Článek
Původně tu byly jen pastviny nad domem. Majitel začal zahradu budovat na deseti arech a postupně dokupoval okolní pozemky. „Jen při výsadbě nesmíte spěchat,“ zdůrazňuje. „Některé dřeviny mám i několik let v kontejnerech, abych mohl v klidu rozvážit, kde se budou nejlépe vyjímat.“
Do dolních, nejstarších a asi i nejzajímavějších partií zahrady pana Vernera se vstupuje po pražcových schodech. V této části výsadba evokuje dojem přirozeného lesa. Přesto prý majitel neměl při budování zahrady zpočátku žádný konkrétní plán, jak by měla zahrada vypadat, spíše jen namátkově osazoval její jednotlivé části a pak dolaďoval k sobě. Nyní však její kompozice působí nenuceně a zároveň i velmi sofistikovaně.
Navzdory dojmu dokonalosti se zahrada neustále mění – zejména na skále bude mít majitel hodně práce: dřeviny, které ji měly zpočátku zpevnit, už prý splnily svůj účel, proto je bude muset nahrazovat jinými, některé partie zas musí prosvětlit…
Inspirace v Bombaji
„Zahradu jsem zakládal v době, kdy měla být jenom součástí domu, a ještě jsem neměl ambice stát se profesionálním zahradníkem,“ přiznává majitel. „Postupně se však v našem kraji utvořila skupina několika zahradníků a vzájemně jsme si začali vyměňovat zkušenosti i rostliny. Nyní se již snažím dovážet i nové výpěstky a zkouším, jak se jim u mě bude dařit. Nemám nijak vyhraněné zájmy, pořizuji sem listnáče i konifery, ale pravda je, že jehličnany tu asi převažují. Stačí mi, že jsem se zahradou spokojený já a nemám potřebu ji veřejnosti předvádět jako ukázkovou.“
Divočina protkaná palouky
Svažitému terénu vyhovuje výsadba zkomponovaná z jehličnanů doplněných tu a tam zajímavě tvarovanými listnáči. Krásu a malebnost jí dávají četná divoká zákoutí, zarostlé stezky a labyrint cestiček. Chvíli jimi putujete jakoby lesní divočinou, pak se vynoří palouk s meandry trávníku a zajímavými průhledy mezi stromy a najednou cesta zase mizí v hustším porostu.
Občas při putování zahradou pana Vernera musíte projít smrkovou branou, občas zase sklonit hlavu pod větvemi řasnatých jehličnanů. Experimenty s výsadbou početných drobnějších konifer, vysazovaných tu ve skupinkách, tu po jednom kuse, ozvláštňují dominanty – vzrostlé stromy, které jednotlivým sekvencím zahrady dodávají specifický charakter.
Majitel si hraje i s jejich propojením s terénem, a to prostřednictvím listnatých keřů a podrostových dřevin – zejména klečí, tisů a tisovců, ale i půdopokryvného břečťanu, skalníků a stínomilných bylin, takže jednotlivá zákoutí působí velmi přirozeně. Přirozenost je samozřejmě atributem staré a mnohokrát upravované zahrady, která měla dost času dozrát a má také velmi nevšední stanoviště.
Z mnoha míst zahrady je nádherná vyhlídka do Českého středohoří, jemuž v těchto místech vévodí zřícenina hradu Hazmburk. Krajina obdařená mnoha zajímavě tvarovanými vyvřelinami skal a kopců odjakživa působila na poutníky a její obyvatele svou rozsochatostí a divokostí velmi emocionálně – zahrada s ní dokonale souzní.
Možná i proto, že ji oživují velké kameny. Majitel měl výhodu, že je nemusel dovážet zdaleka. Hodně balvanů vytrhal bagr při hloubení základů domu a pak už se „jenom“ rozmístily podle potřeby po terénu.
Procházka po terasách
Dům majitele porostlý loubincem je do zahrady zasazený prostřednictvím několika stupňovitých teras s posezeními obklopenými mohutnými bonsajemi nebo jen miniaturními jehličnany v květináčích či v kamenných korytech. Najdou se tu i zákoutí na grilování. Od příjezdové cesty je dům dokonale zastíněný a zamaskovaný jehličnany.
„Dům projektoval můj otec a jako stavař zvolil nejvhodnější možné začlenění do svahu, včetně okolních teras,“ vysvětluje nám majitel. Stoupáme společně výš a výš a posloucháme vyprávění o geologii pozemku. „Původně se tu těžil pískovec, takže tu máme hlinitopísčitou půdu spíše kyselejšího rázu.“ Pro zalévání majitel využil povrchový pramen, který napájí jezírko v uměle vytvořené prohlubni pod zahradou, situované do její zadní části. „Tím jsem vyřešil problém s mokřinou, která pod skálou původně byla. Oblast kolem jezírka však ještě není definitivně osázená, tahle část zahrady bude vznikat několik let,“ říká majitel omluvně, když přicházíme do nedokončené zadní části zahrady.
Vracíme se zpátky a podrobně zkoumáme jednotlivé zajímavosti a detaily, které nám při první objevné procházce unikly…
„Svah zahrady je orientovaný na sever, takže půda tolik nevysychá. Když jsem odstraňoval náletové keře, růže a bezy, odhalil jsem skalní podloží, které teď zdobí vrchol svahu a zahrady.
Jak řešit svažitý terén
Na otázku jak vyřešit tvorbu zahrady ve svažitém terénu je mnoho odpovědí. Důležité je rozhodnutí majitele týkající se koncepce a charakteru výsadby.
Pan Verner chtěl vybudovat a udržet parkový ráz zahrady s dřevinami a travnatou plochou, proto tu není moc trvalek. „Zahradní stavby nebo jezírko mě nikdy nelákaly. Samozřejmě jsem vycházel z porostu tvořeného původními stromy.
I když rozloha pozemku není malá, přece jen tu nemohou být stromy vysoké třeba dvacet metrů. Člověk už po deseti patnácti letech pozná, jestli nějaký strom nebude mít tendenci přerůst. Taková dřevina se pak přesadí někam jinam, nebo se udržuje řezem.
Svažitý terén se dá řešit i jinými způsoby. Mohou se vybudovat terasy nebo systém zídek. Vždycky se ale musí pamatovat na snadný přístup a údržbu schodiště nebo systému cestiček. V nejnižších partiích se dobře uplatnil skalník, zajímavě působí i převislá sakura naroubovaná tak nízko, že jsou její větve plazivé.“ Kromě smrků, borovic a jedlí na této zahradě dobře vynikají i cypřiše a sloupovité jalovce.
Na skále je naopak vysazeno mnoho forem smrků, jedlí, buků, najdeme tu i tsugy. „Krásně mi tu kvete svída,“ chlubí se majitel a stejně tak se raduje i z toho, že se na jeho svahu dobře daří i hostám. „Jsou kryté před prudkým sluncem metasekvojí a třešní, takže spokojeně přežívají.“
„Nejhezčí jsou pro mne momenty, kdy mi sama příroda naznačí řešení,“ říká pan Váňa. „Třeba smrk omorika pendula, jehož branou jste na jednom z palouků procházeli, se mi začal ohýbat sám, takže jsem jej jen podepřel a byla tu brána. A to mne baví…“