Jak se žije v domě, kde dýchá historie

Když se rodilá Hanačka Jarmila Williams rozhodla vrátit z Británie do Česka, byla si jistá tím, že chce bydlet v nějakém domě s historií. Nejprve jej hledala především v Praze na Malé Straně, ale její manžel – hudebník – trval na tom, že potřebuje mít u domu vlastní garáž, aby nemusel všechny nástroje, aparatury a příslušenství přenášet daleko z auta a do auta. Tím byla Praha v podstatě diskvalifikovaná.

Po neúspěšném pátrání v Praze koupila paní Williams s manželem v roce 2008 městský dům ve svém rodném městě, v Kojetíně. Dům je menší než některé z ostatních na náměstí, ale už svou vzorně opravenou fasádou dává tušit, že skrývá poklady jako dělané pro náš seriál o zdařilých obnovách historických domů.

„Dům jsme koupili v lednu a v srpnu se zjistilo, že střecha už déle nevydrží. Sama stavba si tedy řekla o to, kde máme začít s rekonstrukcí. Měli jsme velké štěstí na tesaře, pány Filipa a Horvátha, kteří na rekonstrukci střechy pracovali a kteří postupně svázali zpátky dohromady celý dům. Horší bylo, že oprava střechy spolkla náš rozpočet na celou rekonstrukci domu,“ vypráví paní Williams. V oněch časech sedávali s manželem na složených stavebních deskách v holém domě, probírali spolu, co to vlastně provedli, a plánovali další postup.

Paní Jarmila se snažila zjistit co nejvíce o historii domu, protože chtěla zachovat jeho původního ducha. Pátrání jí značně ztěžoval fakt, že kojetínská radnice v dějinách devětkrát vyhořela a nezachovaly se tu skoro žádné archivní dokumenty. Architektka a odbornice na stavebněhistorický vývoj, která dům navštívila, usuzuje, že dům pochází ze 13. století.

Podle uspořádání sklepů se zdá, že měl várečné právo, a to dokonce dříve než „oficiální“ kojetínský pivovar. Dům byl původně pouze přízemní a byl orientován jinak než dnes, v 15. století ho stavební úpravy přizpůsobily čtvercovému náměstí, které se v té době zakládalo. Sklepení bylo chodbami navázáno na celý systém podzemních cest, jež v průběhu staletí ustoupily potřebám moderních staveb.

Z dohledatelných střípků historické mozaiky, jejíž část tvoří i dokumenty nalezené na půdě domu v seně, vyplývá, že v 18. století obýval dům kojetínský starosta, po něm jeho syn-notář a následně zřejmě generace lidí úřednických profesí.

„Každou chvíli myslím na to, jak tady žili, jaký měli výhled na západ slunce, jak trávili čas. Rozmlouvám s nimi takto skrze ducha času, což je pro mě asi to nejcennější na bydlení v historickém domě,“ říká majitelka domu se skromným úsměvem.

Porozhlédnutí po domě dokazuje, že paní Jarmila a její manžel jsou lidmi s úctou k historii. Již ve Walesu bydleli ve starém domě a ani v Kojetíně netoužili po vybudování „moderního bydlení“ za cenu narušení původních dispozic domu, přestože jejich dům není jako celek památkově chráněný a jediné požadavky pracovníků památkového ústavu se týkaly zachování zdi a fasády směřující do náměstí, které je součástí památkové zóny.

V přízemí Williamsovi ponechali prostory pro podnikání, v patře domu bydlí spolu se svými dvěma malými dětmi. Z prostorného schodiště s pískovcovými schody se dostaneme do koupelny, rozlehlé reprezentační místnosti s dvojitými dveřmi nebo do kuchyně.

Kuchyň s obývacím pokojem jsou jediným místem domu, kde se nepodařilo udržet historické dispozice – původně je oddělovala zeď, která musela být odstraněna kvůli vlhkosti stoupající z přízemí. Interiéry jsou zařízeny v tradičním stylu či v souladu s ním, bydlení působí teple a útulně.

V celém domě nechybí řada dochovaných prvků tradiční architektury. Stropy tří z místností v přízemí například podpírají zachráněné trámy přenesené z různých míst domu a i náhodný kolemjdoucí se z náměstí může pokochat opravenými původními okénky či hanáckým sluncem na vratech.

„V největší místnosti v patře se za starých časů scházela kojetínská smetánka a i já mám v plánu vybavit ji reprezentativněji, trochu jako anglický ‚drawing room‘. Žádná televize, jen pěkné sezení, piano a štíhlá volně stojící kachlová kamna s korunkou, která jsou podle odborníků od stejného autora jako některá kamna na kroměřížském zámku a zatím leží složená tady v krabici,“ popisuje Jarmila Williams své plány do budoucna.

Paní Jarmile se nepodařilo najít firmu, které by byla ochotna svěřit kompletní rekonstrukci, a tak řemeslníky najímala postupně a na základě posouzení jejich odbornosti. Mnohým z nich se požadavky Williamsových zdály příliš náročné, což se týkalo například ručního obrušování konkávních rohů ve všech místnostech.

Majitelku, která rekonstrukci řídila od začátku do konce, však komentáře typu „to jsem ještě nikdy neviděl“ neodradily. Vše dotáhla do vítězného konce, a to i díky velkému nasazení vlastních a manželových sil.

„Největší potíž byla s historickými postupy, na ty jsme nesehnali vůbec nikoho, a když jsme nějaké chtěli aplikovat, museli jsme se toho ujmout sami, a ne vždy s okamžitým úspěchem. Po vzoru předků jsme například zalíčili trámy vápnem na ochranu proti červotoči, ale vápno se po chvíli sloupalo. Lépe se zadařilo s podlahou v patře, kterou jsme celou vytrhali, vylouhovali a poskládali v několika místnostech zpět,“ vypráví paní Williams, která se díky své obrovské angažovanosti v celé rekonstrukci se svým domem zjevně dokonale sžila a seznámila se i s mnohými stavebními tajemstvími našich předků.

Když je například dům z léta vyhřátý a větrá se jen krátce a intenzivně, zdi nestihnou prochladnout a dlouho do pozdního podzimu sálají něžné teplo. Nepálené cihly, takzvané vepřovice, z nichž je větší část domu postavena, proto považuje za materiál budoucnosti.

Je dobře, že dům na kojetínském náměstí před pěti lety koupila právě ona. Zájemců byla řada, ale všichni z těch, kdo později přišli k Williamsovým na návštěvu, se přiznali, že by bývali celý dům kromě čelní zdi strhli a vystavěli znova.

Článek připravila redakce časopisu Rodinný dům.