Článek
Do konce devatenáctého století prošla vila krátce po sobě třemi stavebními fázemi. Ani jedna z nich neměla za cíl ji stylově ujednotit. Jádro původního domu, které je architektonicky zajímavé, se tak dá snadno odlišit.
Do vily se vcházelo ze zadní části domu přímo do vestibulu se schodištěm. V přízemí bývaly čtyři pokoje včetně jídelny a pánského salonu a o patro výš se rozprostíraly čtyři ložnice a reprezentační salon.
Přízemí je zděné, patro má přiznané dřevěné prvky, štíty střech pokrývá bednění z prken.
Chloubou interiéru byl dřevěný nábytek a obložení.
Následné dostavby pozměnily interiérové uspořádání jen minimálně. Roku 1886 se dům rozšířil do zadní části, což si vyžádalo jen přesunutí hlavního vchodu.
Přístavba rozšířila prostor o obývací pokoj, ložnici a kuchyň, v patře pak přibyl pokoj pro hosty.
Druhá přístavba už jen připojila předsíň a čtyřbokou věž se záchodem. V interiérech se zachovalo hodně historických prvků – dlažby, původní dveře, okna, dokonce i historický keramický obklad na toaletě.
Dekorativní prvky krášlí stavbu dodnes.
Půvabnou památkou na secesní období je vybavení někdejšího pokoje továrníkova syna. Vestavěný rohový sekretář zdobí kování a vitráž s charakteristickými rostlinnými motivy. Starší výzdobu představuje zdobený stop. Vilu obklopuje zahrada s výraznými parkovými úpravami, skalkami atd.
Pro určení autorství vily nejsou jednoznačné důkazy, ale pro často zmiňovaného Josefa Petrovského mluví nejvíce faktů. Byl prakticky Lüdersdorfovým dvorním architektem.
Potomci Moritze Lüdersdorfa bydleli ve vile do konce druhé světové války. Poté stavba sloužila jako zázemí pro zaměstnance kartonážky. Byla v ní závodní jídelna, sklad civilní obrany či klubovna ROH.
Areál později koupila developerská firma. Hodlala vše zbourat a vybudovat na uvolněném prostoru supermarket. Na poslední chvíli se podařilo demolici vily odvrátit jejím zařazením mezi státem chráněné památky.
