Navzdory krizi, která celý realitní trh výrazně přibrzdila, se koupě bydlení v Česku stala během posledních dvou let dostupnější pro čím dál větší množství lidí. Ceny bytů šly totiž dolů a do celkové situace na trhu se promítly i další faktory. Banky začaly loni zlevňovat úvěry na bydlení a vzrostla i průměrná mzda zejména v Praze, která je tahounem realitního trhu.

Skutečné ceny jsou nižší než požadované

Vyčkávání kupujících si vynutilo vstřícnější postoj developerů i majitelů nemovitostí. Podle shodného názoru realitních makléřů prodávající sice nejdříve nastaví cenu na úrovni předkrizových let, ale postupně ji sníží řádově i o statisíce. Pak je mnohdy i několik měsíců neprodejná nemovitost prodána během několika týdnů. „Práce s reálnou cenou nemovitosti je bezpochyby katalyzátorem prodeje, který pomáhá našemu růstu,“ říká Petr Frey, viceprezident pro marketing realitní sítě RE/MAX.

Developeři dlouho vyčkávali a místo slev klientům nabízeli nejrůznější dárky typu kuchyně či garážového stání zdarma; prodejní ceny novostaveb začaly klesat až během jara. Slevy se zatím objevují hlavně u dostavěných projektů, které mají problémy s prodejem. Kvalitní novostavby v dobrých lokalitách nezlevňují, avšak projekty, u kterých developer nebral ohled na dopravní dostupnost, dispozice či občanskou vybavenost, jsou za nabídkové ceny prakticky neprodejné.

Zájem o provozní úspory roste

Češi se naučili v době ekonomické krize více přemýšlet o zhodnocení investice do nemovitosti, které bylo dříve díky trvalému růstu cen vnímáno jako samozřejmost. Tento trend je podle Petra Freye zřejmý z rostoucího zájmu o cenové mapy realit, které umožňují zvážit výhodnost koupě v kontextu dopravní infrastruktury a občanské vybavenosti.

Silným marketingovým tahákem se stává ekologické bydlení. Poptávka po nízkoenergetických nemovitostech podle makléřů mírně, ale vytrvale stoupá. Kvůli rostoucím cenám energií se totiž klienti v poslední době zajímají nejen o prodejní cenu nemovitosti, ale také o náklady spojené s jejím provozem.

Bumbrlíčkem jsou paneláky

Za nízkoenergetické jsou považovány stavby se spotřebou tepla nepřevyšující 50kWh na metr čtvereční a rok. Jestliže tato spotřeba nepřevýší 15kWh/m2/rok, hovoříme o tzv. energeticky pasivních domech.

Jen pro srovnání, současný nezateplený panelák má energetickou spotřebu mezi 150–200 kWh/m2/rok, což je i z laického pohledu značný rozdíl. Vzdor trvale rostoucím cenám energií se však developeři do budování nízkoenergetických staveb nehrnou. Důvodem je, podle slov Karla Mrázka z mezinárodní společnosti Arcadis, která se zabývá řízením a optimalizací projektových řešení ve stavebnictví, nulová motivace.

Úspory energií totiž zajímají především budoucí uživatele bytů, a těmi developeři nejsou. Pro ně je – až na několik vzácných výjimek – zjednodušeně řečeno, podstatné postavit co nejlevněji a s co největším ziskem prodat.

Nízkoenergetické stavění přitom znamená nejen dražší projekt, ale i náročnější vybavení – zejména vzduchotechniku (nezaměňovat s klimatizací). Bez řízené výměny vzduchu s tzv. rekuperací (odebrání tepla odváděnému vzduchu a zahřátí přiváděného) jsou úspory dosažené pouhým zateplením nedostačující. Nucená výměna vzduchu je nejen ekonomičtější než klasické větrání okny, ale podle názoru odborníků rovněž zdravější a přináší nesrovnatelně větší komfort bydlení. Neméně důležité jsou sluneční kolektory pro předehřev teplé užitkové vody.

Eskymáci to umějí

Pasivní využití solární energie prostřednictvím správné orientace domu do světových stran, stejně jako optimální poměr plochy domu vzhledem k jeho objemu, jsou pak dalšími předpoklady energeticky úsporného bydlení. Že to není zas až taková věda, dokázali už Eskymáci, jejichž iglú má z tohoto hlediska ideální proporce.

Česká republika zaostává v uplatňování nízkoenergetických standardů ve výstavbě za vyspělými státy Evropské unie minimálně o pět let. Důvody nejsou v legislativě. Naše normy jsou ve srovnání se státy původní unijní patnáctky přísné, co pokulhává, je osvěta veřejnosti a vzdělávání projektantů.

Dobrý projekt je základem

Nízkoenergetické stavění přitom nemusí být, jak říká Karel Mrázek, výrazně dražší než běžná stavba. Je však rozhodně náročnější ve fázi projektu. Vzhledem k nutnosti posoudit a vzájemně skloubit různé odborné aspekty stavby, je proto spíše záležitostí projekčního týmu než individuálního projektanta. A zde nastává první kámen úrazu.

Stavebníci často hledí na projektovou dokumentaci jako na nutné zlo a snaží se náklady na ni maximálně omezit, aniž by zvážili, že vyšší náklady na dobrý projekt se jim mnohonásobně zhodnotí v úsporách ve spotřebě energií. Nelze se proto divit, že dosud postavené nízkoenergetické stavby u nás jsou spíše záležitostí technicky vzdělaných vizionářů než důsledkem pochopení trendů objektivního vývoje.

Nezbývá než doufat, že potřebná změna na sebe nenechá dlouho čekat. Příkladem v tomto směru mohou být zejména Švédsko, ale i Dánsko, kde nízkoenergetická kvalita nových staveb je naprostou samozřejmostí.