„Jen 13 procent současných čtyřicátníků a padesátníků žije se svými rodiči a pouze 7 procent z nich zvažuje možnost, že ve stáří budou bydlet v jednom domě se svými dětmi,“ uvádí průzkum. Zatímco v minulosti byly vícegenerační domy běžné až automatické, dnešní společnost se podle průzkumu vyznačuje pravým opakem. Mezigenerační bydlení je spíš výjimkou. Mnohé ze starších lidí tento vývoj nepříjemně zaskočil.

„Existuje stále hodně případů, kdy si rodiny v minulosti postavily větší domy s představou, že tam s nimi budou jejich děti nejen vyrůstat, ale žít i v dospělosti. Realita se však s tímto záměrem minula, a tak rodiče, dnes již v důchodovém věku, žijí ve velkém domě sami a často mají problémy s jeho údržbou,“ komentuje Renata Zikmundová z Raiffeisen stavební spořitelny, která se věnuje tématu bydlení v seniorském věku.

Podle průzkumu jim jejich děti s údržbou často ani nijak nepomáhají. „Polovina Čechů ve věku 40 až 55 let nevidí potřebu cokoli podnikat ve věci bydlení svých rodičů. Neuvědomují si, že stáří klade na bydlení jiné nároky, že je mnohdy zapotřebí různých stavebních úprav od redukce schodů, odstranění prahů, rekonstrukce koupelny až po vhodné úpravy kuchyně či správné rozestavění nábytku,“ dodává Renata Zikmundová s tím, že s atomizací rodin ubývá i mezigenerační solidarity.

Někdy společné bydlení vyhovuje

Na druhé straně i mezigenerační bydlení může probíhat bez problémů a přinášet i výhody.

„Je-li dost tolerance mezi rodiči, dětmi a jejich partnery, může to posilovat rodinné vztahy. Vzájemné kontakty jsou totiž častější, než kdyby děti žily samostatně, a společné prožitky bohatší. Jako velmi pozitivní se ukazuje i vliv společného bydlení na vnuky, kteří jsou s prarodiči neustále v blízkém styku,“ soudí klinický psycholog, doktor Karel Humhal.

Podle jeho slov je ale velmi důležité, aby si obě generace domluvily jasná pravidla, jak budou užívat společnou nemovitost. „Jde o to, aby se každý v domě cítil dobře a měl pocit svobody, a nikoli že je v něčem stále omezován. Zvláště to je důležité pro partnera dětí,“ upozornil psycholog s tím, že právě toto se často nedaří a kvůli tomu ztroskotá nejedno společné bydlení.

I on však potvrdil závěr průzkumu, že ubývá mezigeneračního bydlení. „Příčinou je i to, že mladí lidé jsou nyní ochotni ve větší míře jít za prací a žádný dům do nového místa pracovního působení nepřenesete. K samostatnému bydlení mladých velmi přispívá i velká nabídka hypoték a jiných úvěrů,“ zdůraznil doktor Humhal.

Spokojený se společným bydlením s rodiči je například padesátiletý Jaroslav Novák z Prahy.

„Se ženou a dvěma dětmi bydlíme s mými rodiči ve vlastním dvougeneračním domě. V našem soužití spatřuji spíše výhody – pořád je někdo doma, prarodiče jsou stále v kontaktu s vnoučaty, babička na hlídání je vždy při ruce a zároveň, kdyby se cokoli dělo, jsme prarodičům k dispozici i my. Navíc se rodiče nemusí o své bydlení starat sami a tím ušetří dost peněz. Většina nákladů spojených s provozem a údržbou domu se jich netýká. Samozřejmě ale vše má i své minusy. Tak třeba ne vždy si musí tchyně se snachou stoprocentně porozumět,“ říká Novák.