouků procházeli, se mi začal ohýbat sám, takže jsem jej jen podepřel a byla tu brána. A to mne baví…“