Článek
Sochař Julius Pelikán se mohl s architektem Josefem Štěpánkem setkat už na studiích na kamenosochařské škole v Hořicích. V Praze po studiích Pelikán absolvoval Akademii výtvarných umění u profesora J. V. Myslbeka, kdežto Štěpánek nastoupil dráhu architekta.
Stavba působí na první pohled celkem nenápadně.
Už pod vedením slavného architekta Josipa Plečnika na Uměleckoprůmyslové škole a stejně tak za dozoru architekta Jana Kotěry na Akademii se projevuje Štěpánkův výrazný talent.
Jeho mladická zkušenost se sochařstvím, chuť tvarovat hmotu a cit pro proporce jsou typické pro celé jeho architektonické dílo.
Velkorysé interiéry vily byly řešeny účelně.
Tehdy populární rondokubistické oblé tvary navazující na kubistický styl architekt uplatnil přímo do tvarů konstrukcí a dispozic svých návrhů. Tvarová dynamika je vidět i v případě Pelikánovy vily, v jejím plasticky tvarovaném štítu i dvou vybíhajících ateliérech.
Stavba byla pro architekty novinkou
Vila má ale ostřejší, racionálnější tvary i dispoziční řešení. Konzervativní architektonické prostředí české Olomouce označilo novostavbu ve své době za „odstrašující případ zvůle“.
Vůbec poprvé bylo totiž díky osvícené objednávce Julia Pelikána možno vidět moderní linii stavební produkce.
Vile dominuje velké výrazné okno, které interiér maximálně prosvětlilo.
Smutné osudy obyvatel vily souvisely s nacistickou okupací. Synové Julia Pelikána byli stíháni pro svou aktivní účast v protifašistickém odboji, nucený pobyt na vykázaném místě pak postihl i jejich rodiče.
Božena Pelikánová byla pro svůj židovský původ deportována do Osvětimi, odkud se už nevrátila. V poúnorové a normalizační historii zůstal dům kvůli politickým postojům dalších členů rodiny pod permanentním dohledem Státní bezpečnosti. Vila je prohlášena nemovitou kulturní památkou.